Lamborghini Miura SVR: Vrcholná verze prvního supersportu se vrací z restaurátorské dílny

Lamborghini Miura bylo první auto svého druhu. První produkční vůz s uprostřed uloženým motorem původně vznikl jako projekt tří inženýrů automobilky, kteří propadli své vášni i ve volném čase. Prototyp stylizovaný Bertonem sklidil úspěch a vůz se brzy podíval do produkce. Koncepce s motorem uprostřed se mezi vrcholnými sportovními vozy uchytila natolik, že je Miura považována za zakladatele celé kategorie superspotů.

Legendární Lambo samozřejmě v průběhu let dostalo řadu speciálních edic. Původní P400 z roku 1966 měla výkon 345 koní, dva roky poté přišlo o dvacet koní výkonnější P400S, v roce 71 pak P400SV s 380 koni. To ale nebyl konec – v roce 1970 Lamborghini připravovalo stroj, který by odpovídal regulím FIA popsaným v dodatku J, podle nějž byl testovací vůz pojmenován Jota. Miura v tomto exempláři sice přišla o svá typická vyklápěcí světla, ale díky hliníkovým panelům karoserie zhubla o více než 360 kg a dvanáctiválec pod kapotou nově produkoval až 440 koní v 8800 otáčkách. Jota po sérii testování putovala do rukou soukromého vlastníka, jenže již v roce 1971 vůz havaroval a shořel do základů.

Ladné křivky a vidina brutálního výkonu učarovaly i Heinze Strabera, který byl jedním z těch zákazníků, kteří chtěli po automobilce přestavět svou Miuru tak, aby se co nejvíce podobala specifikacím Joty. Lamborghini takto upravilo vozy šesti zákazníkům a značilo je jako SVJ. Straber chtěl tehdy ale ještě něco více. Lamborghini se tedy pustilo do 18 měsíců trvající úpravy, díky které si tento exemplář vysloužil jedinečné označení SVR.

Původně sériová Miura S byla během kůry změněna opravdu značně – motor byl vybaven suchým mazáním, přímým sáním a otevřeným výfukem. Do zadních podběhů rozšířené karoserie se nastěhovaly pneumatiky Pirelli P7R dostatečně lepivé na to, aby zvládaly na asfalt přenášet 400 koní nově naladěné pohonné jednotky. Pod litá kola BBS pak byly nainstalovány brzy Girling používané v závodním prototypu Porsche 917 pro Le Mans. Nepřehlédnutelné jsou pak úpravy na karoserii – krom již zmíněných radikálně rozšířených zadních blatníků také splitter na předním nárazníku a křídlo netradičně uchycené na střeše vozu.

Lambo se po dokončení úprav v roce 1976 v rukou Heinze Strabera dlouho neohřálo. Již po roce bylo prodáno do Japonska, kde strávilo následujících 40 let, během kterých si získalo téměř mýtyckou pověst. Sloužilo jako inspirace pro tamní sérii komiksů Circuit Wolf a stalo se předlohou detailního modelu v měřítku 1:18 společnosti Kyosho. Před pár lety pak vůz prodělal zásah restaurátora, během nějž byl interiér „vylepšen“ zlatou imitací kůže.

Naštěstí se vůz dostal před dvěma roky pod ruku restaurátora znovu – tentokrát se však práce zhostilo samotné Lamborghini, respektive jejich oddělení Polo Storico, které během dlouhých 19 měsíců zrestaurovalo tento unikátní kousek do podoby téměř odpovídající původnímu stavu. Jedinými odchylkami od původních plánů jsou sedačky s lepším bočním vedením, čtyřbodovými pásy a také odnímatelný ochranný rám, který by měl zlepšit bezpečnost během okruhových exhibic. Na přiloženém videu si můžete vůz prohlédnout ještě před započetím restaurátorských prací – tedy se pozlaceným interiérem.