Jak – a proč – bouráme v roce 2008?

Policie České republiky zveřejnila předběžné statistiky nehodovosti za první čtvrtletí 2008. Vyplývá z nich, že bouráme zhruba stejně jako v lednu až březnu roku 2006 – tedy ještě před zavedením kontroverzního bodového systému, který měl podle svých tvůrců radikálně snížit nehodovost na českých silnicích.

Mezi prvním lednem a jednatřicátým březnem policie zaevidovala celkem 28 628 nehod, při kterých bylo zraněno 4963 osob lehce, 716 těžce a 191 lidí zahynulo. V porovnání se stejným obdobím loňského roku to není špatný výsledek – mrtvých je o 18 méně. Jenže o rok dříve, kdy nový silniční zákon ještě neplatil, figurovalo v nejsmutnější kolonce policejních statistik číslo 188.

Je tedy očividné, že tzv. silniční zákon ve svém proklamovaném cíli – totiž snížit počet obětí dopravních nehod – selhal. Možná situaci nezhoršil, ale rozhodně nepřinesl žádné zaznamenání hodné zlepšení, což dnes nemohou popřít ani jeho nejhorlivější zastánci.

Nebylo na čase vyslechnout ty, kteří se proti silničnímu zákonu stavili od počátku? Ty, kteří tvrdili, že rozhodující část dopravních nehod není způsobena záměrně agresivním jednáním, ale nevyhnutelnými lidskými omyly? Mohou pramenit z momentální nepozornosti (třeba i vynucené), chybného odhadu, strachové reakce, snížené indispozice třeba vlivem začínající nemoci… Pokud by to byla pravda, o čemž já osobně nepochybuji, bylo by možné dlouhodobě snižovat nehodovost jedině systematickým zlepšováním kvality výcviku v autoškolách, důrazem na individuální zodpovědnost každého řidiče a lepším dopravně-technickým řešením komunikací. Za až příliš mnoha horizonty číhá na české řidiče netušená křižovatka…

Samozřejmě nepopírám existenci asociálního šmejdstva, které neváhá předjíždět přes ostrou zatáčkou nebo horizontem, není mu cizí zhovadile strašit pomalejší nebo méně zkušené řidiče a prolétává městy a vesnicemi rychlostí, které jemu ani jiným nedává žádný prostor k chybě. Takoví se ale najdou vždycky, i kdyby se za překročení rychlosti rovnou střílelo. Z těch osmadvaceti tisíc řidičů, kteří za první kvartál bourali, se většina provinila maximálně kombinací špatného odhadu a lidsky pochopitelné netrpělivosti.

Co na to vláda, respektive ministerstvo dopravy? Stále mele tu svou. Po hromadné nehodě na D1 sice Topolánek přispěchal s vágním příslibem čehosi, co jeho poradci opatřili marketingovou značkou Dopravní čtyřlístek, ale když se na něj podíváte důkladněji, najdete zase jen staré známé utahování represivních šroubů.

Místo aby se vláda zeptala řidičů, zda umějí prudce brzdit z vysoké rychlosti, namontuje na dálnice 30 informačních tabulí. Místo aby jim srozumitelně ukázala, co je bezpečný odstup a jak ho dodržovat, nakoupí rychlé motorky pro policii. Než aby řidičům vysvětlila, že dodržování nějaké „dohodnuté“ rychlosti je tím víc v zájmu všech zúčastněných, čím je provoz hustší, hrozí úsekovými radary. A místo aby se vážně zabývala otázkou, proč tak velká část občanů neakceptuje platné zákony (Nápověda: protože nevidí jejich smysl), chce je paragrafovou kličkou obrat o jedno ze základních ústavních práv. Namísto aby poslala hlídky do provozu, kde mohou najít a potrestat skutečně nebezpečná hovada, dovolí obcím okrádat občany prostřednictvím soukromých firem a jejich radarů. (Novela zákona o policii, která tohle umožňuje, nedávno prolezla Sněmovnou do druhého čtení.)

Za čas se nevyhnutelně ukáže, že to zase k ničemu nebylo – nehod i mrtvých bude plus minus stejně jako dnes. Opět nám bude vysvětleno, že dobrotivý tatíček ouřad je na nás málo přísný. Znovu se bouchne do stolu a policejní stát, který si Ivan Langer buduje jako svoji hračku, utáhne buzerační šrouby o dalšího půl závitu. Za čas se nevyhnutelně ukáže…

Nakonec dopadneme jako ve Velké Británii, jejímž městům bylo nedávno povoleno zavádět plošné rychlostní omezení na 20 mph (32 km/h). Tamější úřady urazily na cestě do roku 1984 o hodně větší kus cesty než ty naše. Už se ani nenamáhají předstírat, že jde o bezpečnost. Veřejně deklarují, že jejich cílem je donutit lidi, aby postupně absolvovali nanejvýš jednu čtvrtinu všech svých cest autem. A víte, jak to začalo? Uměle spuštěnou mediální hysterií, která Britům vnutila představu, že příliš často bourají, i když měli jednu z nejlepších bilancí nehodovosti v Evropě. Následovala epidemie obecních radarů, zpřísňování trestů za běžné přestupky, automatizace udělování pokut… Nepřipomíná vám to něco?

Jirka Červenka