Plaštiak: Chcete se nechat zabít?

Co nás učí příběh hrdinného boje kapitána Schettina o cestování autobusem a hromadnou dopravou vůbec.

Píšeme druhý týden od nešťastné nehody lodi Costa Concordia a nad případem se pomalu zavírá voda. Čeští vtipálci byli tentokrát dost potichu, i když pár řádně černých narážek internet oběhlo. Zoufalý zápas kapitána Franceska Schettina by si černého humoru jistě zasloužil víc. Je totiž nad slunce jasnější, že boj nezačal až na palubě záchranného člunu, do kterého pan kapitán údajně spadl, a jehož zbabělé osazenstvo odmítlo zavézt hrdinného námořníka zpět na ochromenou loď. Schettino bojoval už na Concordii, a to o místo v malé loďce, načež sám pádloval (jako) smyslů zbavený.

Máte pravdu, vyšetřování ještě neskončilo. Opálený drsňák Schettino může být nevinný a mě je to jedno. Vím také, že nejsem na prvním českém námořnickém blogu. Nehoda lodi Costa Concordia mi připomněla něco jiného. Demonstruje důležitý, přesto opomíjený aspekt cestování hromadnou dopravou: Fakt, že když si sedáte do autobusu, vlaku či letadla, svěřujete svůj život do rukou někomu jinému, aniž byste měli větší kontrolu nad jeho způsobilostí.Mluvím o tom, že řidiči autobusů jezdí zhusta opilí, že si často až příliš věří, že ve vlaku vás může zabít nepozorný dispečer, že letadlu může mechanik přišroubovat čelní okno (nebo motor) špatnými šrouby, že… stát se toho může až příliš. Jsem první, kdo přizná, že při každém usednutí do auta musíte počítat se všemi alternativami včetně vážné nehody. Nejsem slepý k rizikům. Ale mezi nehodou v autě a nehodou autobusu je v mých očích zásadní rozdíl.

V autě můžete řídit opatrněji, reagovat rychleji (pokud udělá chybu někdo jiný), nebo si alespoň můžete lépe vybrat řidiče. Do autobusu můžete a nemusíte nastoupit, víc možností není. A když už potřebujete jet, nemáte ani tu jedinou. Při cestování prostředky hromadné dopravy v jistou chvíli pouštíte otěže svého života. Stává se z vás pasažér, vydaný na milost a nemilost nejen řidiči, ale i řadě dalších lidí, jejichž obličeje nejspíš nikdy nepoznáte.

Trh málokdy umožňuje volit mezi vícero dopravci a způsoby přepravy, takže obvykle skončíte s jednoduchým dilematem jet/nejet. Za takových okolností je obtížné vyvinout na poskytovatele služeb nějaký rozumný tlak, přinutit ho ke zvýšení bezpečnosti. Výsledkem jsou selhávající brzdy, ulétávající kola a spící řidiči.Mluvím samozřejmě především o autobusech. Jsou nejlevnější na pořízení a nejflexibilnější, proto vhodné pro malé dopravce. Právě ti často nemají prostředky na efektivní kontrolu strojů ani zaměstnanců. Přestože pro zákazníka je zcela neviditelná, existuje navíc v autobusové dopravě konkurence. Většinu tras u nás obsluhují autobusy jedné (pokaždé jiné) společnosti, to však způsobuje především systém dotací nevytížených spojů. Dopravci se perou o jednotlivé linky, podplácí úředníky a snižují ceny, ale jakmile linku dostanou, mají vyhráno. Na zákazníkovi nezáleží. Cestující tak z konkurenčního boje nemá nic než to relativně nízké jízdné, které však bývá zhusta vykoupeno tristním technickým stavem autobusů a jejich přeplněností.Autobus je nebezpečný z podstaty. Situaci zhoršuje fakt, že o jeho osudu rozhoduje jediný člověk s nijak oslnivou kvalifikací a minimální hrozbou kontroly nad hlavou (zastavila váš autobus někdy policie?). Elektronika? Kouřící Karosa s volnou zadní nápravou nemá ani ABS. V letecké, námořní i kolejové dopravě dohlíží na bezpečí pasažérů moderní elektronika a řetězec speciálně školených lidí. A přesto dochází k neštěstím, jak nám připomněla Costa Concordia. Proti blbcům není ochrany, jsou příliš vynalézaví.

Cítíte, jak moc odlišná je situace řidiče v autě? Také on může být potenciálně obklopen blbci, je jim však postaven na roveň mírou kontroly nad situací. Má stejné slovo. Nemusí se bezmocně koukat, jak sebevědomý muž (žena) na špičce rakety z Vysokého Mýta předjíždí přímo pod kola protijedoucího kamionu. Ani řidič auta nemůže zabránit všem nehodám, dokonce ani těm, z jejichž zavinění bude nakonec obviněn. Když ale chce udělat něco pro záchranu vlastního života, výčet jeho nástrojů se zdaleka neomezuje na zdrávas a otčenáš.Jde spíš o iluzi kontroly a slovo bezpečnost se tváří v tvář číslům ani neodvažuji použít. Jenže ono je dost dobře možné, že v přírodě vůbec neexistuje náhoda, že iluzí je dokonce i svobodná vůle. Nevadí to. Právě ona „iluze“ je totiž – pro mě – obrovsky důležitá. Vadí vám představa světa bez svobodné vůle? A není představa života bez kontroly stejně hrozivá? Chci mít pocit, že držím svůj život v rukou. Pocit. Ten stačí. Musí.

Nechci umřít jako ovce – jako těch několik nešťastných, kteří na Costa Concordia nedostali ani šanci správně zareagovat. Svěřili svůj život do ruky špatným lidem. Risk je zisk, ale tentokrát to nevyšlo. Já nemám riskování naslepo rád, proto jezdím raději vlakem než autobusem. Ale nejméně se bojím za volantem – ne proto, že bych se cítil bezpečně, ale protože vím, že pokud se mi něco stane, bude to alespoň částečně moje chyba. Protože zemřít cizí hloupou chybou bez možnosti obrany, to je moje noční můra.Jsme trochu jako ovce seřazené na jatkách. Na začátku řady stojí sám pan Osud a jako doktor Mengele ukazuje prstem. Od těch v autě si nechá aspoň poradit. S lidmi v autobusech se doktor Osud nebaví, a když má zvlášť veselou náladu, pošle na ně svou levou ruku, kapitána Schettina.

P.S.: Přestože to tak začíná vypadat, nejsem nepřítelem hromadné dopravy. Vlakem ve skutečnosti jezdím rád a než mi zrušili spoj z Chomutova přes Lužnou do Prahy, jezdil jsem jím několikrát do měsíce. O mém veskrze pozitivním postoji k MHD nepochybujte – pokud dává ekonomický smysl. Jako každé přerostlé dítě miluji letadla. Jen těch meziměstských autobusů se bojím, mockrát mě zavezly ve špatnou chvíli na špatnou polovinu silnice, slyšel jsem příliš mnoho strašidelných historek, viděl moc koroze a přemíru poruch. Přesto je můj jediný obecný problém s hromadnou dopravou snadné formulovat: Já prostě rád jezdím autem. A znám i několik rozumných argumentů pro individuální přepravu, přestože v médiích zní téměř výhradně plamenné projevy jejích odpůrců. Snad bude tento článek jednou z výjimek.

31.1.2012 9:00| autor: Martin Plaštiak

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist