Co je a co není přestupkem? – Překročení rychlosti, které není přestupkem?

Ačkoli se takovou „maličkostí“ policisté, strážníci nebo úředníci obecních úřadů příliš nezabývají, jak ukazuje praxe, fakticky a v denním provozu dochází k ukládání sankcí za skutky, které jsou úřady definovány jako přestupky, ačkoli jimi vůbec nejsou. Je třeba si uvědomit, že nejen řidiči, ale i ti, kteří na dodržování pravidel silničního provozu dohlížejí, často nemají větší znalosti o souvislostech jednotlivých právních institutů a jednotlivé případy jim tak při ukládání sankcí splývají. První část článku o definici přestupku tedy bude věnována okruhu případů, které zákon z definice přestupku vylučuje.

Druhá část – příští týden – bude věnována ještě závažnějšímu tématu, a to konkrétní ukázce, jak valná většina překračování nejvyšší dovolené rychlosti ve skutečnosti vůbec není přestupkem.

Dnešní, první část, bude věnována případům krajní nouze, nutné obrany a omezení věkem a duševním zdravím. Nejprve citace ze zákona.

„Přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací

a) přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem nebo

b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.“

Ad a) Nutná obrana

Přestupkem podle zákona není jednání, kterým je odvracen hrozící nebo trvající útok. V praxi to znamená, že pokud např. hrozí dopravní nehoda, srážka nebo jiná bezprostřední událost vyvolaná člověkem ohrožující život, zdraví nebo majetek, není jednání směřující bezprostředně k odvracení takového útoku trestné.

Tak např. pokud by se někdo snažil někoho vytlačit ze silnice nebo do někoho narazit, pak např. zvýšená rychlost, přejetí plné čáry, průjezd křižovatkou na červenou a další přestupky, nejsou přestupky v daném případě, pokud k nim došlo v důsledku snahy odvrátit takový hrozící nebo trvající útok.

Ad b) Krajní nouze

Krajní nouze je podobným případem jako nutná obrana, liší se ale v tom, že se nejedná o útok (tedy zpravidla konkrétní jednání osoby) ale „pouze“ o nebezpečí. Typickou ukázkou krajní nouze je rychlý převoz zraněného do nemocnice. I tady ale platí určitá pravidla.

Za prvé, nesmí oním porušením dojít ještě k horšímu následku (když cestou do nemocnice nabouráte 5 dalších aut a někoho v nich zraníte, už to nebude krajní nouze) a dále nelze v dané situaci odvrátit nebezpečí jinak. Tato druhá podmínka bude z hlediska praxe a pro diskuse „nejzajímavější“. Pokud totiž např. řidič bude argumentovat, že s těhotnou manželkou nebo zraněným dítětem uháněl do nemocnice „jako o život“ proto, že se bál o jejich zdraví, mohl by čelit argumentu, proč k dané události nezavolal rychlou záchrannou službu.

Upřímně řečeno, konkrétní vodítka zákon v daném případě nestanoví a záleží tak pouze na argumentační schopnosti řidiče, aby vysvětlil, proč jinak nebezpečí odvrátit nešlo. Samozřejmě hlavním argumentem v takové situaci bude naléhavá neodkladnost (obava, že než dorazí sanitka, bude pozdě apod.). Jsem přesvědčen, že tam, kde se dá z okolností daného případu dovodit značná naléhavost a dá se dokázat, že řidič opravdu vezl např. někoho do nemocnice, jsou vyhlídky na úspěch v případném přestupkovém řízení velmi dobré.

Jakkoli si lze představit značné množství takových situací a nepřeberné množství jejich variant (např. VELMI neodkladnou potřebu jít na záchod), určitě doporučuji tuto možnost nezneužívat, úřady mají tendenci takovým příběhům nevěřit.

Věk:

Hranici odpovědnosti za přestupek stanoví zákon o přestupcích na 15 let. Z toho plyne, že dítě mladší 15ti let se přestupku nemůže dopustit. Jako příklad lze zmínit povinnost mít ochrannou přilbu na hlavě. Dítě mladší 15ti let jí fakticky mít nemusí, protože za to není postižitelné. Připomínám, že odpovědnost za přestupek je zásadně osobní a nepřenositelná a nikdo jiný (např. rodiče) odpovědnost za přestupek svého dítěte nenesou.

Nepříčetnost:

Závěrem krátká poznámka o nepříčetnosti. Podobně jako v řízení trestním, ani v řízení o přestupku za přestupek neodpovídá ten, kdo pro duševní poruchu v době jeho spáchání nemohl rozpoznat, že jde o porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, nebo nemohl ovládat své jednání. Odpovědnosti se však nezbavuje ten, kdo se do stavu nepříčetnosti přivedl, byť i z nedbalosti, požitím alkoholu nebo užitím jiné návykové látky.

Ten závěr je důležitý, nikdo se nevyviní z přestupku tím, že bude tvrdit, že pro opilost nemohl poznat, co dělá.

JUDr. Tomáš Beran