Vyzvali jsme na okruhu profesionálního závodníka!
Nebudeme to zastírat. Alespoň na chvilku jsme všichni v redakci chtěli být závodními jezdci. Můžete jezdit rychle bez porušování předpisů, zasoutěžit si s ostatními a hlavně zažít ten opojný pocit vítězství. A ženské vás mají za hrdiny, pokud vám zrovna přes jmenovku na kombinéze nepřetéká pupek. Prostě je to skvělé povolání.
Při všem tom rozjímání se člověku derou na povrch myšlenky, jaké to vlastně je závodit a co všechno jezdec během závodu prožívá. Takže když se vám naskytne možnost si to rozdat s někým od fochu, těžko můžete odmítnout. Zvláště, když tím někým je Petr Fulín, jezdec evropského šampionátu cestovních vozů ETCC. Pokud si správně vzpomínám, tak jsou to především závody, kde se nikdo s nikým nepáře. Mám se opravdu na co těšit.
Jelikož by bylo složité mě posadit do opravdového závodního stroje a zásluhou mé nešikovnosti ve výsledku i velmi drahé, usadili jsme se do závodních simulátorů plzeňského Race Clubu. Přestože zůstáváme nohama pevně na zemi, je to výborná příležitost zjistit, jak si povede obyčejný, závodnickou múzou nepolíbený smrtelník, proti profesionálnímu závodníkovi.Ještě než začneme, během exhibičního závodu, kdy si to Petr Fulín rozdává na virtuální trati s kolegy závodníky Viktorem Szabóem a Jaromírem Štádlerem, jej bedlivě pozoruji.
Ani mě tolik nepřekvapuje, jak rychle se dokáže přizpůsobit virtuálnímu světu. Je to jen další důkaz úrovně simulátoru Live for Speed, když se k němu může posadit profesionál, během chvilky se s ním ztotožnit a využívat všech návyků z reálného světa.
Když takhle chvilku pozoruji Petra při práci, jen polknu a začínám litovat, do čeho jsem se to nechal navézt. Jestli nebylo lepší zůstat doma a zachránit si čest. Nicméně dál pozoruji jeho techniku a soustředěnost, se kterou vodí auto po trati, a začínám se neskonale těšit na chvíli, až se budu moci postavit vedle něj na start. Jen doufám, že to bude alespoň trochu vedle něj a ne až hluboko za ním.
A jdeme na to. Po menším odpočinku a doplnění energie se konečně ocitáme na jedné trati. Společnost nám dotváří majitel podniku Jaroslav Bělík, takže naši čest amatérských závodníků můžeme obhajovat hned dva. Žádné kamarádíčkování však nepřichází v úvahu, tohle budou závody na krev.
Budu muset oprášit všechny špinavé triky, které jsem za dobu svojí virtuální kariéry pochytil. Jelikož mám s tímto konkrétním simulátorem dlouholetou zkušenost, pod tíhou této skutečnosti v zájmu zachování co největší objektivity volíme konfiguraci okruhu a vozu, kterou si Petr již odzkoušel v předešlém exhibičním závodě.Simulátor Live for Speed nabízí jen smyšlené nelicencované okruhy a auta, takže volíme krátký okruh o délce 1,6 km. Pojedeme v závodních autech s předním náhonem, výkonem 230 koní, sekvenční šestistupňovou převodovkou a soutěžními slicky. Celé to váží 840 kg, takže to je trochu divočejší bestie. Technicky se ale jedná o auto připomínající závodní Škodu Octavii nebo Seat Leon, které Petr Fulín důvěrně zná z profesionálního života. Sakra, asi jsem měl opravdu zůstat doma.
Nejdříve si dáváme desetiminutový trénink, abychom se naposledy seznámili s prostředím. Postupně si začínám vybavovat jednotlivé zatáčky a sžívám se s autem. Moc mi nevyhovuje, jelikož přední náhon nemám příliš v lásce. Je to tak trochu proti přírodě. Na širokých závodních pneumatikách má auto navíc nezvykle moc přilnavosti, což nejde příliš dohromady s vysokými obrubníky kolem trati. Nezřídka všichni tři někde zaplachtíme a válíme sudy.
Přichází první ostrá zkouška, tentokrát spouštíme desetiminutovou kvalifikaci. Průměrné časy na kolo se pohybují v této konfiguraci kolem 43,5 sekundy, takže máme relativně hodně pokusů zajet co nejlepší čas. V polovině kvalifikace už vedu, ale jen o pár setinek. Je to velmi na těsno, ale rozhoduji se šetřit psychické síly a ostatní o ně okrádat. Přišla chvíle na první ze špinavých triků. Čekám na soupeře a vydávám se za nimi. Tak trochu se je snažím rozrušovat a hlavně načítám jejich jízdní styl.
To se mi ale po chvilce vymstí, jelikož se přede mě dostává Petr Fulín. Přeci jen, ví o hodně lépe, jak na to. Takže si dělám od soupeřů trochu odstup, abych měl prostor a mohl se soustředit na ostrá kola. Času moc nebývá, takže se do toho opírám, jenže dělám drobnou chybičku, která se na takhle krátkém okruhu silně projeví. Kvalifikační kolo už z toho nebude, ale stejně musím zajet kolo perfektně, abych stihl protnout cílovou pásku před vypršením časového limitu a měl ještě šanci na poslední ostré kolo. Nestíhám počítat čas, raději se soustředím na jízdu a pořádně na to šlapu. Ostré kolo o chlup stíhám a na jeho konci si opět přebírám pole position. Všichni tři jsme se vešli do pár desetin, takže následující závod bude velmi zajímavý.
Boj plech na plech (nebo spíš pixel na pixel), Autoweb aktuálně na druhé pozici
Závod! Na startu mám Petra hned za sebou, což mi dodává velké sebevědomí, ale také to na mě vyvíjí enormní tlak. V hlavě si promítám, jak lahodně by zněly palcové titulky hlásající, kterak jsem porazil profesionálního závodníka. Rychle si ještě dotahuji sedačku a promítám si obraz toho, co udělám v první zatáčce, abych svou pozici ubránil. Když vydržím první zatáčku, domu to už snad nějak dovezu. Musím vydržet pět kol.
Atmosféra houstne rychleji než jíška v kastrolu a ve spánku začínám cítit velikou úzkost. Na semaforech naskakuje zelená příliš brzy, když mám ještě hlavu plnou všemožných myšlenek. Musím si je ale rychle utřídit a dát prostor těm nejdůležitějším. Start vystihuji slušně, ale zasekávám se na řazení dvojky. Neuvědomuji si totiž, že je to jediný moment, kdy musím navzdory přítomnosti přerušovaného zapalování trochu povolit plyn. Takže zběsile mačkám pravé pádlo a trvá věčnost, než přijdu na způsob, jak tam tu zatracenou dvojku narvat.
Petr se dostává přede mě a jelikož startuje zvnitřku, má do první zatáčky výhodu. Následují však esíčka, takže se držíme bok po boku. Do další ostré zatáčky jsem uvnitř naopak já a příliš se do ní nehrnu. Profesionální zabijácké instinkty však Petrovi velí zavřít mě a jelikož se bojím o virtuální plechy, které stejně nic nestojí, uhýbám víc na vysoký obrubník a vznáším se do vzduchu. Padám na zem a také na chvost pole, tak alespoň čestně zajedu nejrychlejší kolo závodu, když nic jiného.Když se Petr vyjádří, že jej virtuální závody velmi baví, s chutí se pouštíme do opakování. Závodů jsme odjeli necelou desítku, během níž jsme si užili spoustu kvalitního závodění. Na úzkém okruhu se dalo těžko předjíždět, o to víc vzrušující chvilky však na nás čekaly. Pětikolové závody poskytují tak akorát dynamický požitek. Když se přihodí nějaká nehoda, rychle se závod dojede a začíná se nanovo podle pořadí v cíli.
Pozice si neustále vzájemně prohazujeme, podle toho, kdo se s kým připlete do souboje. Když se mi Petr Fulín drze nacpe do zavřeného prostoru a odsune mě až na chvost, o pár kol dál se s Jaroslavem Bělíkem „nepohodnou“ mezi sebou a dostávám se zpět na čelo. Závody jsou o tom, kdo toho víc vydrží a není asi potřeba zdůrazňovat, kdo má v tomhle výhodu.
DOPORUČUJEME: Reportáž – řídili jsme Ford Fiesta Cup
„Fiesta se krásně vynese k okraji oblouku a nastává stejná řidičská procedura“
Celou dobu bojujete s velmi emocionálním vypětím. Do těla se vám vyplavuje adrenalin po galonech a mozek dostává nálož endrofinů. Když první kolo na studených pneumatikách přední náprava nedrží a zadní tancuje čardáš, do toho mám neustále plné zrcátko soupeře s instinkty hladové šelmy, snažím se z procesu zpracování vjemů mého mozku vytěsnit data o periferním vidění. Nevnímám zrcátka, protože přesně vím, co ten profík za mnou zkouší za triky.
Vím to, protože mi to vyzradil v předešlém rozhovoru. Takže mě nějaké kličkování a schovávání v mrtvém úhlu nerozhodí. Jenže závodníci cesťáků mají jednu takovou vrozenou vlastnost – když to nejde hlavou, tak to půjde silou. Takže opět očekávám s Petrem kontakt intimní asi jako znásilnění v nočním parku.
Když mám před ním větší náskok, dokážu si ho držet za zády, ale jakmile mě dostane na dostřel, nemám sebemenší šanci. Začínám se k autu chovat trochu víc tvrdě, ale to velká chyba. Při neurvalém zacházení přední pneumatiky usmažím během dvou kol, takže ztrácím víc přilnavosti, předek mi utíká ven ze zatáčky a dávám soupeřům možnost mě předjet. Jenže v zápalu boje je vážně těžké trochu ubrat. Člověka žene vpřed touha po tom jet o něco rychleji a stále víc tlačí na pilu.
Soustředění jako při skutečném závodě, atmosféra hustá jako krupicová kaše
Pocity po závodě? Ačkoliv se někomu může zdát, že virtuální závodění jen jenom takové hraní si na závodníky, tahle zkušenost to celkem úspěšně vyvrací. Už jenom fakt, jak jsem si propotil tričko, vypovídá mnohé.
Po vzájemným měření sil jsme na vlně úspěchu laškovně Petrovi navrhnul, že by to už mohlo být na sedačku týmového kolegy, na což mi opáčil přátelským úsměvem, nesoucím zprávu ve smyslu „to určitě“. Naprosto tomu rozumím, jelikož si uvědomuji všechna úskalí kolem reálného závodění. Ono totiž se zadnicí pevně přikovanou k sedačce simulátoru to je jenom takové kroucení volantem, ačkoliv do toho vstupují třeba psychologické faktory. Vím, že na živo bych takový výkon nikdy nepředvedl. Kvůli schopnostem cítit auto komplexně a přizpůsobit se reálným podmínkám na trati, povadlé fyzičce a hlavně pudu sebezáchovy, který by mi nedovolil ze sebe dostat maximum. Ostatně právě tenhle faktor je tím, co odděluje závodníky od hospodských kecálků a ambiciózních pisálků. Pro mě osobně z této zkušenosti plyne hlavně tohle poučení. Nebývá to každý den, kdy máte možnost nakouknout trochu víc pod ruce profesionálnímu závodníkovi.
ČETLI JSTE: Sobotní vyjížďka na okruhový den
„Přijela řada BMW, včetně ostrých M-trojek, objevila se Subaru Impreza STI“
Především to však byla neskutečná zábava pro všechny zúčastněné. Když jsem se po závodech Petra ptal, jestli by i v reálu poslal auto po trávě do zavřeného prostoru s vidinou tučné faktury za opravu, odpovědí mi byl široký úsměv a konstatování, že jsme se přeci jen tak špičkovali a šlo hlavně o zábavu. Takže těžko říct, co by v reálu skutečně udělal. Každopádně koukněte se na jakoukoliv sérii cesťáků, ať už britskou, evropskou, nebo světovou, (třeba WTCC pro ty, co chápou pomaleji), a pochopíte, co mám na mysli.
Hugo Kottás
