Ford Mondeo Kombi Titanium 2.0 TDCi 180 k aut. (2015)

• Dynamika 6

• Chování na silnici 9

• Provozní náklady 8

• Praktičnost 7

• X-Factor 7

• Celkové hodnocení 7.4

RADOSTI

Komfortní, přesto pořád velmi sebejistý podvozek spojený s úsporným motorem

STAROSTI

Horší využití obestavěného prostoru, který navíc ještě potřebuje doladit

První seznamovací tanečky se skoro novým Fordem Mondeo již máme úspěšně za sebou, je proto na čase podívat se na něj zblízka a poněkud podrobněji. V případě nejvýkonnější benzínové varianty s přeplňovaným dvoulitrem se tak vlastně již stalo, to ale neznamená, že nemáme o čem psát.

Zatímco nejostřejší Ecoboost jsme vyzkoušeli zabalený do pětidveřové karoserie liftbacku, teď tady pro změnu máme nejsilnější naftový agregát nainstalovaný pod přední kapotou kombíku v nejvyšším výbavovém stupni Titanium. A bez dlouhých úvodních keců můžeme přejít rovnou k věci.

Interiér

V životopisu dosluhujícího Mondea by mělo být kromě jiných základních charakteristik zapsáno, že bylo v době svého vzniku skutečně obrovské, a pokud jde o vnější rozměry, nezaostává za ním ani jeho nástupce. Ten je dokonce o pár milimetrů delší, zároveň ale lehce štíhlejší a nižší, i když rozvor obou aut zůstává na chlup identický.

Rozdíly v obestavěném prostoru jsou to tedy vskutku akademické a z nějakého důvodu jsem americký přístup k mírám (kdy větší je vždycky bráno tak nějak za lepší) očekával rovněž uvnitř, leč při přepočtu palců na centimetry zřejmě kdosi použil jakousi Cimrmanovu konstantu. 

Cestující vpředu si změny povšimnou maximálně skrze kratší sedáky, vzadu jsou však prostorové podmínky podstatně horší. Že jsem si v podélném směru téměř nedokázal sednout sám za sebe a kolena jsem musel mít narvaná do zadní části opěradla, bych při mých poněkud obludných rozměrech pochopil, prostor na hlavu však zde chybí i průměrně vzrostlým s výškou kolem 185 centimetrů. Za to může zčásti konstrukce střešního okna, jsou to však problémy, které majitelé výběhového vozu moc řešit nemusí.

Ještě vetší překvapení na vás čeká v zavazadelníku. Jsem ten poslední, kdo by si stěžoval na malý kufr v jakémkoli automobilu, vždycky jsem se dostupnému objemu prostě přizpůsobil, předpokládám ale, že pokud někdo shání kombík, je to právě kvůli těm litrům navíc, ať už je potřebuje či nikoli. Jenže zrovna ty za elektricky ovládanými pátými dveřmi chybí. „Nové“ Mondeo v tomto směru nejenže zaostává za starým modelem, ono má s pěti sty litry (s dojezdovou rezervou) o třicet litrů menší zavazadelník než může nabídnout nejnovější Fabia Combi.

Pokud jde o palubní desku a pracoviště řidiče obecně, kvalita materiálů i zpracování působí solidně a neuráží mě ani poměrně malá tlačítka na středové konzole. Nechápu však, proč se jejich funkce (jako třeba vyhřívání sedadel či kompletní ovládání klimatizace) opakují také v menu multimediálního systému SYNC s dotykovou obrazovkou. Detaily vývoje neznám, celé to ale působí jako umělé skloubení dvou samostatně fungujících celků. Kdyby se konstruktéři raději soustředili na detailnější vykreslení mapových podkladů navigace a zlepšili citlivost na dotyk, byla by jejich práce smysluplnější.

Motor

Pro tuto chvíli nejsilnější Mondeo s dvoulitrovým EcoBoostem jsme již v redakci měli, sám jsem jej ale nezkoušel, takže vám k němu krom základních parametrů a odkazu na dřívější test říci nemůžu a chybí mi rovněž jakékoli srovnání. Naopak k prozatím nejvýkonnějšímu naftovému motoru se 180 koňskými silami po dvou týdnech za volantem pár postřehů v záloze mám a rád se o ně podělím.

Startování TDCi v zimě doprovází lehké chvění a ostřejší než obvyklý klapot, nicméně po zahřátí, které v teplotách kolem mínus patnácti stupňů trvá dost dlouhých dvacet minut, se dvoulitrový čtyřválec uklidní a povětšinu času pak o sobě moc nedává znát. Při akceleraci trpí lehkým turboefektem a do otáček s vervou některých jiných dieselů neletí, libí se mi však, že jej při konstantních rychlostech není téměř slyšet a posádku v zásadě neobtěžuje ani při vyšších dálničních rychlostech.

Vyšších znamená kolem 150 km/h, což je pro tento diesel poměrně snadno dosažitelná hranice, cokoli nad tím se však rodí mnohem pomaleji, než byste možná s ohledem na uvedený výkon a maximální točivý moment 400 newtonmetrů očekávali. Hádám, že za to může jednak poměrně vysoká hmotnost přes 1,6 tuny, nicméně ani klasický šestistupňový automat s hydrodynamickým měničem v tom není nevinně.

V plně automatickém režimu přeskakuje mezi rychlostmi s elegancí a nenápadností kočky na lovu, stejně jako šelmy však nese docela nelibě, když ho při tom vyrušíte. Na podřazení pádlem pod volantem (protože pákou voliče to zde nejde) umí převodovka odpovědět vcelku přesným, ačkoli trochu pomalejším meziplynem, sametová hebkost změny kvaltů se však někdy vytratí, takže jsem většinu času využíval automat tak, jak byl zamýšlen.

Spotřeba

Nemůžu říci, že by mě postupné rozevírání nůžek mezi udávanou a skutečnou spotřebou překvapovalo, stačí se podívat na metodiku měření NEDC a nepochybně nebude ani vás, opravdu by mě ale zajímalo, jak je možné dostat se s tak velkým a těžkým vozem jako je tohle Mondeo, navíc s tradičním automatem, na průměrných 4,9 litru na 100 kilometrů.

K pětilitrové hranici se lze přiblížit, tohle rozporovat nechci, nicméně pouze při konstantní osmdesátce na rovině a ani to se vám se zřetelem na klimatické podmínky podařit nemusí. Přesto tenhle konkrétní Ford rozežraný není. Při ostřejší jízdě v kopcích bude nutné zahnat jeho žízeň čtrnácti litry nafty na sto, ale dálnice s mírně vyšší než povolenou rychlostí zvládá do 8 litrů a ve městě nebral motor přes deset.

S kombíkem jsem najel přes 1300 kilometrů převážně svižnějším tempem a výsledkem bylo po mém soudu velmi solidních 7,5 litru na 100 km. Hádám, že přísné dodržování limitů by apetit dieselu snadno snížilo na sedm, ale udávaných pět bude noční můrou pro všechny poctivé účetní.

Ovladatelnost

Bez toho, abych se nějak konkrétně ptal anebo tyto postřehy záměrně vyhledával, se ke mně dostalo nečekané množství zaručených informací o tom, jak nové Mondeo jezdí. Přestože chápu, nakolik odlišné může být vnímání podvozku a jeho naladění v kontextu s historií, preferencemi či očekáváním, lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nepřekvapilo, jak byly tyto zprávy rozporuplné.

Nestalo se tak poprvé (kontroverzních aut i názorů je spousta) a ne že bych absolutně nikomu nevěřil, každopádně během těch pár let, které tuhle práci dělám, jsem se naučil spoléhat především na svůj vlastní úsudek. Tím pochopitelně nechci tvrdit, že mám místo mozku kalibrovaný počítač, i můj pohled je čistě subjektivní a stoprocentně bychom se pravděpodobně neshodli nikdy. Sám před sebou však chci mít svědomí čisté a psát o autech, jaká opravdu jsou a to bez přikrášlování či animozit, ať už inkriminovanou značku mám rád či nikoli.

Co si myslím o novém Mondeu, konkrétně dieselovém kombi? Předně bych rád vyzdvihl kvalitu jízdy, mám totiž za to, že je vynikající a mnohem lepší než u předchůdce po faceliftu – alespoň pokud srovnávám auta postavená na osmnáctipalcových kolech. Vysoký komfort jízdy včetně toho akustického prostupuje všemi jízdními režimy, ať už se pohybujete v koloně, pospícháte na dálnici anebo zkoušíte dorazy zavěšení někde mezi Dubou a Mělníkem.

Byť má pro mě Mondeo z roku 2006 i generace předtím větší řidičskou jiskru díky své komplexnosti, tohle auto pro mě po dynamické stránce zklamáním nebylo. Nevím, jak přesněji to říci, ale líbí se mi, jak odhodlaně a zároveň nenuceně zatáčí. Nebýt několika vysloveně namrzlých zatáček, téměř bych nepoznal, co je to nedotáčivost, každopádně schopnost předních kol sledovat povely volantem je na tak mohutný automobil parádní.

Co dojmy z jízdy naopak rozmělňuje, je téměř paralyzované řízení. Je velmi přesné a poněkud lehčí, což mi nevadí, ale také ne moc rychlé a elektrický posilovač filtruje mechanickou vazbu od předních kol s efektivitou bolševického cenzora. 

Verdikt

Přestože zejména kombík vypadá z profilu i zezadu spíše jako mezigeneračně omlazené Mondeo třetí generace než zbrusu nový automobil, výsledný dojem z vozu snad ani nemohl být jiný. Jestli lepší nebo horší, jistě z velké části budete schopni posoudit sami podle výše napsaného a v závislosti na tom, co je pro vás a každodenní koexistenci s automobilem důležité. Nicméně sám za sebe říkám, že nemůžu v případě Mondea zakrýt určité zklamání.

Že chtěli v automobilce ušetřit část nákladů na vývoj vozu určeného výlučně pro Evropu a raději stvořili globální „One Ford“, bylo legitimním právem Modrého oválu. Tohle mu vyčítat nechci a ani nebudu. Za poněkud nešťastné však považuji rozhodnutí odsunout uvedení nového Mondea na evropských trzích téměř o tři roky. Já vím, přesun výroby S-Maxu a Galaxy, zrušení továrny v Genku… Jenže část zákazníků na starém kontinentu tohle prostě nezajímá a zajisté se našlo i dost takových, které tohle zpoždění zklamalo.

Nedovolím si odhadnout, jestli by z tohoto modelu byl v roce 2012 prodejní trhák, je to pouhopouhé „co kdyby“, nicméně za zmínku stojí fakt, že největší konkurent Mondea – VW Passat, měl tou dobou pouze po větším faceliftu, zatímco dnes se musí Ford potýkat s nástupem jeho kompletně nové verze B8.

Ani to by jistě nemuselo být nepřekonatelnou překážkou, akorát mám dojem, že si ve Fordu zapomněli poznamenat, co bylo až dosud pro evropskou klientelu skutečně důležité anebo – přesněji řečeno – co Ford EU dodnes považoval za důležité svým zákazníkům nabídnout. Mondeo ztratilo prostor pro posádku i její zavazadla, z ovládání palubních systémů se zdá, že byl vývoj evropské modifikace veden poněkud horkou jehlou a navzdory nesporné kontinuitě ve vývoji dobrého podvozku Mondeo už není tím automobilem, který byste chtěli s radostí řídit jen tak.

Měření a technické údaje