Jediná správná cesta vpřed… je vzad

Někteří o sobě prohlašují, že jsou motorističtí nadšenci. Určitá část dokonce i právem. A pak je hrstka těch, kteří se mohou řadit k tomu opravdu tvrdému jádru.

Na jazyk se mi dere anglický výraz „hardcore“, ale zároveň cítím, že ani on úplně přesně nevystihuje, jak to u Plachých doma chodí. A tím nemyslím sedm koček, dva velké psy a další zvířata, ale vozový park. Možná není tak neobvyklé, aby měl někdo doma na dvorku čtyři veterány, rarita není ani když jsou všechny jedné značky. Ale když k těmto čtyřem historickým Land Roverům připočítáte ještě dva modernější Defendery stojící na ulici před domem a dodáte, že jiné auto rodina nevlastní, už to trochu tím hardcorem zavání.

Jenže když se řekne hardcore, člověk si hned představí, jak někdo dobrovolně a z čistého nadšení obětuje své pohodlí a mučednicky trpí, aby hlásal své přesvědčení. Jenže Ivan netrpí ani trochu, on si to naopak královsky užívá. Známe se už dlouho, odhaduju to minimálně na 15 let. To jsme byli oba ještě aktivně činní mezi majiteli vzduchem chlazených Volkswagenů, čili Brouků, busíků, modelů 411 a 412 a dalších. Od té doby uplynula spousta doby a Ivan, kterému dřív podle jeho vlastních slov anglická auta nic moc neříkala, si koupil od bráchy prvního Land Rovera.

Tady je na místě podotknout, že obchodní jméno Defender bylo zavedeno až v devadesátých letech, do té doby se tyhle teréňáky jmenovaly prostě jen Land Rover a pak číslem, které značilo jejich rozvor v palcích.První Ivanův „Landík“ byl z roku 1969, jde tedy o sérii II A. Má už sice světla v blatnících (na rozdíl od starších modelů), ale pořád ještě nejde o modernější třetí sérii, která už měla výrazně přepracovaný podvozek. Tady pořád najdete listová pera a tuhou nápravu, stejně jako na prvních autech, která se začala vyrábět těsně po válce.

„Nerad to přiznávám, ale první Land Rovery toho měly ideově dost společného s Jeepem Willys,“ říká Ivan, když pomalu, ale sebejistě vyjíždíme béžovým autem na kopec nad Berounem, kde budeme fotit. Aby ne, Willys definoval hlavní znaky úspěšného terénního auta: jednoduchost a bytelnou stavbu.

Než se ale dostaneme k první sérii, zbývá ještě auto, které má v přístřešku místo zcela vpravo. Ročník 1964 je zvláštní především tlakovou lahví nad předním nárazníkem, která je ve skutečnosti podtlaková a sloužila k ovládání brzd těžších přívěsů. Auto patřilo švýcarské armádě a přesně z téhle alpské země si ho Ivan přivezl – prý cítil, že by si měl koupit nějaký pěkný dárek k vánocům. „Bombu“ na čumáku prý hodlal co nejdřív sundat, ale jeho manželka ho přemluvila, že to autu dodává osobitost a dodnes nelituje, že jí poslechl – jiného Land Rovera s takovým přídavným zařízením ještě v Čechách neviděl.

„Každá správná cesta vpřed… je vzad!“ směje se Ivan, když konstatuji, že jeho první Land Rover je vlastně ten nejmladší z celé sbírky. A aby se to nepletlo, další v řadě je ještě o pěkných pár let starší. Ivan ho koupil v nedalekých Zdicích a podle všech dostupných informací je to vůbec nejstarší Land Rover v téhle zemi. První série z roku 1951 má tmavě zelenou barvu a nejkratší rozvor, který se dělal – 80 palců. Když si sednete dovnitř a ohlédnete se za sebe, připadáte si trochu jako ve Smartu, moc toho za vámi není.

