Ford Mondeo ST220

ST220 je jedno z těch zvláštních aut, o kterých se toho napíše hodně dobrého, ale na silnici jich pak potkáváte v záplavě mnohem dražších i horších aut záhadně málo.

Na první pohled je to velký otazník, ale když se na český trh podíváte s nadhledem, vysvětlení se nabízí samo. Než aby si náš člověk koupil milionového forda, jde si raději pro oholenou verzi Audi, Mercedesu nebo BMW, a to vše pouze kvůli jejich značce, což je samozřejmě ta největší chyba. Dotyčný vám to do očí asi nepřizná, ale i kdyby bylo to rychlé Mondeo ze zlata, pro něj je to stále ford, vedle kterého se pro posun na společenském žebříčku nabízejí všeobecně přitažlivější jména.

Podobných psychických překážek budeme muset v příštích letech přeskočit víc a těším se na dobu, kdy zájemci o dobrá auta dohlédnou dál než na znak na kapotě, ale pro dnešek bezpečně vím, že i kdybych si tady vypsal celou duši, s počtem estéček na silnici to ani nehne. Je to škoda, protože tohle auto je vynikající a ve svém druhém pokračování vám toho za svou cenu nabídne opravdu dost.

 Pronikavě modrá metalíza je společná všem fordům ST a RS, i když si můžete objednat i jiné barvy. V kombinaci s černým interiérem testovacího auta a velkými stříbrnými koly vypadá velmi dobře. Osmnáctipalcové ráfky s šestnácti paprsky jsou báječné a spolu se sníženým podvozkem, prahovými lištami a předními i zadními spoilery vypadá Mondeo jako když je permanentně přisáté k silnici. Kdyby se ST vyrábělo i ve verzi liftback, nikdy by nemohlo vypadat tak dobře. Kombi je také velmi osobité, ale sportovnější image je přeci jen výsadou klasické karosérie.

Při detailním pohledu si to kazí jen falešnými mřížkami na spodní části nárazníků, ale tento druh automobilové travestie byste našli i na autech za pět milionů. Jako omluva to sice není moc hezké, ale snad by vám tohle vědomí usnadnilo se s tím sžít.

 Interiér je velmi jednoduchý a účelný; není v něm nic přebytečného, ale také v něm nic nechybí. Oproti prvnímu ST220 z roku 2002 se liší novým středovým panelem s digitálním ovládáním klimatizace a audio systémem Sony s vestavěným měničem na šest CD. Volant se perfektně drží a stejně dobře i vypadá, i když to samé se už nedá říct o placatém dálkovém ovladači audia pod ním, i když to mu z jeho funkčnosti nic neubírá. Černé provedení interiéru oživují hliníkové doplňky, i když ne všude se jedná o hliník. Vnitřní kliky jsou sice stříbřité, ale jsou z plastu, stejně jako obroučky přístrojů.

Na přístrojovce to však vůbec nevadí a jasně čitelné budíky ocejchované střízlivými a štíhlými číslicemi, podsvícené příjemnou zelenou barvou, přesně podtrhují pocit preciznosti, který vám dává převodovka, motor, interiér i podvozek. Je to podvědomý vliv, ale pro celkový dojem dělá hodně.

Motor má vynikající zvuk zalomeného šestiválce, a to nejen zevnitř, ale i zvenčí. Ať už sedíte uvnitř, nebo stojíte venku, vidlicové uspořádání rozpoznáte po sluchu už kolem dvou tisíc otáček a s rostoucí rychlostí je to čím dál lepší. Omezovač zasahuje přesně tam, kde začíná na otáčkoměru červené pole, tedy v 6800 ot/min, a poslední dva tisíce otáček před ním má motor sytý dvoubarevný tón. Jedna rovina je plná hloubek od výfuku, druhá se k tomu přidává vysokým vytím vaček, řemenů a sání. Síla zvuku je za všech okolností spíše tlumenější, ale celkově odpovídá její nastavení přesně tomu, že jde spíše o cestovně-sportovní auto a ne naopak.

ST220 totiž cestovat opravdu umí a na dálnici se díky nově přidané šestce může tento talent plně rozvinout. Opravdu komfortní rychlostí je 160 km/h, ale ani ve dvou stech a více kilometrech v hodině není hluk od motoru nebo od vnějšího proudění únavný.

Kožené sedačky Recaro plní svou funkci velmi dobře a můžete v nich pohodlně strávit celý den. U řidiče je ovládání plně elektrické, u spolujezdce se elektricky seřizuje pouze výška.

Převodovka dostala vedle šestého stupně i novou řadicí páku, která je kratší a subtilnější než dříve a svým lesklým černým povrchem odpovídá povrchu středového panelu. Do všech směrů řadí hladce a jemně klouže, avšak od dokonalosti jí dělí to, že řazení pětky a šestky vyžaduje přeci jen větší pohyb rukou vpravo, než jak by se na ryze sportovní převodovku slušelo. Přesto je ale na světě hodně aut, které by za ní dalo kdovíco.

V běžném provozu si motor vystačí se třemi tisícemi otáček, ale při objevování nemalých možností podvozku je radost se s ním vyhoupnout na každý stupeň na dvojnásobek. Od pěti tisíc a výš jede ještě ostřeji a naléhavěji, ale stále hladce.

ESP spíná vcelku nenásilně až v okamžiku, kdy sami cítíte, že kdybyste ho měli vypnuté, přední či zadní kola by šla do smyku. Když ESP opravdu vypnete, musíte jet na suchu hodně rychle, než se osmnáctipalcové SportContacty 2 rozloučí s přilnavostí, a ani tak nepochybujete ani na chvilku, kdy a na kterém kole k tomu dojde. Díky tradiční propracovanosti podvozků Fordu to cítíte s dostatečným předstihem jak v sedačce a ve volantu, tak i v brzdovém pedálu.

Brzdový pedál zabírá o něco hlouběji, než by se hodilo ke kvalitám zbytku auta. Pro spoutání rychlosti, kterou umí motor dosáhnout, na něj musíte šlapat ještě tvrději. Manévrovací prostor pro pravou nohu je tak mezi brzdou a plynem zbytečně široký a výškově nevyrovnaný. Dá se s tím žít, ale je to jediná opravdová vada na kráse jinak vybroušeného celku.

Vedle šesti airbagů, CD měniče, automatické klimatizace, kožených sedaček a osmnáctipalcových kol dostanete za cenu 1,1 milionu ještě pár věcí navíc, které nejsou u řady výrobců vůbec k mání.

Mezi ně můžete počítat vynikající motor s klasickým projevem, citlivé řízení, výborné řazení a přesně reagující podvozek, a to vše ve velmi pohledném provedení.

Skutečnost, že v ulicích potkáváte kolony pomalejších a leckdy i méně hezkých aut za stejnou cenu, ale právě tohle nikoli, je jeden z velkých restů současného motorismu.

Marek Nastoupil