Beran: Svědectví policisty jako důkaz v judikatuře Ústavního soudu

Jak moc důvěryhodné je svědectví policisty, a je důvěryhodnější než svědectví "obyčejného" člověka? A co na to soud? JUDr. Beran vysvětluje na konkrétním případu.
beran-svedectvi-policisty-jako-dukaz-v-judikature-ustavniho-soudu-1100x618.jpg Zdroj: archiv redakce

Svědectví policisty jako důkaz v judikatuře Ústavního soudu Jeden ze čtenářů se mne nedávno zeptal, jaký je můj názor na toto rozhodnutí Ústavního soudu, jehož předmětem je závěr, podle kterého tvrzení policisty není důvěryhodnější než tvrzení kohokoliv jiného a jestli to má nebo může mít dopady do řešení dopravních přestupků, tj. takových těch typických situací, kdy policista tvrdí, že viděl deliktní jednání a řidič to popírá. Nález má spisovou značku I. ÚS 520/16.

Pro pochopení závěrů, které Ústavní soud vedly k výše uvedenému rozhodnutí, je nutné, dle mého názoru, nejprve podrobněji nahlédnout do detailů rozhodované věci.

V zásadě se jednalo o případ černého pasažéra, kterého chytili revizoři. Ten jim následně utíkal a když ho revizoři společně s policisty dopadli, tak tento dotyčný tvrdí, že ho zbili a okradli (oloupili), a to nejen revizoři samotní, ale i policisté, kteří tomu jen přihlíželi a nezasáhli. Tedy údajně dle tvrzení tohoto stěžovatele. Tento stěžovatel policisty a revizory z výše uvedeného obvinil. Tato obvinění se neprokázala, takže se to otočilo proti němu a byl stíhán pro křivé obvinění.

Citace k předmětu věci z citovaného rozhodnutí: „Obžaloba stěžovatele vinila z toho, že ve svém trestním oznámení lživě uváděl, že jej při incidentu revizoři fyzicky napadli, prohledávali mu kapsy, vymazali mu soukromé fotografie a videa i nahrávku incidentu z mobilních telefonů, odcizili mu diktafon a finanční hotovost ve výši 10.000 Kč a že přítomní policisté tomuto nečinně přihlíželi a že při incidentu stěžovatel utrpěl lehké zranění a došlo k poškození jeho batohu na notebook; přičemž v důsledku tohoto oznámení byli dotčení policisté i revizoři prověřováni ve věcech podezření ze spáchání trestných činů, která však nebyla prokázána.“

Tvrzení stěžovatele nebyla považována za důvěryhodná, a to i s ohledem na „trestní minulost stěžovatele, který byl několikrát soudně trestán i pro trestnou činnost vůči revizorům či dalším cestujícím v městské hromadné dopravě.“ Jak patrno, asi úplně nekonfliktní ten stěžovatel také nebyl.

Některé skutečnosti ze spisu jsou až komické a jsou ukázkou naprosto nedůvěryhodné obhajoby stěžovatele, např.: „Obvodní soud považoval za neuvěřitelné, že by stěžovatel z oné částky, výhry ve fotografické soutěži, obdržené delší dobu před událostí (asi měsíc), neutratil ani korunu, stejně jako že by tuto částku nosil dlouhodobě stále u sebe z obavy, aby mu ji doma nesežraly myši.“

Stěžovatel pak svou obhajobu stavěl na tom, že výpovědi policistů a revizorů jsou nevěrohodné, protože kryjí vlastní trestnou činnost.

Ústavní soud k tomu nejprve uvádí: „Jednalo se tedy o situaci „tvrzení proti tvrzení“, a to přestože proti výpovědi stěžovatele samotného stály výpovědi čtyř svědků, ti se totiž všichni účastnili incidentu se stěžovatelem a stěžovatel si poté na jejich jednání stěžoval v podaném trestním oznámení. V takové situaci proto byly obecné soudy (zejména obvodní soud, který jediný prováděl dokazování) povinny obzvlášť důkladně posuzovat věrohodnost proti sobě stojících výpovědí a ve svých rozhodnutích též přesvědčivě osvětlit, jak tyto výpovědi hodnotily a jaké závěry z nich vyvodily.


Obvodní soud se v napadeném rozsudku přiklonil k výpovědím policistů a revizora, kteří se účastnili stíhání a nalezení stěžovatele při incidentu, oproti výpovědi stěžovatele, která podle něj byla s výpověďmi uvedených svědků v příkrém rozporu. To přitom obvodní soud odůvodnil poukazem na skutečnost, že uvedení svědci na rozdíl od stěžovatele vypovídali pod hrozbou trestní sankce v případě křivé výpovědi, a navíc jejich popis incidentu, svědčící o vůdčí roli policistů, nikoliv revizora či revizorů při stíhání a nalezení stěžovatele, se soudu oproti verzi stěžovatele jevil pravděpodobnější (reálnější), respektive „dobře odpovídající zásadám obecné logiky“ (s. 16 rozsudku obvodního soudu).

Takové odůvodnění a posouzení věrohodnosti dotčených svědeckých výpovědí Ústavní soud považuje za zcela nedostatečné a nepřesvědčivé.“

V zásadě šlo o to, že obvodní soud tvrdil, že policisté nemají proč lhát, což Ústavní soud odmítnul. Ústavní soud to pak shrnul takto: „Ústavní soud dále podotýká, a to nejen se zřetelem k projednávanému případu, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze obecně bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů jako příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány. To platí zejména v případě konfliktu mezi policisty a jednotlivci, vůči nimž policisté zasahují. Podezření na nezákonné jednání představitelů státní moci je zásadně velmi závažné a opačný přístup, tedy automatické favorizování jejich výpovědi před výpověďmi údajných poškozených, by podstatně znesnadnil, ne-li téměř vyloučil, odhalování a potírání jejich nezákonné činnosti, včetně například zcela nepřípustného nezákonného násilného jednání příslušníků policie, kteří naopak mají dbát na bezpečnost a dodržování právních norem ve společnosti.“

A teď k původní otázce, tj. zda je toto rozhodnutí využitelné pro dopravní přestupky. Můj názor je ten, že využitelnost daného nálezu bude pro dopravní přestupky jen okrajová, a to z následujícího důvodu: Z odůvodnění ÚS je zřejmé, že odmítá favorizovat výpověď policisty z toho důvodu, že by tím mohla fakticky být kryta trestná činnost tohoto policisty a je jasné, že bude policista vypovídat tak, aby sám sebe nepoškodil (v daném případě bylo jasné, že by policisté nikdy proti sobě nevypovídali, když by se tím přiznali k loupeži). To je sice pochopitelné, ale pro dopravní přestupky prakticky nepoužitelné.

Pokud vezmeme typickou situaci, kdy policista tvrdí, že viděl deliktní jednání řidiče, např. že jel na červenou apod., a celá věc se dostane do správního řízení a tam bude policista vyslechnut jako svědek, pak policista svou výpovědí nijak nekryje svou vlastní trestnou činnost. Chybí tady onen moment jasného důvodu ke „lhaní“, protože policista prostě řekne, co viděl a i kdyby se prokázalo, že to bylo jinak, tak mu z toho prakticky žádný postih nehrozí. Policista tedy nic neriskuje takovou výpovědí, a proto hlavní důvod, na kterém to ÚS vystavěl, tzn. nevěrohodnost jeho výpovědi, protože by tím kryl vlastní trestnou činnost, odpadá.

Ostatně některé delikty jinak než svědecky prokazovat nelze (všechno se na kamery nenahrává) a pochybuji, že ÚS tím chtěl říct, že odteďka je každé obvinění z toho, co policista viděl, snadno odmítnutelné s odkazem na tento judikát. Samozřejmě praxe ukáže, kam až chtěl ÚS s tímto svým závěrem jít a jistě se to jako „munice“ bude advokátům do správních řízení hodit, takže to dříve nebo později u ÚS zase skončí a uvidíme, jaké mantinely svému názoru tento soud stanoví.

18.7.2016 9:32| autor: JUDr. Tomáš Beran
Více o tématu: dopravní přestupky

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist