Legendy minulosti: Ferrari F40

Když v roce 1984 automobilka Ferrari odsouhlasila plány na konstrukci auta, které bude na závodním poli ve skupině B konkurovat připravovanému Porsche 959, ještě nikdo netušil, že v roce 1987, kdy bylo toto Ferrari uvedeno na trh, zbude ze skupiny B jen smutná hromádka neštěstí. Takže co s hotovým autem?

Enzo Ferrari tedy vydal rozhodnutí, že se projekt dokončí jako exkluzivní silniční auto. Původně bylo v plánu vyrobit jen 400 aut, ale nakonec bylo vyrobeno celkem 1315 vozů Ferrari F40. I když se nemůže výkony měřit s dnešními „obyčejnými“ rychlými auty, je jeho historická hodnota obrovská a rozhodně ho neseženete za „rozumnou“ cenu. Ale k tomu později…

Za předchůdce, především technologického, se dá považovat model Ferrari 288 GTO. Model F40 používal upravenou verzi dvakrát přeplňovaného vidlicového osmiválce, který měl objem 2936 cm3 a poskytoval výkon 478 koní. To s autem, které vážilo jen 1100 kg, hýbalo hezky. Ve své době se jednalo o nejrychlejší auto na světě – jako první překonalo hranici 200 mil za hodinu, tady 322 km/h, stovku zvládlo za 3,8 sekundy a na 200 km/h akcelerovalo za přibližně 11 sekund.Protože auto začalo život jako závodní speciál, probíhal tak i jeho vývoj. Místo estetické stránky věci se automobilka zaměřila na funkci. Technici strávili dlouhou dobu v aerodynamickém tunelu, byly vyvinuty nové materiály na konstrukci karoserie (nákresy od Pininfariny byly přetaveny v kompozity z uhlíkových vláken) a všemu se podřídila i konstrukce interiéru – nebylo tu nic přebytečného. Je zajímavé, že se Ferrari rozhodlo takto postavené auto dokončit a „nevyměklo“. Zákazníci ho přijali velmi dobře, neboť byl model F40 prezentován (k 40. výročí automobilky) jako závodní auto určené na silnici.

Ve Ferrari se tak zapotil především řidič. A to ne proto, že tu nebyla klimatizace. F40 nemělo žádné bezpečnostní asistenty. Nenašly jste tu ani ABS nebo kontrolu trakce, tohle byl velmi, ale opravdu velmi náročný supersport. Jezdci popisovali především zákeřný nástup výkonu ve středním pásmu otáček, když se roztočila naplno obě turba.

Ačkoli automobilka nezamýšlela s hotovým autem závodit, v roce 1989 se zúčastnilo seriálu IMSA na okruhu Laguna Seca v kategorii GTO. Šlo o upravenou závodní verzi LM a Jean Alesi s ní dokončil na třetím místě. Ačkoli auto nikdy nedostalo plnou tovární podporu, přesto dokázalo porážet konkurenci.Ferrari F40 si pak oblíbili soukromíci a startovali s ním v různých třídách, například ve vozech GT nebo v seriálu JGTC. V roce 1994 pak Ferrari F40 vyhrálo čtyřhodinovku Vallelunga a zúčastnilo se i 24h Le Mans – francouzský importér si postavil speciální verzi Competizione, která měla větší výkon. O rok později jezdila čtyři speciální Ferrari F40, která si musely soukromé stáje připravit samy. To už ale nebylo proti McLarenu F1 prakticky konkurenceschopné, přesto zaznamenalo ještě několik dílčích úspěchů. Po roce 1996 se ale na závodní dráze neobjevilo.

Mezi silniční verzí a závodní bylo samozřejmě plno rozdílů, přesto byl základ stejný. Kdo by si chtěl Ferrari F40 pořídit, potřebuje především obrovské množství peněz. Ceny se pohybují od přibližně 7 500 000 korun, ale dokonalá auta stojí od asi 9 – 10 milionů. Pak je potřeba počítat s náklady na servis a především s tím, že F40 není auto na každý den, do které sednete a jedete. Je to sběratelský kus a jeho hodnota už jenom poroste.

Měření a technické údaje