Červenka: O nemorálnosti parkovacích zón

Stejně jako v mnoha jiných českých městech i u nás vychází radniční list, jehož prostřednictvím vedení obce informuje obyvatele (za jejich vlastní peníze) o tom, co dobrého pro ně (za jejich vlastní peníze) vykonalo. „Další modré zóny se značí,“ praví hrdý titulek v nejnovějším vydání hlásné trouby města Berouna. Člověk by myslel, že díry jako ta naše budou modrého moru zatím ušetřeny, ale kdepak. Jak vidíme, postupně to svinstvo zapouští své kořeny a jakmile se někde ujme, už jenom bují.

Možná bydlíte na přeplněném sídlišti a představa parkoviště, na kterém by mohli nechat auto jen obyvatelé vašeho domu, vám přijde jako vynikající nápad. Snad dokonce už máte jednu z těch modrých zón pod okny a v tom případě si zřejmě ťukáte na čelo, jak může soudný člověk něco namítat proti vašemu právu zaparkovat své auto poblíž svého bydliště. Přesto musím trvat na tom, že modré zóny jsou nemorální a principiálně protispolečenské. Vycházejí totiž ze stejného myšlenkového základu jako dovozní cla nebo hranice lemované ostnatým drátem – chtějí vytvořit umělou bariéru mezi lidmi. A mezilidské bariéry jakéhokoli druhu ve výsledku škodí vzdělanosti, míru, prosperitě a všemu dalšímu dobrodiní, jímž se lišíme od Afghánistánu. (V případě modrých zón jsou škody jistě poněkud subtilnější než škody způsobené nahrazením otevřené náruče Kalašnikovem, ale pořád to jsou škody.)Dobrou metodou k testování jakékoliv nespontánní regulace je zamyslet se nad tím, jak by vypadal svět, v němž by předmětná regulace platila plošně. Předpis, jenž v takové zkoušce neobstojí, lze sotva považovat za hodný civilizované společnosti. Pravidla platná jak někdy a jen pro někoho přece zakládají buď diskriminaci, nebo naopak privilegium, výsadu jedné skupiny obyvatel vůči skupinám ostatním. (Nezáleží na tom, zda je privilegovaná skupina většinová, nebo ne – ve svobodném světě si ani většina nesmí odhlasovat právo beztrestně utlačovat menšinu. To jen na okraj.) Zkusme si tedy cvičně představit, jak by vypadal svět, v němž by se logika vyhrazeného parkování uplatnila na všechny osídlené oblasti.

Práce jen v místě bydliště
Problém by byl už se získáváním prostředků na chléb vezdejší. Patrně byste vůbec nemohli dojíždět autem do práce, pokud nemáte štěstí na zaměstnavatele dost velkorysého a dost solventního na to, aby mohl zbudovat parkoviště pro všechny své zaměstnance. Obyvatelé odlehlejších vesnic jsou přitom na dojíždění autem do blízkého města nezřídka odkázáni – těžko si představit byť i jen teoreticky systém veřejné dopravy dostatečně flexibilní a efektivní, aby zajistil dopravní obslužnost tisícům lidí rozptýlených na velké ploše a dojíždějících v různou denní dobu na různá místa v regionu. Zdaleka ne celé Česko vypadá a funguje jako Praha. A co teprve potíže se zásobováním domácností!No dobrá, dejme tomu, že bychom všichni nakupovali jen v hypermarketech. Stejně se tak z větší části už děje, hlavně proto, že menší města vyznávající politiku „zklidňování“ dopravy znechutila nakupování v centru všem, kdo mají peníze, a víceméně odsoudila provozovatele podniků a služeb ve zklidněných zónách k živoření z útrat nejméně solventních skupin, jako jsou děti, studenti, maminky s dětmi na mateřské a senioři, protože v místech, kam se dostanete jen pěšky, nikoho jiného nepotkáte. To jsme ale odbočili. Určitě jste někdy potřebovali opraváře na ledničku, instalatéra na prasklý vodovod nebo malíře. Ten je nejhorší, protože se u vás zdrží celý den. Ve městě důsledně uplatňujícím politiku „parkuj jen tam, kde bydlíš“, byste takového řemeslníka vyhlíželi marně – neměl by jak přijet. Museli byste si zavolat na pomoc kamaráda. Třeba by se nechal přesvědčit, aby v zájmu udržitelné mobility přivezl štafle, bednu s nářadím a svazek tapet pro třípokojový byt na kole…

Počkat, a nemohli bychom jednoduše zajet ke kamarádovi svým autem a štafle naložit u něj? Tak to bychom prosím nemohli. Modré zóny přece v našem imaginárním světě platí všude, na Praze 2 stejně jako u kamaráda na maloměstě. A v době „elektronických prostředků automatického dohledu“ už nemůžete doufat, že strážník při pochůzce kamarádovu ulici mine. Ozbrojení zedníci budou provádět dohled nad narušiteli hezky v teploučku své služebny. Vám jen přijde domů obálka s výzvou k uhrazení odpustku v duchu „objektivní odpovědnosti provozovatele“.

Co ještě by v modrém světě nešlo
Zajet uklidit starým rodičům byt? Dopravit těhotnou kamarádku na kontrolu k lékaři? Vyrazit s neskladným sportovním vybavením do sousedního města? Sjet se z velké dálky na svatbu či pohřeb k někomu z rodiny? Nebo dokonce něco tak nedůležitého jako obyčejná, neslavnostní, víkendová návštěva u známých? Neutěšujte se prosím domněnkou, že jsem si uvedené příklady vycucal z prstu a že by se to přece „nějak zařídilo“. Popsané (a mnohé další) komplikace důvěrně znají obyvatelé Prahy 2 nebo Prahy 7, kde modré zóny metastázovaly do rozlehlejších plošných útvarů. O „prkotinách“ spojených s bydlením na jiné adrese, než kterou máte v občance, se raději ani nezmiňuji.

Běžný společenský a občanský život v míře, jakou většina z nás považuje za běžnou, by byl při faktickém zákazu používání aut neuskutečnitelný. A čím jiným než zákazem používání aut by důsledné uplatnění logiky modrých zón bylo?Tím bychom ale napáchali daleko větší zlo, než je prosté snížení míry každodenního komfortu. Zrušením nebo podstatným omezením možnosti využívat automobil ke svobodné přepravě z místa na místo bychom iniciovali zprvu neviditelné, ve svých důsledcích však řádově závažnější společenské změny, než jsou potíže letenských rezidentů s hledáním místa na zaparkování. Jelikož veřejná doprava nemůže nikdy nabídnout potřebný stupeň flexibility, nehledě na to, že bez konkurence rušné dopravy individuální by rychle zdegenerovala, a protože míra ochoty lidí cestovat a setkávat se je nepřímo úměrná obětem, jež kvůli tomu musí podstoupit, dramaticky bychom potlačili intenzitu mezilidských vazeb a všechno dobré, co z činorodé výměny myšlenek, zboží, práce a dalších plodů lidského ducha plyne. Možná vás nikdy nenapadlo o tom takhle přemýšlet, ale existuje dost důkazů podporujících domněnku, že právě rozmach automobilové dopravy v kombinaci s (relativně) volným přeshraničním pohybem osob a zboží je jedním z nejvýznamnějších faktorů, na nichž stojí mírová prosperita poválečné Evropy. Je to prosté: čím častěji jezdíte do vedlejší vesnice (ulice, země…), tím spíše začnete s jejími obyvateli spolupracovat, místo abyste s nimi začali válčit. A jezdit k sousedům budete tím častěji, čím jednodušší, či chcete-li příjemnější, to pro vás je. Banální, ale pravdivé. To by si snad netroufl popřít ani Vít Masare.​Trvalý zábor veřejného prostranství
Snad se tedy shodneme, že plošné zavedení modrých zón by ke zlepšení našich životů nevedlo. Možná ale namítáte, že klausovsky vyvracím námitku, kterou nikdo nevznesl. Že o tom přece nikdo vážně neuvažuje a že zóny se používají jen tam, kde je nouze o parkovací místa. Tím se ovšem obloukem vracíme k původnímu argumentu. Vidíme, že kdo žije v místě s modrými čarami podél silnic, těší se značně nespravedlivé výhodě: upírá ostatním svobody, které nejspíš sám běžně čerpá. Modré zóny všude by znamenaly faktické odepření práva používat automobil. Modré zóny jen někde proto nutně znamenají privilegium jedné skupiny obyvatel na úkor všech ostatních. První skupinou samozřejmě myslíme rezidenty a všemi ostatními ty, kteří z jakéhokoli člověku přirozeného důvodu chtějí nebo potřebují zajet autem do zmodralé ulice. Řešení samozřejmě existuje a je dokonce zcela triviální. Obhájit ho by vydalo na delší debatu, ale snad mohu naznačit klíčová slova „soukromé vlastnictví“ a „trh“ (což jsme, věřte nebo ne, my všichni a nikdo jiný).

Dokud ale bude převládat společenská shoda na tom, že ulice včetně jejich příslušenství jsou veřejným majetkem a že rozhodovat o tom, kdo a co na nich postaví, přísluší vydavatelům radničních listů, a nikoliv trhu, není idea modrých zón slučitelná s ideou svobodné společnosti. Je to merkantilismus převedený do roviny osobních vztahů.

Jirka Červenka