Mini Cooper John Cooper Works (2015): první kontakt

Ačkoli nový John C. Works vypadá se soustavou výrazných (a ne vždy funkčních) nasávacích otvorů na přídi tak trochu jako karikatura sama sebe a lze předpokládat, že pro pár zájemců bude jeho styl takříkajíc už přes čáru, jedna podstatná věc se mi na něm líbí – na rozdíl od většiny jiných sportovních aut přichází s větším motorem.

Původní přeplňovanou šestnáctistovku nahradil dvoulitrový čtyřválec s turbodmychadlem o výkonu 231 koní a točivém momentu 320 newtonmetrů dostupných už od 1250 otáček, který 1220 kg (DIN) těžký vůz roztáhne z místa na stovku za 6,1 sekundy a jede maximálních 246 kilometrů v hodině. Nutno podotknout, že tyto hodnoty platí pro šestistupňový automat. Na manuál bude nutné ještě pár týdnů počkat, to podstatné však je, že s ručním řazením budete na stovce podle továrních údajů o dvě desetiny pomalejší.

Interiér JCW se od standardního Cooperu S příliš neodlišuje. Po obvodě kruhové plastové konzoly uprostřed palubní desky se objevilo lehce nadbytečné cejchování, naopak přední sedadla s výraznějším bočním polstrováním svůj smysl mají. Pokud můžu soudit podle sebe, jsou široká tak akorát, aby nepůsobila stísněně, zároveň ale podepírají záda dost na to, aby volant sloužil jen k řízení a nikoli jako další nezbytná opora.

Poněkud méně šťastně byla navržena páka voliče. Že je nepřiměřeně dlouhá, vyplývá asi z toho, že měla být co nejblíže volantu a řidič vykonával minimální pohyb ruky při potřebě řadit sekvenčně. Nicméně pod volantem jsou praktičtější pádla a nikoho jaksi nenapadlo, že posunutím páky doleva do manuálního režimu se dostane příliš blízko pravého kolena. Nevím, jak to měli či budou mít jiní, můžu mluvit opět jen za sebe, v levotočivých zatáčkách jsem ji však téměř pokaždé překlápěl zpátky do D, protože místa nazbyt zde pro vyšší z nás není.

Pokud jde o zvuk pohonné jednotky, na čtyřválcový turbomotor zní skvěle a ostudu značce Mini určitě nedělá. Netroufám si říci, jestli se na některých tónech nepodílí elektronika, toto téma oficiální tisková zpráva nezmiňuje, ale agregát zní sytě a jadrně a výfukový systém schopný pustit do dvou koncovek doslovně kulometní palbu po ubrání plynu ladili specialisté od Akrapoviče.

Co lze také považovat za velké plus nového dvoulitru, je fakt, že má pouze minimální prodlevu turbodmychadla. Reaguje velmi bezprostředně, po prvním plném sešlápnutí plynu jsem se však nemohl ubránit dojmu, že by měla následovat poněkud větší exploze. Akcelerace je intenzivní, to bych nerozporoval, TSI od VW namontované třeba pod kapotou Golfu GTI však letí do otáček s větší chutí, ačkoli stejné akustické drama udělat neumí.

Jestli jde o důsledek emisní normy EU6 ve spojení s těžkými převody anebo jen subjektivní očekávání něčeho, co 231 koní na 1,2 tuny nabídnout objektivně neumí, momentálně posoudit neumím. Možná jsem opravdu podlehl optimistické iluzi, každopádně JCW jako bláznivá střela nepůsobí a spíše mám dojem, že si Mini nechává větší manévrovací prostor pro (neoficiálně) potvrzenou variantu GP.

Nakonec 231 koní z dvoulitru, navíc k mání už od „dieselových“ 5200 otáček, když jiné automobilky nabízí ze stejného objemu 360 koní a další do budoucnosti slibují přes 400, dnes není mnoho, ačkoli výkonová špička Mini není tak nudná, jak by tabulky mohly naznačovat. Zkrátka síla je nyní dostupnější a charakteristika plynulejší, přesto JCW už nepůsobí jako malý nasupený dráček.

Jednolitá vrstva asfaltu na brněnském okruhu nové adaptivní tlumiče Mini příliš neprověřila, zdá se však, že by s kapesním ostrým hatchbackem mohla být prča. Vůz je navzdory motoru zčásti posunutého před přední nápravou velmi dobře vyvážený (s řidičem v poměru 52:48) a jeho elektronika pro vás dělá první poslední, aby omezila nedotáčivost.

Jezdil jsem v podstatě výlučně na mokrém anebo vlhkém povrchu a i při necitlivém nájezdu do zatáčky či cílené provokaci se JCW pomocí systému Performance Control stočí pouze na povel volantu skoro jako jiná hravá auta po ubrání plynu. Jak to bude fungovat v běžných podmínkách na rozbité silnici, netuším, „PC“ však cíleně přibrzďuje zadní kola za účelem vyvolání stáčivého momentu a na závodní dráze si toho nešlo nevšimnout. Cooper Works navíc disponuje elektronicky řízenou uzávěrkou diferenciálu efektivněji přenášející výkon a tudíž značně usnadňující výjezdy.

Co ovládání naopak neusnadňuje, je řízení. S přibývající rychlostí umí příjemně ztuhnout, je přesné a převod tak akorát, abyste si neukroutili ruce anebo naopak nezpůsobovalo zbytečnou nervozitu, ztrátu přilnavosti předních kol a následný prokluz však ve volantu téměř nepoznáte a musíte spoléhat téměř výlučně na oči a vnímání auta skrze sedačku.

Přestože automobilka uvádí průměrnou spotřebu jen 5,7 litru na sto kilometrů, na okruhu se lze velmi snadno přehoupnout přes dvacítku, a to ještě jednou podotýkám, že na mokru a nadto jízdou ve vláčku několika dalších aut. Jak jsem už ale psal, tohle byla pouze velmi rychlá ochutnávka čerstvého zboží bez možnosti poznat další stránky jeho charakteru. Pokud vás to navnadilo, počkejte si na plnohodnotný test, rychlý soud tentokrát vynášet opravdu nebudu.

Měření a technické údaje