Fullgas 2015: Georgetown – Satun, Thaisko

Po ranní návštěvě Hadího chrámu bez hadů jsme usoudili, ze památek bylo dost. Před odjezdem nás čekalo přebalení našich kufrů.

Čtyři motorky a nahatý Aleš na ulici způsobili drobný dopravní kolaps. Po hoďce totální prádelny sedáme na stroje a valime na Thailand. Dnes volíme šoustky s vidinou poznání místního kraje. Po sto kilometrech se blíží hranice s Thajskem. Musíme stavět, neb nás tlačí zbylá malajská hotovost. V krásné restauraci, za účelem zbavení se všech peněz, objednáváme polovinu jejich nabídky. Po bohaté hostině míříme do Thajska, kde zavírají celnici v 19 hodin. Na hranicích pomalu zavírají a je krasných 35 stupňů s 90% vlhkostí. Malajci nám dávají kvapně zelenou, ale Thajci začínají dělat kůže.

Při vyplňování formulářů zjišťujeme, že na některé hodiny angličtiny jsme chyběli. U formalit potkáváme Petera a Tili. Jí bylo za těžko vrátit se z dovolené letadlem, tak si koupila v Austrálii motorku a domu do Anglie jede po svých. Začíná hustě pršet. Po 40 kilometrech boje s místním klimatem kotvíme v Satunu. Resort Rose Inn nám poskytl téměř domácí prostředí. Po sprše a vybaleni, začíná večer velmi nenápadně. Naši sourozenci z Anglie berou za Ferneta velmi zhusta. Peter odpadá už před půlnocí, my přeživší jdeme do centra za dobrou večeří.

 

Hostina je velkolepá. Jeden talíř s kousky kuřete a cca 50 piv, nás posílají do dobré nálady. Tila nás opouští ve chvíli, kdy si Dezi a Jakub vyřizují svoje ega. Majitel restaurace usoudil, ze už toho bylo dost a nakládá nás do svého pick-upu s příslibem dobré zábavy. Po půl hodině nás vysazuje za městem v polích. „To pos(r)lala tvoje žena?“ ptá se sarkasticky náčelník. Po více jak kilometru krásné procházky přichází opět žízeň. A vuala kde se vzala, tu se vzala hospa s živou muzikou. Vstupné po nás nechtějí, asi už tuší, že jsme také interpreti. Aleš hned sundavá kytaru z překvapeného front mana místní kapely a začíná svou oblíbenou Tears of Heaven.

Po nekonečném aplausu (diky mému zpěvu a překladu) přidáváme další. Naše Knocking on Heavens door uvádí místní dav do úplné euforie. Mexické vlny, které rozpoutal nehrající Dezi se táhly celým městem. Po naší další produkci začali protestovat místní muzikanti, kteří nám dosud tiše záviděli omračující úspěch. Vzhledem k tomu, že nás vyprovodili bez zaplacení jsme usoudili, že naše vystoupení bylo velkolepé.

Cestou domů se nám do cesty postavily: lampy pouličního osvětlení, stánek s prodejem oříšků a také další pick-up, který nás odvezl domů. Už na korbě dělá Dezi náš nový deal na budoucí pivo. Bohužel svěřuje řidiči část našich úspor a ten se následně odkazuje na další kontakt. Když se nic neděje, sledujeme s Dezim kontakt až do hotelového pokoje, kde ho přesvědčujeme, že nám dluží. „I‘ Thailand“ řve mi do obličeje. Též reaguji negativně. Začínáme se držet v klinči. Všichni okolo křičí a při klopýtnutí vzad, ho nerad kopnu mezi nohy. Krátká, leč důrazná hlavička, která byla způsobena mým vrávorem vpřed způsobila další komplikace. „Copak to tu bliká?“ stačím se zeptat, než mě ruka zákona tlačí od mého soupeře. Nakládají nás s Dezim do policejního auta a vezou na místní stanici. Je tu i dobrá zpráva, jedeme bez pout!

Na stanici nás obklopí 5 místních fízlů a atakovaný bejbl ukazuje, jak dostal naloženo. Čekáme na náčelníka. Malé zamřížované koje, nevěstí nic dobrého. Po dvou hodinách telefonování jsme pořád v patu. Bejbl mě chce zašít, ale já moc nechci. Zjišťuji, ze stanice má i zadní východ a dávám se na útěk. Bohužel jen do policejního dvora, který je obklopen vysokým plotem. Po chvíli přichází Dezi a informuje mě, že můj útěk je všem dávno známý. Na konec mně rupnou nervy a celou věc řeším útěkem přes hlavní bránu. Po vzoru 007 kličkuji a schovávám se za sloup veřejného osvětlení.

Bohužel technické služby města instalovaly sloupy o průměru menším, než je má muskulatura. „Hele sloup s břichem!“ Slyším známou řeč a jsem rád, že vidím známé tváře. Skáčeme do vozovky, kde stavíme projíždějící bus a dáváme se na útěk. Dezi volí tradiční cestu a běží středem. Po chvíli ho dojíždíme v uneseném autobusu a až po vykouknutí mé chlupaté tváře nastupuje. „Jeď!! Kam?? Nevím, jsem tu prvně!! Bezradný řidič autobusu dává za 1 a jak jinak….Full Gas!! Celý příběh končí ráno, kdy náš náčelník sjedná příměří. Ne jen mezi námi, ale i mezi státy. Tečku celému příběhu udělala SMS od našeho právníka: „Jsem rád, že jste ok. Připravím si preventivně kontakty na další ambasády….šťastnou cestu!“ Vzkaz od nás: „Děkujeme za pomoc a věřte, že to neděláme schválně.“

21.3.2015 10:32| autor: Filip Rakovan

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist