Materiální aspekt přestupku VII. – Soumrak přestupků v Čechách

V závěrečné části série článků na toto téma se podívám ještě na jeden z argumentů, které v diskusi často padly - očekávání plynoucí z dodržování formálních aspektů (značek).

Čtěte také:

Tzv. materiální aspekt přestupku – soumrak přestupků v Čechách? (část I.)

Tzv. materiální aspekt přestupku – soumrak přestupků v Čechách? (část II.)

Tzv. materiální aspekt přestupku – soumrak přestupků v Čechách? (část III.)

Tzv. materiální aspekt přestupku – soumrak přestupků v Čechách? (část IV.)

Tzv. materiální aspekt přestupku – soumrak přestupků v Čechách? (část V.)

Tzv. materiální aspekt přestupku – soumrak přestupků v Čechách? (část VI.)

Nikoli nezřídka se v diskusi nad materiálním aspektem přestupku objevil argument, podle kterého jsou očekávání řidičů vedena existencí a dodržováním formálních aspektů (pravidel stanovených v zákoně a značek na silnici) a široká aplikace materiálního aspektu tak narušuje taková očekávání, protože v důsledku aplikace materiálního aspektu vlastně neplatí skoro nikde nic, resp. pro každého platí něco jiného, což by mělo na spoléhání se na dodržování předpisů ostatními a z toho plynoucí předvídání fatální dopady.

Stručně řečeno, všichni čekají v obci, že jedete 50 km/h a ne aby přemýšleli, jestli náhodou nemáte lepší brzdy nebo jestli ta značka tam není umístěna vlastně zbytečně přísně (a vy se tak podle ní neřídíte) nebo její obsah nemá s bezpečností silničního provozu nic společného. Svým způsobem tento argument směřuje výrazně ve prospěch (právní) jistoty, když poukazuje na to, že přílišné zrelativizování pravidel by naložilo ostatním účastníkům na bedra příliš mnoho posuzování a rozhodování, nehledě k tomu, že někteří takového posuzování ani nejsou (dle názoru některých) schopni (děti, méně zkušení řidiči apod.).

V polemice nad tímto názorem se dostaneme i k polemice nad mým článkem z doby před cca 2 lety, kdy jsem psal článek o rozsudku Nejvyššího soudu v jedné trestní věci, ve které byl uznán vinným řidič motorky, který jel po hlavní silnici v obci cca 100 km/h a nedostal přednost od vozidla jedoucího z vedlejší a při té nehodě zahynula spolujezdkyně řidiče motorky. Dále uvidíme, že se argumenty zde budou zřetelně překrývat. Jako obvykle v takové diskuse zjistíme, že pravda bude někde uprostřed a že bílá (volnější) varianta by hezky fungovala v ideálním světě, kde jsou všichni dokonalí řidiči s dokonalým přehledem a reakcemi a černá (přísnější) varianta končí někde v absurdnostech mateřské školky.

Spor tedy nejspíš bude o tom, kde tu hranici máme hledat a kde je ta referenční úroveň, kterou by mohlo (mělo) být spravedlivé obecně požadovat. Začnu na tom „černém“ konci a začnu se od něho „vzdalovat“ a uvidíme, kde se setkáme. Pokud bychom vzali do nejzazších důsledků argument o tom, že pravidla silničního provozu musí být neoddiskutovatelná a nerozporovatelná a značky „svaté“, a to vše za účelem jistoty, kdy ostatní účastníci předvídají dodržování formálních pravidel a spoléhají na jejich dodržování ostatními a tomu přizpůsobují své chování a tudíž v duchu takového argumentu není přípustný volnomyšlenkářský přístup, který jsem zvolil v minulých článcích, který by zpochybňoval pravidla v konkrétním místě a jejich obsah podřizoval aktuální situaci a okolnostem a že i toto vše musí být zohledňováno např. při posuzování viny na nehodě, dostaneme se k dle mého názoru někdy i pěkně absurdním závěrům – viz následující příklady.