„Když se navíc sundá plátěná střecha, sklopí se její konstrukce a pak se odklopí dopředu i čelní sklo… je to čistá esence radosti z Landroveringu,“ usmívá se Ivan. Sice jsem to s ním nezkoušel, ale jízda v plechové krabici se čtyřmi kolečky a ničím, co by čnělo výš než volant, musí být v dnešní době ultrabezpečných deformačních zón skutečně jako zjevení z jiného světa. A vůbec nevadí, že máte pod přední kapotou jen malou šestnáctistovku, o výkon tu nejde. A kromě toho, i těch pár koní bohatě stačí – zaprvé tu máte pořádnou převodovku s redukční skříní, za druhé tohle auto nic moc neváží.Na ocelovém rámovém podvozku totiž už od prvopočátků sedí čistě hliníková karoserie. Nejde ale o nějaký výstřelek, či snad záměr, za který by si tvůrce nechal od zákazníků dobře zaplatit, protože „nabízí něco víc a modernějšího, než všichni ostatní“. Kdepak, je to vlastně taková z nouze ctnost. Když se Land Rovery začaly po druhé světové válce vyrábět, Anglie měla obrovské přebytky materiálu, připraveného na výrobu dalších a dalších Spitfirů a jiných vojenských letadel – kromě jiného také akry hliníkového plechu – kterému se v případě Land Roverů říkalo obchodním názvem Birmabright. První Land Rovery byly často světle šedozelené, což byla přebytková barva, určená původně na kokpity stíhaček.

Díky tomuto chytrému využití dostupného materiálu si ale dnešní majitelé Land Roverů nemusí lámat hlavu s korozí karoserie. Nicméně podvozek jim to často bohatě vynahradí. Kdyby někdo chtěl opravdu starého Land Rovera, není to ani tak drahá záležitost – pokud se pro něj vydá do jeho anglické domoviny. Musí pak ale počítat s pravostranným řízením a možná trochu kupodivu také s žalostně zbastleným stavem. Obecně jsou anglická auta v daleko horším stavu, než jinde v Evropě a když se nad tím zamyslíte, má to svou logiku. Angličané na ně totiž pohlížejí jako Češi na stodvacítky – jenom trochu užitkovější. Nerozpakují se je tedy natírat štětkou a když se něco porouchá, prostě to přitlučou, přivrtají, nebo hrubě přivaří zpátky, žádné velké cavyky. Dostat potom takové auto do originálního stavu je velký oříšek.

„Jenže já jsem auto s volantem napravo vždycky děsně chtěl,“ pokračuje Ivan, „i když jsem nevěděl, jak se k němu dostanu.“ Příležitost se potom, jak už to tak bývá, vynořila sama.

V Čechách funguje spousta nadšenců, kteří se sdružují na internetovém fóru a také partička majitelů „dědků“, tedy Land Roverů první a druhé série, které se vyráběly do roku 1971. Těch aut tu není málo, Ivan to odhaduje na 50 až 60 jezdících kusů a pár dalších, které jsou ve stádiu čekání, nebo renovace. Před pár lety, v rámci návštěvy velkého anglického srazu, se Ivan seznámil s redaktorem anglického magazínu Land Rover Owner International a řekl mu, že by měl přijet do Čech a udělat z toho článek. Povědomí některých angličanů o naší zemi je ovšem poněkud zkreslené a dotyčný redaktor si nejspíš myslel, že tu budou tak tři, čtyři auta v žalostném stavu a navíc někde slyšel, že Češi jsou hrozní opilci. Dohadování a lákání trvalo bezmála dva roky, nakonec ale redaktor s fotografem plní hlodající nedůvěry přiletěli.


Jaké bylo jejich překvapení, když se ocitli na předem připraveném parkovišti mezi desítkami krásných starých Land Roverů. Redaktor se chvíli snažil ovládnout klesající čelist a pak přiznal, že něco takového nečekal ani ve snu a že tu vidí i několik aut, které předčí většinu anglických.

Článek nakonec úspěšně vyšel, ale to není ten hlavní závěr příběhu. Dotyčný redaktor měl totiž ve své garáži mimo jiné i dvě zajímavá auta. Jedno si nechal zrenovovat u špičkové firmy a na druhé mu nezbýval čas ani peníze. Když ho Ivan uviděl na fotkách, měl jasno. „Prostě jsem věděl, že to auto bude moje, i když jsem nevěděl jak. Dokonce ho v té době ani nehodlal prodávat. Ale byl to stejšn (s dvojitou plechovou „safari“ střechou) a volantem na té správné „špatné“ straně a navíc měl úžasnou patinu. Mnoho let totiž stál doslova vedle nějaké stodoly a přestože měl původní šedý lak přelakovaný béžovou barvou, na několika místech obě vrstvy opršely až na hliník.“

Ivan redaktorovi napsal, že pokud bude chtít někdy tohle auto prodat, ať mu určitě dá vědět a redaktor na to nezapomněl. Po veskrze pozitivním zážitku s českými nadšenci se po několika měsících ozval, že je auto k mání a že by byl moc rád, kdyby se ho ujal právě Ivan. Ten se trochu vyděsil, když mu předchozí majitel vypočítal, kolik peněz do záchrany auta dosud napěchoval a s lítostí mu odepsal, že takovou cenu si prostě dovolit nemůže. Redaktor obratem reagoval, že nikdy nečekal, že by se mu náklady vrátily. Na ceně se nakonec dohodli k oboustranné spokojenosti a do Anglie se vydala odtahovka, která model LR 88 série I s dvoulitrovým čtyřválcem odvezla do jeho nového domova.

Když si pod něj Ivan doma lehnul, vstávaly mu vlasy hrůzou. Podvozek měl na sobě snad tucet vzájemně se překrývajících nánosů barev a laků a koroze si také vybrala svou daň. Pilně se ale vrhnul do práce – po rozhovoru mě zavedl do pracovny, kde mezi stohami knih a časopisů stál o zeď opřený zadní „crossmember“, příčný nosník rámového podvozku, nově vyrobený a přivezený z Anglie. Bude se měnit co nevidět.Co se ale týče exteriéru, Ivan pravděpodobně žádnou renovaci dělat nebude. Auto má totiž svou zajímavou historii – podle všeho bylo vůbec prvním služebákem společnosti Bristol Balloons, která v padesátých letech začla pořádat komerční lety horkovzdušnými balony a v tomto oboru podniká dodnes. Ještě teď pod béžovým lakem prosvítá obrys firemních nápisů. Mezi další zajímavosti patří i samotná specifikace auta, které bylo původně šedivé (Dove Grey), ale zároveň mělo sedačky čalouněné červenou kůží. Tahle trochu divoká kombinace se často používala na reklamních fotkách, ale k zákazníkům se takových aut dostalo jen málo, čalounění bylo ve většině případů tmavě modré. Zejména zadní sedačky to už mají skutečně „za sebou“, Ivan na ně zatím provizorně hodil maskáčovou celtu, ale přečalounění plánuje už v brzské době.

Za jeden z největších problémů, se kterými se Ivan potýká, je rozhodování, kterým ze svých aut se vydá na sraz. Jednou ročně se u nás pořádá velký sraz pro staré Land Rovery, na který už často zavítají i zahraniční účastníci a který vždycky čítá aspoň 30 aut. Říká se mu Birmabright Weekend. Kromě toho Ivan spolu s bráchou, který vlastní renovační dílnu, pořádají dvakrát až třikrát do roka Workshop Meeting – spíš než o nějaké složité semináře o opravách a renovacích jde ale o přátelské posezení a popití.

Zajímalo mě také, jestli si Ivan myslí, že ještě někdy v životě bude jezdit něčím jiným, než „Defíkem“. Koneckonců, ze starých Volkswagenů také definitivně přesedlal. „U anglických aut už asi zůstatnu… ale dovedu si představit nějaké pěkné staré MG, to teda jo,“ zubí se. Zatím má ale na Land Roverech práce tolik, že sportovní kabriolet ve své věštecké kouli nevidím ani v mlze.

Honza Koubek

5.4.2011 7:30

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa aut a čtyř kol?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist