Tzv. materiální aspekt přestupku – soumrak přestupků v Čechách? (část II.)

Pokračování první části článku z pátka minulého týdne o materiálním aspektu přestupku.

Čtěte také Tzv. materiální aspekt přestupku – soumrak přestupků v Čechách (část I.)

Páteční článek byl o některých filozoficko-formálních aspektech materiálního aspektu přestupku. Trošku delší úvod, připouštím, o to méně bude (snad) nutno pak reagovat v případné diskusi. Dnes už se bezezbytku podíváme na to hlavní v daném tématu a od ideových myšlenek přejdu rovnou k tomu, jak to vypadá v právní úpravě.

 
Příjemným překvapením bude, že přestupkový zákon zapracovává v definici přestupku v §2 odst. 1 i všechno to, proč vůbec pravidla silničního provozu máme. Náš právní řád je v oblasti trestání sice postaven na formálních základech, ale nejsou mu, díky bohu, cizí ani aspekty materiální, tzn. aspekty, které mají něco společného s realitou, resp. z ní přímo vychází. U trestání je to znát o to víc, protože je zásadně větší společenský zájem na spravedlivém trestání (ať už za trestné činy nebo přestupky), protože to lidé obecně vnímají citlivěji, než v občanském soudním řízení, kde se to formálními aspekty, fikcemi a koncentracemi jen hemží a laik se pak nestačí divit, co vše zákon může prohlásit za (z hlediska zákona) „pravdivé“, i když to s realitou nemá vůbec nic společného. Naštěstí v oblasti přestupků to neplatí a leckoho to jistě potěší.

 
Jak jsem uvedl výše, přestupkový zákon obsahuje ustanovení, které je bezprostředním průmětem toho, proč si lidé kdysi řekli, že je dobré mít nějaké zákony. Když se provoz na silnicích stal tématem a lidé si řekli, že by bylo dobré, aby vznikla určitá pravidla, měli na mysli v prvé řadě svoji vlastní bezpečnost. Pak přistupovaly další důvody – plynulost silničního provozu, ochrana před nepříznivými vlivy dopravy jako je hluk, prach, vibrace a v poslední době také důraz na ochranu životního prostředí. Příjemným zjištěním tak bude, že přestupkový zákon a v navazující míře také zákon o provozu na pozemních komunikacích s tím korespondují, tzn. výslovně uvádí, že důvod, proč máme tyto zákony, jsou ochrana výše uvedených zájmů společnosti. Ostatně zákony máme zpravidla proto, aby takové zájmy ochraňovaly a ne proto, aby bylo co napsat na papír. A nyní se tak dostaneme k jadérku věci, tzn. k tomu, že přestupkový zákon považuje za přestupek pouze takové jednání, které konkrétní právem chráněné zájmy porušuje nebo ohrožuje.

 
Nejprve samotná definice přestupku z §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích:
„Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.“

Budu teď trochu právně teoretizovat, ale myslím, že je to nutné.

 
Jak plyne z definice uvedené výše, je nutné splnit tři základní podmínky, aby konkrétní jednání bylo možné považovat za přestupek, a to:

 
(i) příslušné jednání musí být zaviněné,

(ii) příslušné jednání musí porušovat nebo ohrožovat zájem společnosti (tzv. materiální aspekt přestupku) a

(iii) příslušné jednání musí být za přestupek výslovně označeno v zákoně (tzv. (formální aspekt přestupku).

 
Na jednotlivé znaky se podíváme postupně, i když ne přímo ve shora uvedeném pořadí.
Prvním ze znaků je zavinění. Zavinění je definováno dále v zákoně o přestupcích, rozebírat jednotlivé aspekty zavinění tu nechci, bylo by to na celý dlouhý článek, snad tedy jindy, podstatné je nicméně to, že pod zaviněním se rozumí vnitřní vztah osoby ke svému jednání (tj. chtěl, nechtěl, spoléhal, že k tomu nedojde nebo nevěděl, že může porušit, ale vědět a mohl atd.). Nechme však teď zavinění stranou. Jen jej uvádím jako jednu z podmínek přestupku.

 
Dalším ze znaků je tzv. formální aspekt přestupku. Ten je definován tak, že konkrétní jednání musí být za přestupek výslovně v zákoně označeno. To se děje tak, že je v zákoně např. napsáno:“Přestupku se dopustí ten, kdo…“ atd. Typicky a jako příklad uveďme malé překročení rychlosti, které je označeno v §22 odst. 1, písm. f), bod 4 zákona o přestupcích takto:“Přestupku se dopustí ten, kdo při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km.h -1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h -1.“

 
Jak patrno, zákon zde říká, že překročení rychlosti, tj. porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích je označeno výslovně za přestupek. Tím je tedy naplněn formální znak, tzn. konkrétní jednání je označeno jako přestupek.

 
A teď se dostaneme k tomu nejzajímavějšímu. Předpokládám, že se domníváte, že se samotným překročením rychlosti za podmínky, že jsou naplněny podmínky zavinění, dopouštíte přestupku. To ale není pravda. Samotné spáchání zaviněného jednání (např. „vím, že jedu rychle“), které je jako přestupek označeno v zákoně („jedu rychle“), ještě není přestupkem. Tím se to stane až ve chvíli, kdy bude splněna i třetí podmínka – tj. to konkrétní zaviněné překročení rychlosti současně ohrozilo nebo porušilo některý právem chráněný zájem.

 
To znamená, že kromě prokázání zavinění na konkrétním jednání a podřazení konkrétního jednání pod příslušné ustanovení zákona o přestupcích, které takové jednání označuje za přestupek, se ještě policista, strážník nebo úředník obecního úřadu musí „obtěžovat“ a dokazovat materiální aspekt přestupku. To znamená, že k tomu, aby se dalo mluvit o přestupku, nestačí, aby někdo zaviněně překročil rychlost, ale konkrétní jednání musí současně porušovat nebo ohrožovat některý ze zájmů společnosti, které zákon chrání – tj. např. bezpečnost silničního provozu, plynulost silničního provozu a další a tato skutečnost musí být v konkrétním případě prokázána.

 
Nestačí proto, že řidič např. jel rychle. To samo o sobě ještě není přestupek. Přestupkem se to stane až ve chvíli, kdy bude prokázáno, že konkrétní právní zájem byl porušen nebo ohrožen. A nenechme se mýlit, existence formálního aspektu, tj. porušení zákona (např. překročení rychlosti) nijak samo o sobě neimplikuje přítomnost materiálního aspektu (tj. porušení bezpečnosti silničního provozu). V dokonalém světě a s dokonalými zákony možná, ale v takovém světě nežijeme a takové zákony nemáme. Ostatně je to dobře, protože by zákony nabyly takového objemu, že by se to nedalo číst nebo pamatovat nebo se v nich vyznat. Náš přestupkový zákon to tedy řeší v obecné rovině, kdy vlastně říká, že samotné porušení pravidel nestačí, ještě musí dojít k tomu hlavnímu – ohrožení nebo porušení některého právem chráněného zájmu.

 
Samozřejmě, že formální znaky přestupku se snaží korespondovat s těmi materiálními. Ostatně proto zákony máme. Jsou snahou o průmět těch materiálních znaků („např. chceme jezdit bezpečně“) do formální roviny („v obci platí 50ka“). Nikdo ale určitě nechce tvrdit, že zájem jezdit bezpečně se vejde do pravidla o 50ce v obci – je to jen zobecnění. Promítnout ale všechny materiální aspekty do formálních nelze. Anebo ne bez značného nepohodlí tisícistránkových zákonů, ve kterých by bylo popsáno vše, což stejně nejde a naštěstí se o to ani nikdo nepokouší. Zákony, tedy ty formální znaky, jsou tedy určitým částečným promítnutím těch materiálních znaků, a to hlavně z důvodu právní jistoty, protože pokud bychom se vydali na druhý konec právních teorií, tak by nám stačil jeden zákon a s jedním ustanovením, něco ve stylu „neminem laedere“, tj, nikomu neškodit nebo bychom si vypůjčili znění Kantem parafrázovaného novozákonního pravidla v podobě jeho kategorického imperativu ve stylu „chovej se tak, aby se maxima tvého jednání mohla stát obecným zákonem“ a měli bychom po starostech. Na druhé straně by ale zase těžce utrpěla právní jistota. Celá moderní právní věda je tak balancováním mezi těmito dvěma extrémy a faktickým kompromisem mezi snahou o právní jistotu (které ale na 100% nelze dosáhnout) na straně jedné a srozumitelností a spravedlností (tedy schopností reagovat na nekonečný počet situací, které život přináší) na straně druhé.

 
To všechno nicméně uvádím proto, aby někoho nenapadlo, a jistě se stane, že napadne a v diskusi to určitě někdo použije nebo ho to napadne použít, že všechny ty materiální znaky („chceme jezdit bezpečně“) jsou vlastně zahrnuty už v těch formálních („např. v obci platí 50ka“) a že tak splnění formálního znaku („někdo jede v obci rychleji než 50 km/h“) automaticky implikuje splnění znaku materiálního („jede nebezpečně a ohrožuje ostatní“) a že tudíž naše úžasné zákony jsou tak daleko, že žádný materiální znak netřeba dokazovat nebo splňovat, protože je ve formálních obsažen. Jak uvedeno shora, je to jen zbožné přání a navíc stejně nerealizovatelné, protože samotná představa absolutní právní reglementace nějakých společenských otázek je nejen absurdní, ale hlavně pěkně zvrácená, kterou by mohl s potěšením vyhlížet jen pokročilý masochista.

 
Aby tedy nedocházelo k omylům při argumentaci a tomu se snažím těmito uvedenými řádky předejít, formální znaky (např. zákonem stanovená pravidla silničního provozu jako to o 50ce v obci) tu jsou a snaží se zobecňovat ty materiální („bezpečnost silničního provozu“) tak, aby za účelem právní jistoty bylo možno formulovat přibližná pravidla chování, která by dokázala co nejvíce zpřítomnit onu společenskou poptávku po ochraně jednotlivých zájmů společnosti, ale dokonalost tu nehledejte. Formální znaky, jak je řečeno výše, jsou zobecňující a šablonovité a proto samy o sobě nevhodné pro „spravedlnost“. Proto jsou doplněny obecnými ustanoveními o aplikaci znaků materiálních, které fungují jako korektiv přiměřenosti a „spravedlnosti“. Nehledejme proto ve formálních znacích dokonalost v podobě úplného průmětu znaků materiálních a zejména nedovozujme snad naivně, že by formální znaky dokázaly vyčerpávajícím způsobem ty materiální zobrazit. Formální znaky tu jsou a budou z důvodu právní jistoty a přibližnosti toho, co je vhodné a co ne, ale vždy je možno a nutno je korigovat aspekty materiálními.

 
Že jste se setkali vždy jen s aplikací těch znaků formálních a nikdy s ničím jiným? To nepřekvapí. Ale tak co byste čekali? Není v tom nic osobního proti policistům, strážníkům nebo úředníkům obecních úřadů, ale právníci to nejsou a nikdy nebudou. Nikdo jim to neřekl, nikdo je to nenaučil a hlavně to nikdo od nich nechce. A už vůbec to není snadné. Jak bude ukázáno dále, je s tím spojeno hodně argumentování a hodně dokazování a také hodně přemyšlení. A to z hlediska efektivity, rychlosti a šablonovitosti přestupkového řízení tak, jak bývá dneska vedeno, proto nelze očekávat. Současný důraz je na množství a ne na kvalitu. Čím víc věcí se projedná a víc pokut vybere, tím lépe. Kdyby se mělo u každého přestupku zastavit a složitě dokazovat materiální aspekt přestupku, víte, kolik by to zabralo času a jak by to bylo náročné? Je přece o tolik snazší si stanovit jasnou hranici 50 km/h a bez ohledu na ostatní aspekty všechno nad tu hranici brát za přestupek. Je to snadné, rychlé a bez přemýšlení.

 
Jak ale policisté, strážníci a úředníci obecních úřadů patrně nyní zjistí, v souladu se zákonem to není.

 
S ohledem na výše uvedené považuji za dostatečně zřejmé, zřetelné a prokázáné, že materiální aspekt přestupku není nic archaického, nic hodného přehlížení a už vůbec nic, co by bylo zahrnuto v něčem jiném a co by se nedokazovalo nebo nemuselo dokazovat, protože „se to rozumí samo sebou přeci, ne?“ nebo protože „jet rychleji než limit je automaticky nebezpečné přeci, ne?“ atd. Nepochybně o tom tedy ještě uslyšíme, protože se jistě v diskusi setkáme s argumenty např. u překračování rychlosti, že formální aspekty jsou přece nastaveny tak, aby korespondovaly s těmi materiálními, ergo jaképak prokazování materiálního aspektu, že? Na jednotlivých případech porušení pravidel silničního provozu, které budou rozebrány později, budu nesprávnost takového závěru jednoznačně a, přiznávám, s určitým zadostiučiněním demonstrovat.

Závěrem této druhé části by mělo být zjištění čtenářů, že samotné porušení pravidel silničního provozu k tomu, aby se jednalo o přestupek, nestačí a že musí být vždy prokázáno, v čem dané jednání porušilo konkrétní právem chráněný zájem, tj. zejména v čem např. bylo takové jednání nebezpečným nebo ohrožujícím vůči ostatním účastníkům silničního provozu. Pokud se taková skutečnost neprokáže, nemůže se jednat o přestupek.

 
V dalším pokračování článku pak bude ukázáno, jak skutečnost, že u každého přestupku musí být dokázáno, že konkrétní jednání, v daném místě, v daných podmínkách a s daným řidičem porušuje některý právem chráněný zájem (nejčastěji pak bezpečnost silničního provozu), ovlivňuje každodenní situaci na silnicích a kolik porušení pravidel silničního provozu vůbec není přestupky.

JUDr. Tomáš Beran

3.8.2009 11:00| autor: JUDr. Tomáš Beran

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist