Legendy minulosti: Bugatti Type 41 Royale (1926)

Bylo největší, nejluxusnější, nejsilnější a tak drahé, že si ho nemohli dovolit ani králové. Ettore Bugatti jich vyrobil šest, ale prodal jen tři. Šlápl vedle?

Ettore Arco Isidoro Bugatti, řečený Le Patron, byl mužem činu a své automobilce vládl železnou pěstí. Nikdy však nezapomínal na zákazníky, které často zval do továrny v Molsheimu a pořádal pro ně velkolepé večeře. Nezřídka se mu odvděčili cennými podněty. „Všichni vědí, že stavíte nejlepší závodní auta na světě,“ řekla mu prý jednou jistá anglická lady. „Jenže kdo chce skutečně elegantní vůz na cesty po městě, musí zavolat Rolls-Royce nebo Daimler, nemám pravdu?“ Lady samozřejmě pravdu měla a Bugatti byl jen o to víc naštvaný.

Přišel čas vybočit ze zajetých kolejí a zkusit to, co chtěl Ettore Bugatti zkusit odjakživa: luxusní limuzínu. Koncem dvacátých let byla jeho automobilka známá po celém světě pro své sportovní i závodní vozy, které v předchozích dvou desetiletích vyhrály na tisíc závodů včetně první Velké ceny Francie a několika ročníků Targa Florio, jenže typ 41 měl být jiný. Bugatti bude stavět největší, nejokázalejší a nejdražší vůz světa.

Měl pro tento úkol nejlepší předpoklady. Své první auto stihl postavit ještě v devatenáctém století, proslul pečlivostí a neúnavností v honbě za kvalitou a dokonalou technikou. Ettore Bugatti byl stejným dílem umělec jako konstruktér, vždyť jeho otec navrhoval šperky a děd i bratr prosluli jako sochaři. Ettore svůj život zasvětil strojům, hledal v nich však stejnou krásu a dokonalost, jaká hnala vpřed jeho nejbližší.

Kde konkurence vsázela na palice a velké klíče, nechával Ettore součásti ručně dokončovat tak, aby dokonale lícovaly. Nepoužíval těsnění pod hlavami – dosedací plochy jeho lidé leštili tak dlouho, až těsnily samy. Navrhoval lícované spoje namísto neohrabaných šroubovaných konstrukcí a snažil se vždy udržet počet dílů na nejnižší možné úrovni. Za první světové války stavěl mimo jiné letecké motory, a tak dobře znal výhody odlehčování. Hmotnost nazýval svým nepřítelem. Poctivě a jednoduše stavěným vozům svého současníka Waltera Owena Bentleyho říkal „náklaďáky“. Ettore Bugatti si však vždy cenil technické dokonalosti mnohem víc než výhod, které z ní plynuly.Ve světle tohoto poznání nejsou výsledky projektu s číslem 41 tolik překvapivé. Limuzína Bugatti neměla být autem pro řidiče a nepotřebovala vyhrávat závody, takže hmotnost v jejím případě nehrála velkou roli. Výkon a točivý moment naopak důležité byly, jistě byste nechtěli, aby vaši nejluxusnější královskou limuzínu předjížděli poddaní v peugeotech. Na seznamu priorit však první stály okázalost a luxus. Velké osobnosti potřebují velký respekt, a velký respekt zjedná jen velkoryse pojatá technika.

Bugatti zkrátka na autě nešetřil. Postavil ho na ocelový rám s nápravami 4,3 metru od sebe. Pro představu: Škoda Octavia má rozvor necelých 2,6 metru, a kdyby byla o dvacet centimetrů kratší, vešla by se mezi nápravy limuzíny Bugatti celá. S délkou 6,4 metru patří Ettoreho veledílo k největším produkčním vozům historie – jestli není vůbec největší. Měří o třicet centimetrů víc než moderní Rolls-Royce Phantom s prodlouženým rozvorem.

Velký vůz si zaslouží také pořádný motor. Přestože se Ettore Bugatti spokojil s osmi válci v jediné řadě, 12,7 litru je víc než úctyhodný zdvihový objem. Jednotka vycházející ze staršího návrhu leteckého motoru dostala moderní rozvod OHC a tři ventily na válec. Vážila jen kolem 350 kilogramů, přestože je s délkou 1,4 metru a výškou 1,1 metru největším automobilovým motorem historie.

Osmiválec královské limuzíny z Molsheimu měl tři stovky koní v době, kdy pouhá stovka byla stádem z jiného světa. Na zadní kola je posílal už od osmnácti set otáček. Točivý moment nejspíš nezjistíte, ale automobilka Bugatti přežila problematická třicátá léta mimo jiné díky motorovým vozům, které s využitím přebytečných jednotek z typu 41 stavěla pro francouzskou železnici. Pravda, každý vůz měl dva či čtyři motory, ovšem naladěné na pouhých dvě stě koní. Svého času šlo o nejrychlejší vlaky světa, jeden z nich držel světový rekord s průměrem 196 kilometrů v hodině na vzdálenosti sedmdesáti kilometrů. Pokud má spojení „táhne jako lokomotiva“ reálný základ, narodilo se u Bugatti.