Představme si situaci např. na dálnici, kde bylo omezení z důvodu stavebních prací na 60 km/h a provoz sveden do jednoho nebo dvou pruhů. Dále si představme, že značka, která by ukončovala platnost té 60ky po skončení zúženého a opravovaného úseku, chybí (byla zničena, odstraněna apod.). Pokud bychom tedy následovali argumentaci popsanou shora, která říká, že materiální aspekt ne, protože to torpéduje možnost ostatních předvídat, znamenalo by to, že jednání řidiče, který po skončení faktického omezení (tj. zúžení dálnice a svedení do dvou pruhů) vyrazí standardních 130 km/h, nemůže být ostatními očekáváno a že v případě např. dopravní nehody, ve které by rychlost hrála svoji roli, má být viníkem tento řidič jedoucí 130 km/h, protože porušením formálního aspektu v tak velkém rozsahu znemožnil takové jednání ostatními předvídat a znemožnil jim tak splnění jejich povinností (řekněme, že třeba ten pomalu jedoucí řidič přejížděl z pruhu do pruhu a dle značek očekával rychlost našeho řidiče 60 km/h a nikoli 130 km/h a došlo ke srážce – ostatně tento případ by se dal krásně napasovat na případ, kdy na dálnici někdo jede 130 km/h v pravém, v levém někdo jede 200 km/h a ten jedoucí 130 km/h mu to tam „pošle“, protože čeká plusminus rychlost 130 km/h. Takže ještě stále platí, že po skončení takového omezení je důvodné očekávání ostatních řidičů ohledně dodržování té 60ky, i když pro ní přestal být důvod? A jaké skutečnosti (by) to vlastně měly vést řidiče k tomu, aby si myslel, že tam ostatní stále pojedou oněch 60, ačkoliv se už nejedná o přestupek (viz argumentace v předcházejících článcích)? A jaké je to jednání, která má řidič očekávat?

Není to tak, že co je dobré pro přestupkový zákon (nesplnění definice přestupku v popsaném případě), tak by mělo být dost dobré i pro řidiče z hlediska předvídání? Dle mého názoru rozhodně ano. Opačný přístup vede k přepjatému a neodůvodněnému formalismu ve stylu „mateřská školka“. Co se snažím říct? Snažím se prolomit závěr o tom, že z hlediska předvídání a chování vůči ostatním účastníkům jsou rozhodující jen pravidla a značky a nikoli faktická situace na silnici a její vyhodnocování. Ostatně to má mnohem širší dopady. Zákon zná případy, kdy někteří účastníci silničního provozu jsou v některých situacích oprávněni porušovat pravidla silničního provozu, aniž by se jednalo o přestupek i z jiného důvodu.

Před nějakou dobou jsem psal článek o krajní nouzi nebo nutné obraně v rámci zákona o přestupcích. Zákon předpokládá, že mohou nastat situace, kdy např. v krajní nouzi (záchrana života apod.) smí i „obyčejný“ účastník silničního provozu porušit pravidla, aniž by se jednalo o přestupek, pokud nebezpečí nelze odvrátit jinak (zavolat sanitku) a způsobené (nikoli pouze hrozíci) újmy nejsou větší než ty, které chrání (veze zraněné dítě do nemocnice, tak při tom nesmí po cestě pozabíjet ostatní). To implikuje, že zde je další zájem než jen dodržování pravidel a zohledňuje se celková situace. Co z toho plyne?

Plyne z toho to, že zákon předpokládá, že při posuzování a vyhodnocování situace (předvídání) musí být zohledněny všechny aspekty, tedy i reálná situace na silnici, ne jen pravidla a značky. Nikdy totiž nevíte, jestli to auto nejede (nebo nemůže jet) rychleji proto, že řidič jedná v krajní nouzi a třeba někomu zachraňuje život nebo zdraví, což je případ, který může nastat. Výmluva na to, že měl jet 50 km/h, pak ztrácí zcela na smyslu a nelze se na ní odvolat. Ostatně opravdu jezdíte tak, že když přijedete na vedlejší, tak to, jestli to stihnete, vyhodnocujete podle toho, že ten druhý má jet 50 km/h nebo podle toho, jak skutečně jede? Pokud nejste sebevrazi, tak určitě podle toho druhého…

A tady je právě ta pointa. Výklad, podle kterého by se řidič měl chovat tak, aby ostatním umožnil splnit své povinnosti (např. dát přednost nebo neohrozit při přejíždění z pruhu do pruhu), by měl směřovat ke komplexnímu posouzení dané situace v silničním provozu a zohledňovat oba aspekty, tedy jak ten formální, tak ten materiální. Podle mého názoru z toho plyne závěr, podle kterého je hranice principu omezené důvěry tam, kde je OBJEKTIVNĚ nemožné svou povinnost splnit z důvodu tak zásadního porušení povinnosti druhým účastníkem, že skutečně nebylo možno na základě posouzení formálních aspektů (pravidel a značek v daném místě) a situace na silnici (přehlednost úseku, možnost vyhodnotit situaci apod.) splnit své povinnosti a dát např. přednost nebo neohrozit při přejíždění z pruhu do pruhu.

Rozhodně jsem proti tomu, aby se snižovaly nároky na účastníka, která má zákonem stanovenou povinnost (např. dát přednost nebo neohrozit při přejíždění z pruhu do pruhu) ve vztahu k účastníkům, kteří jsou z hlediska pravidel „v právu“. Mám za to, že ani judikatura soudů, které to judikovaly, z toho nevybočila, je to ale nutné zdůraznit, aby to nevedlo k důsledkům „mateřská školka“. Celé si to dovolím shrnout na příkladě, na kterém by to mělo být zřejmé.

Představme si křižovatku ve tvaru T, hlavní silnice je rovně, „nožička“ je vedlejší. Jedná se o zcela přehledný úsek, na kterém jsou vozidla vidět z dostatečné vzdálenosti. Znovu si přehrajme ten případ z rozsudku Nejvyššího soudu. Motorkář jede 100km/h po hlavní silnici, z vedlejší jede auto. A teď důležitá otázka z hlediska vyhodnocování viny na nehodě – je možné, aby řidič jedoucí z vedlejší silnice mohl v takovém přehledném úseku (motorka je vidět třeba na 100 metrů) vyhodnotit rychlost motorky a podle toho zareagovat? Pravděpodobně nikoho nenapadá odpověď záporná, samozřejmě že to může vyhodnotit, protože pro účely vyhodnocení rychlosti je podstatná hlavně jedna okolnost, možnost řidiče z vedlejší vidět řidiče na hlavní a z toho odhadnout dobu, než se motorka dostane na úroveň křižovatky a tedy i schopnost přejet silnici tak, aby nedošlo ke srážce a řidič z vedlejší mohl dát přednost řidiči na hlavní. Určitě se tedy shodneme na tom, že v popsaném případě řidič z vedlejší situaci vyhodnotit může a nemůže jet stylem „mrknu jedním okem, ten musí jet 50, je daleko 70m, bude tu až za 5 vteřin, to mám času dost“ a že takové úvahy nemají s bezpečností silničního provozu nic společného a je nutné je rozhodně odmítnout jako absurdní.

Schválně trochu přeháním ten „černý“ případ, aby bylo zřejmé, že tento extrém není východiskem úvah kohokoliv na silnici anebo pokud je, pak důsledky takových úvah jdou plně za jejich autorem. V návaznosti na to bych si dovolil průběžný závěr, podle kterého nelze odmítnout materiální aspekt přestupku, tedy zrelativizování pravidel a značek pouze a výlučně s ohledem na to, že ostatní mají „právo“ legitimně požadovat, aby jednání ostatních bylo v souladu s pravidly. Doplním to o další závěr a ten hned rozvedu, že to „právo“ má charakter umožnění splnění vlastních povinností a nikoli právo na dodržování předpisů ostatními a to skutečně není totéž. Výsledkem shora uvedeného tak dle mého názoru musí být, že porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní ŽÁDNÝM způsobem neznemožnilo tomu na vedlejší, aby své povinnosti (dání přednosti) splnil.

Chci se v této souvislosti pečlivě vyhnout závěru, že zde takové právo na dodržování pravidel existuje ve své superformální podobě a nebere se ohled na skutečnou situaci na silnici, tedy aby někoho nenapadlo se vyviňovat tím, že druhý porušil své povinnosti taky. I ta judikatura jasně říká, že toto porušení povinnosti musí mít takovou intenzitu, která druhému účastníkovi znemožňuje své povinnosti splnit. V popsaném případě mu to ale neznemožňuje – to je, doufám, jednoznačné. Pouze to na něm požaduje zhodnocení situace, což ale není nic, co bychom neměli požadovat. Možná se vám to polopatické rozpitvávání tohoto případu zdá zbytečné, protože je to jasné, ale některé odpovědi naznačují, že to tak jasné není a že touha aplikovat výše popsaný přístup rigidním způsobem existuje.

Z výše uvedeného tak lze dovodit, že řidič při předvídání nemůže a nesmí vyhodnocovat situaci pouze z hlediska formálních pravidel, ale také a zejména z aktuální situace na silnici, pokud mu to okolnosti jen trochu dovolují. Aplikace materiálního aspektu, a tím se dostávám k prvnímu velkému závěru, který je důsledkem výše uvedených úvah, tedy není vyloučena, protože řidič z vedlejší v daném případě může dát přednost motorce, i když jede 50 nebo 100. Tudíž v takovém případě argument proti materiálnímu aspektu kvůli (ne)možnosti předvídat reakci ostatních a podle toho se zařídit, odpadá.

No, a když jsme si tak pěkně popsali „černý“ případ, začneme se od něho vzdalovat a uvidíme, kde skončíme. Jistě každého napadne, že každý úsek není tak přehledný a že v některém místě ta 100ka v obci pro ostatní znamená nemožnost dát přednost v jízdě prostě proto, že je úsek nepřehledný. Tady už námitky proti takovému postupu lze chápat. Pokud je překročení pravidel natolik intenzívní, že je pro druhého účastníka vyloučeno situaci vyhodnotit, pak samotný argument o materiálním aspektu skutečně neobstojí. Na druhou stranu, vždyť to jsou stejně spojené nádoby.

Tam, kde argumenty pro materiální aspekt nenajdou uplatnění (bezpečnost silničního provozu vyžaduje postup dle formálních pravidel), tomu bude (také) proto, že takové porušení povinnosti by současně znemožňovalo splnění povinností řidičem z vedlejší a tudíž se ty případy setkávají.

Samozřejmě situací na silnicích je nepřeberné množství a najít hranici mezi tím, kdy už situaci vyhodnocovat možné nebylo, nebude vždy snadné. Smyslem celého výkladu tak bylo ukázat, že samotný požadavek na předvídatelnost jednání účastníků silničního provozu není dostačující k odmítnutí aplikace materiálního aspektu přestupku, neboť samotné dodržování pravidel není tím jediným při vyhodnocování situace na silnici, ale že jsou to právě okolnosti daného případu, které musí být posuzovány. A pod takový závěr je proto možno směle podřadit i současnou aplikaci materiálního aspektu přestupku, jak byl popsán v předcházejících částech.

Stručně řečeno – porušování pravidel silničního provozu tam, kde nebude splněn materiální znak přestupku a nejednalo by se tak z definice o přestupek, není nutně a automaticky nesouladné s možností ostatních účastníků vyhodnotit jednání druhého účastníka (tj. že jede rychleji, než zákon dovoluje) a podřídit způsob splnění své povinnosti takové situaci (tj. jede rychleji, vidím to, dám přednost v jízdě tím, že počkám, až přejede), který je jinak ve smyslu pravidel „v právu“, tj. je např. na hlavní nebo jede ve svém pruhu a tím pádem lze odmítnout argument o tom, že samotný požadavek na předvídatelnost jednání vylučuje z jakéhokoliv důvodu jednání v rozporu s pravidly silničního provozu, které ale nenaplňuje materiální aspekt přestupku.

JUDr. Tomáš Beran

3.9.2009 8:00| autor: JUDr. Tomáš Beran

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist