Přímé uplatnění nároků proti viníkovi nehody

Zákon č. 168/1999 Sb. upravuje rozsah nároků, které může poškozený uplatnit vůči odpovědnostní pojišťovně. Toto pojistné krytí však není identické se samotným rozsahem odpovědnostní za škodu tak, jak může vzniknout na základě ust. §427, resp. §420 občanského zákoníku. Fakticky to tak znamená, že existují nároky, které pojišťovna nehradí, ale které lze uplatnit přímo vůči viníkovi. Jak bude dále uvedeno, nemusí se nutně jednat jenom o nároky na náhradu škody.

Náklady právního zastoupení

Obecně platí, že z povinného ručení lze uplatnit náklady právního zastoupení pouze v okamžiku, kdy vznikne spor s pojišťovnou, resp. pojišťovna nesplní svou povinnost skončit šetření v zákonné lhůtě. To na druhou stranu ale nevylučuje uplatnění nákladů právního zastoupení proti viníkovi v rozsahu, ve kterém tyto náklady pojišťovna nekryje.

Dojde tedy k dopravní nehodě, která je způsobená porušením povinnosti viníka této nehody a s ohledem na složitost a komplikovanost uplatnění jednotlivých nároků si poškozený vezme již od počátku právního zástupce pro účely zastupování při uplatňování jednotlivých nároků. Dle současné právní úpravy by tyto náklady pojišťovna nehradila, nicméně by nebylo vyloučeno jejich uplatnění přímo vůči viníkovi z titulu ust. §420 občanského zákoníku.

Nutnou podmínkou úspěšnosti uplatnění takových nároků je nicméně účelnost vynaložení takových nákladů, což znamená, že právní zástupce v takovém případě nemůže dělat jenom „pošťáka“, tam by se účelnost prokazovala obtížně, nicméně např. při uplatňování ušlého zisku, náhrad při škodách na zdraví je spletitost právní úpravy a nutnost se v ní vyznat dostatečným argumentem pro účelnost takto vynaložených nákladů a jejich uplatnění lze proto doporučit.

Jednorázové náhrady při usmrcení (ochrana osobnosti)

Z povinného ručení lze uplatnit nárok na jednorázovou náhradu škody, která vznikla usmrcením. Příjemci těchto náhrad jsou v zákoně vyjmenovaní pozůstalí. Tato úprava je však relativně nová a dříve byla nahrazena uplatňováním nároků na náhradu nemajetkové újmy z titulu neoprávněného zásahu do osobnostní sféry jednotlivce dle ust. §11 a násl. občanského zákoníku.

Pozůstalí v takovém případě argumentovali tím, že usmrcením jejich příbuzného při dopravní nehodě došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostní sféry, jmenovitě do rodinného života a soukromí, které je pod ochranou občanského zákoníku. V takových případech je možno se domáhat náhrady nemajetkové újmy, která takovým protiprávním zásahem vznikla. Prakticky to přineslo žaloby o miliony korun proti viníkovi nehody (tyto nároky nejsou škodou a proto nemohly být uplatněny z povinného ručení) právě z titulu ochrany osobnosti. Praxe nicméně ukázala, že uplatňování milionových částek není vždy prosaditelné a soudy tyto částky zpravidla snižovaly do řádů statisíců. To následně vedlo k úpravě v občanském zákoníku, kdy byly tyto náhrady paušalizovány jako škoda v podobě jednorázového odškodnění.

Příchod této právní úpravy nicméně nepřinesl jednoznačnou odpověď na to, zda těmito jednorázovými náhradami na náhradu škody je vyloučeno uplatňování dalších nároků z titulu ochrany osobnosti. Právní teorie se sice na jedné straně sjednotila na tom, že úmyslem byla právě paušalizace těchto nároků, na druhou stranu však nelze vyloučit dodatečné a navýšené uplatnění z titulu ochrany osobnosti. Je patrně bez diskuse, že jednorázové náhrady na náhradu škody již budou při určování výše odškodnění z titulu ochrany osobnosti započteny do případné výše dalšího odškodnění, nicméně nelze vyloučit, že by soud rozhodl, že např. částka 240 000 pozůstalému manželovi je s ohledem na okolnosti případu nepřiměřeně nízká.

Upřímně řečeno, přenesení jednorázových náhrad do režimu náhrady škody mělo za hlavní cíl sejmutí finančního břemene z řidiče předmětného vozidla, neboť tyto náhrady z titulu ochrany osobnosti povinné ručení nekrylo. Nyní je kryje, avšak pouze v rozsahu stanoveným zákonem. Nastavené částky mají za účel pokrýt očekávaně přisouzené náhrady v rámci ochrany osobnosti a přenést tak finanční riziko na pojišťovny.

K této problematice lze na závěr uvést – když odhlédneme od toho, že zvýšení pojistného plnění pojišťoven z důvodu častějších výplat těchto jednorázových náhrad povede nakonec v důsledku ke zvýšení cen povinného ručení, neboť pojišťovny to „ze svého“ chtít platit určitě nebudou – neznamená to, že by se pozůstalí nemohli nad rámec takto paušalizovaných částek domáhat cestou ochrany osobnosti dalších náhrad a právě tyto náhrady je třeba uplatnit vůči viníkovi, tedy řidiči, neboť ten je za protiprávní jednání, které vedlo k dopravní nehodě a následně k usmrcení, odpovědný.

Je nutno nicméně uvést, že je k dispozici judikatura Nejvyššího soudu, ve které NS konstatoval, že tyto nároky z titulu ochrany osobnosti lze uplatnit i vůči provozovateli vozidla, jehož provozem k události došlo. Ačkoli závěry NS jsou v dané věci víc než diskutabilní, neboť analogické vtažení ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku do režimu ochrany osobnosti dle ust. §11 a násl. občanského zákoníku se neobejde bez značného právnického „znásilňování“ právní úpravy ochrany osobnosti, je v současné době cesta takovému uplatňování nároku otevřena a pro její užití hovoří skutečnost, že u provozovatele vozidla lze očekávat příznivější vyhlídky na vymožení uvedených částek než u samotného řidiče.

JUDr. Tomáš Beran