Každý kůň i newtonmetr našel na silnici uplatnění. Bugattiho klenot na kolech vážil kolem tří tisíc a dvou set kilogramů, přestože hodnoty se auto od auta lišily. V době, kdy byla dálnice žhavou a exotickou novinkou, jezdila největší limuzína světa dvě stě kilometrů v hodině. Průměrná spotřeba prý ležela někde v okolí šedesáti litrů na sto kilometrů. Pokud stále ještě nejste ohromeni, prohlédněte si kola auta. Mají průměr 24 palců. Ano, také v tomto ohledu drží Bugatti dodnes světové prvenství. Těžko říct, zda jsou rekordní i osmnáctipalcové bubnové brzdy ukryté uvnitř, ale záleží na tom?Možná vám neustálé srovnávání s moderními vozy nejde pod nos. Znáte Cadillac V16? Současník velkého Bugatti byl obrovský podle všech měřítek – dodnes patří k největším osobním autům, které kdy Američané vyrobili. Měl dvakrát víc válců než Type 41, ale jen dvoutřetinový objem. Se 165 koni a čtyřmetrovým rozvorem byl velikánem své doby, francouzská limuzína ho však zastiňuje ve všech ohledech.

Typ 41 bohužel drží mezi současníky i smutnější prvenství. Nikdy neměl být velkosériovou záležitostí, ale tři prodaná auta si Ettore Bugatti také nepředstavoval. Svůj stroj koncipoval v roce 1926 a Royale mu říkal z prostého důvodu: chtěl prodat po jednom kusu ne víc než pětadvaceti vybraným šlechticům. První auta se bohužel podařilo dokončit až po roce 1930, na samém vrcholu nejhorší moderní hospodářské krize. Na Bugatti Type 41 Royale neměla ani elita.

V textu se několikrát objevilo slovo limuzína, Le Patron však prodával pouze podvozky s motorem. Karoserii si musel každý zákazník opatřit sám, jak bylo v té době zvykem. Hotové auto pak vyšlo téměř dvakrát dráž než kompletně připravený Rolls-Royce a dnes by situace nebyla výrazně jiná. Je těžké přepočítat na moderní ceny částky, které byly stanoveny v dávno mrtvých měnách, ale luxusní Bugatti by dnes stálo téměř dvacet milionů korun.O Royale projevili zájem všeho všudy dva muži, které jejich postavení řadilo mezi urozené. První z nich, španělský král Alfons XIII., byl bohužel v dubnu 1931 sesazen a svého Bugatti už se nedočkal. Ahmet Zogu, albánský král Zog I., by se byl dočkal. Narazil ovšem na zeď Bugattiho nekonvenčního pojetí vztahů se zákazníky. Ettore po společné večeři označil jeho stolovací návyky pohoršeně slovem „neuvěřitelné“ a odmítl mu auto prodat.

Jak už bylo řečeno, své Bugatti Type 41 Royale si nakonec zasloužili jen tři lidé. Zdroje se neshodují na skutečném počtu vyrobených vozů. Automobilka Bugatti jich dokončila šest a v tomto počtu je podle všeho započtený i prototyp s motorem o objemu 14,7 litru, který používal Ettore Bugatti jako svůj osobní vůz. Dnes však stojí ve sbírkách a muzeích celého světa sedm Royale, nejnovější z nich bylo pravděpodobně sestaveno později z přebytečných dílů (nejde tedy o repliku).S karoseriemi je to ještě složitější. Většina ze šesti původních šasi jich za svůj život vystřídala několik – třeba prototyp se sériovým číslem 41 100 dostal svou pátou a nejslavnější karoserii z pera Jeana Bugattiho (má ji dodnes) už v roce 1931 poté, co Ettore usnul za volantem a naboural. Jestli ji chcete vidět, hledejte pod heslem Coupé Napoleon. Auto stojí v Musée National de l’Automobile de Mulhouse, kde je součástí největší světové sbírky vozů Bugatti spolu s dvěma dalšími Royale. Pokud se vám karoserie typu Brougham nelíbí, zkuste limuzínu Park-Ward, kupé Kellner, případně obzvlášť sympaticky nesmyslný doumístný kabriolet od mnichovského karosáře Ludwiga Weinbergera. Přestože roadster známý jako Esders od Jeana Bugattiho dostal ještě ve třicátých letech jiný zevnějšek (také Brougham – Coupe de Ville Binder), také jeho obrázky najdete. Repliku zelené karoserie bez předních světel (původní majitel Armand Esders nerad jezdil v noci) totiž obléklo zmiňované sedmé šasi.

Bugatti Royale zasluhuje místo v každé síni slávy. Největší legendou minulosti je už pro své rozměry, ale nejen díky nim. Svědčí o tom třeba desítky článků, rozebírajících zvlášť a dopodrobna historii každého ze sedmi existujících vozů, případně skutečnost, že Royale bylo dlouhá léta oficiálně nejdražší ojetinou světa (dnes toto prvenství drží Bugatti Type 57SC Atlantic). Některé kusy měnily majitele za desítky milionů dolarů.

Type 41 Royale nebylo dítětem své doby. Právě naopak – jeho neuvěřitelná délka, fascinující motor, rekordní kola, volant z ořechového dřeva a obrovská socha slona na špičce chladiče přišly na trh v ten nejhorší možný okamžik. Stál o ně jediný člověk a my mu 64 let po jeho smrti musíme dát zapravdu. Spojení toho všeho v jeden úžasný celek je s námi proto, že si to přál Ettore Bugatti – muž, který věřil, že jen to nejlepší může být dost dobré.

9.9.2011 4:00| autor: Martin Plaštiak

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist