Mini Cooper S Cabrio

• Dynamika 10

• Chování na silnici 10

• Provozní náklady 10

• Praktičnost 10

• X-Factor 10

• Celkové hodnocení 10

Mini Cabrio přišlo na trh teprve nedávno a všem fanouškům otevřeného nebe nad hlavou nedalo spát pěkně dlouho. Vždyť druhá generace nového Mini se představila už v srpnu 2006 a od té doby se na kabriolet netrpělivě čeká.

Mini Cabrio můžete mít prozatím buď ve verzi Cooper nebo Cooper S. Standardní Cooper nabízí atmosférickou šestnáctistovku o výkonu 120 koní, ale my k testu dostali mnohem lákavější náčiní – Mini Cooper S s turbomotorem o výkonu 175 koní. V budoucnu se pod kapotu určitě podívá i diesel.

Z trochu jiného světa je pak ostrá verze John Cooper Works Cabrio, ale to nás nyní nezajímá. I když burácení verze JCW nerušeně doléhající k vašim uším zavání něčím blíže nespecifikovatelným, ale o to hambatějším…

Stejně jako na nedávno testované BMW X6 xDrive35d, tak i na Mini Cooper S Cabrio si nemůžete vzít nějaký racionální metr. Existují prostornější, levnější a praktičtější auta se stahovací střechou, ale pochybuji, že vám některé z nich nabídne více zážitků, než právě Mini Cabrio.

Zážitek číslo 1: interiér a design

Design zevnějšku i kabiny je velmi povědomý a ničím zásadním se neodlišuje od verze s pevnou střechou. Kokpit Mini Cabrio je stále velmi příjemným místem k pobytu a ačkoli již nezapře svůj věk (zejména některými tvrdšími plasty), stále je velmi dobře sestaven a působí odolně. Hlavní ale je, že se za volantem skvěle usadíte, najdete si tu nejideálnější pozici a všechny ovladače jsou dobře dosažitelné. A vysvětlí mi někdo, proč jsou pedály v Mini Cabrio rozmístěny snad ještě lépe než u Porsche? Meziplyny jsou tak nikoli jen radostí, ale přímo povinností – zvláště když je doprovází zapráskání do výfuku.

Mini Cooper S Cabrio je takovou pojízdnou atrakcí, což spoustě zákazníků bude stačit. Za tímhle autem se všichni otáčejí, vzbuzuje pobavené reakce a lidem v okolí vykouzlí ve tváři úsměv. Je to prostě roztomilá hračka a na většinu nezasvěcených má stejný vliv jako roztomilé štěňátko s mašličkou (ano, hlavně na dámy). Jenže takovým lidem je jedno, že má pod kapotou skvost.

Samostatnou kapitolou je plátěná střecha, které funguje skvěle a můžete s ní manipulovat v rychlosti do 30 km/h. S nasazenou střechou je Mini Cabrio kupodivu kultivované auto, i když zaznamenáte o trochu vyšší aerodynamický hluk. Klasickým kolébkovým přepínačem (jako by převzatým z kokpitu letadla) můžete také střechu jen odsunout, podobně jako velké střešní okno.

Se střechou dole je Mini samozřejmě hlučné a fouká do něj, ale o to tady jde. Pokud vám to vadí, vyřešíte tento problém větrným deflektorem. S ním a vytaženými okénky dokáže Mini překvapivě dobře odolávat vlivům počasí a udrží posádku v pohodlí i při dálničních rychlostech.

Zážitek číslo 2: jízda

Mini ale není jen o pózování, ačkoli právě to bude naprostá většina majitelů dělat. Mini totiž vždycky bylo o nekončící radosti z jízdy a i obyčejná cesta na nákup nebo do práce se pokaždé promění v zážitek plný emocí.

Ačkoli se podvozek musí vypořádávat s o 100 kg vyšší hmotností, zvládá nástrahy českých okresek dobře. Samozřejmě se projevuje zhoršená torzní tuhost tím, že se Mini na nerovnostech otřásá a lehce vibruje, jenže tohle trápí snad všechny kabriolety (Pagani Zonda Roadster s karbonovým skeletem se nedá se obyčejný kabriolet považovat).

Technici si s podvozkem poradili velmi dobře a dokázali ho nastavit tak, aby se choval (skoro) jako v Mini s pevnou střechou. Auto je vyvážené neutrálně, má velmi rychlé reakce, dobře brzdí a na suchou silnici umí přenášet výkon bez problémů.

Přeplňovaná šestnáctistovka je perla a jedná se snad o nejcharakternější pohonnou jednotku v téhle kategorii. I když pomineme špičkové hodnoty výkonu (175 koní) a točivého momentu (až 260 Nm), nejpůsobivější je zvukový projev, který si užijete dosyta se střechou dole. Motor prská, chraptí, duní a syčí… Vždy podle toho, jaký máte zařazený stupeň a jak máte sešlápnutý pedál plynu. Je to živý organismus. Srdce, které tepe a není tady jenom kvůli tomu, abyste jeli dopředu. Mini Cooper S Cabrio se tak svým střechou nerušeným projevem blíží ostrému John Cooper Works více, než by kdokoli čekal. A to je prima.

Abyste ale zažívali tyto pocity, musíte udělat jediné – po každém nastartování okamžitě stisknout tlačítko Sport, které zrychlí reakci na plyn a omezí zásahy záchranné elektroniky. Ta se pak do věci začne míchat až v momentě, kdy je to opravdu potřeba. Proč ale nelze tento režim nechat aktivovaný neustále? Aha, ono jde vlastně o ty emise a spotřebu. Ale koho zajímá, jestli takovéhle auto jezdí za osm nebo za deset?

Zážitek číslo 3: zjištění, že to všechno funguje

Možná si řeknete, že s tímhle autem se nedá žít a je to jen pozérská hračka na pár dní v roce. Ale to byste se velmi zmýlili. Pokud od auta očekáváte jen přepravu co největšího množství nákladu a osob za co nejméně peněz, vůbec nemá smysl, abyste se kabrioletem Mini zabývali. Jenže jestli chcete aspoň dvě sedadla (stejně všichni jezdíme buď sami nebo ve dvou a s malou igelitkou) a kufr pro to nejnutnější, Mini Cooper S Cabrio si zamilujete, protože se s ním dá jezdit kdykoli, za každého počasí. I když je venku zima, nemusíte se bát sundání střechy – stačí si zapnout topení a bude vám hej.

Za celou dobu jsem neobjevil nic, co by mi na Mini Cabrio vadilo, co by mě obtěžovalo, nebo co by ztěžovalo každodenní použitelnost (přestaňte už otravovat se stěhováním lednice a se spotřebou pět litrů…). Mám tohle auto rád, líbí se mi jak jezdí, líbí se mi, jak úchylně vypadá a je mi jedno, kolik stojí peněz nebo kolik žere benzínu (ve skutečnosti kolem 9 litrů, což se dá přežít).

Verdikt

Myslím, že se nám tu rýsuje naprosto jasný závěr. Když totiž necháte doma pravítko, kalkulačku a vezmete si s sebou jen srdce a pytel emocí, budete mít Mini Cooper S Cabrio rádi. Mini není dokonalé auto, ale také vlastně nedělá nic špatně. V kategorii malých kabrioletů je tou nejlepší koupí. Pokud vám tedy nejde o peníze a stavíte řidičské zážitky s radostí z jízdy na první místo.

Video z testu Mini Cooper S Cabrio naleznete v aktualizovaném vydání magazínu iMOTOR.

Dalibor Žák; foto Jirka Červenka, autor

Měření a technické údaje