Toyota C-HR 1.8 Hybrid e-CVT: Lexus pro chudé

• Dynamika 6

• Chování na silnici 9

• Provozní náklady 9

• Praktičnost 8

• X-Factor 9

• Celkové hodnocení 8.2

Radosti

• Atraktivní vnější design
• Příjemný až skoro luxusní interiér
• Kombinace pohodlí a ovladatelnosti
• Nenásilně fungující hybridní pohon
• Skvělá spotřeba při pomalé jízdě

Starosti

• Pouze dotykový infotainment
• Nemožnost detailně volit jízdní režimy
• Tempomat vždy zrychluje na plný plyn
• Absence odkládacích prostor na středovém tunelu
• Proč se jmenuje jako Honda?

Pokud máte trochu zamotanou hlavu, nenechte se zmýlit – tohle není nová Honda, jakkoliv si o to svým názvem složeným ze tří písmen a jedné pomlčky říká. Není to ani nový Lexus, přestože tak do jisté míry vypadá. Tohle je nová Toyota. Toyota, která se snaží zbavit stigmatu nudné značky. Můžete namítnout, že je tu přece GT86, geniální sportovní kupé, které znovuobjevilo ztracený recept na čirou radost z řízení. Jenže to má háček – nikdo ji nechce. Tedy všichni ji chtějí, jenom ji nikdo nekupuje. Víte, kolik se jich u nás prodalo za loňský rok? Padesát? Dvacet? Deset? Všechno vedle. Jedna jediná.

A tipnete si, kolik se prodalo nové Toyoty C-HR v předprodeji, několik minut po představení? Dvě stě! Auto, které má nejlepší reklamu na světě a všichni na něj pějí ódy, si koupil jediný člověk, zatímco auto, které ještě nikdo ani pořádně neviděl naživo, natož se v něm projel, si hned objednalo 200 lidí. Svět se definitivně postavil na hlavu. Každopádně je teď tohle auto tím, které má za úkol vyvést Toyotu ze stínu nudy a šedi. Zaujme hodně neotřelým designem, luxusně působícím interiérem a velmi slušnými jízdními vlastnostmi. A jako bonus nabídne pokrokovou hybridní technologii. Líbí se mi? To si pište!

Interiér

Inspiraci luxusnější divizí nová Toyota C-HR nezapře ani uvnitř. A to je dobře. Bezesporu je to nejzdařilejší interiér značky – na vrchu palubní desky najdete čalounění kůží, střední části dominuje infotainment à la tablet a zajímavé jsou i výplně dveří nebo čalounění stropu. Nový je i volant, kterému bych ovšem vytkl špatné ovládání tlačítek – tady funkce ustoupila formě. A také tu není pořádná polička na středovém tunelu na nějaké drobnosti.

Ovládání multimédií také není zrovna nejlepší, jelikož chybí jakékoliv fyzické tlačítko, naštěstí je celkem rychlé a má příjemnou grafiku. Snad až na navigaci, která vypadá jako z minulého století. Potěší vás ale příjemná řidičská pozice za volantem a dost místa i na zadních sedadlech, splývající střeše navzdory. Vzadu je však atmosféra kvůli malým oknům potemnělá. Hezké jsou i sedačky, které připomínají skořepiny z RC F či GS F a miniaturní volič převodovky zase vypadá, jako by patřil nějakému manuálu napojenému na šestiválec 2JZ.

Pohon a spotřeba

Dostanete ale jen benzínovou jedna-dvojku s turbem nebo atmosférickou osmnáctistovku s hybridním ústrojím. Já jsem s mírnou skepsí skočil do hybridu, musím však uznat, že za ta léta zkušeností má Toyota celý systém hezky vychytaný. Spojení spalovacího jednotky s elektromotorem je nenásilné a téměř o něm nevíte. Převodovka CVT také není otravná jak bývá zvykem. Výkonu nemají oba motory na rozdávání – benzíňák produkuje pouhých 98 koní a 142 Nm, elektromotor pak přihazuje dalších 72 koní a 163 Nm, celkově tak systém nabídne 122 koní. Stačí to, ale každé předjíždění si musíte dvakrát rozmyslet, po městě se ale díky okamžité síle elektromotoru budete pohybovat příjemně svižně.

„Po městě se díky okamžité
síle elektromotoru budete pohybovat
svižně a hlavně za málo.“

Škoda jen, že si nemůžete detailněji navolit jízdní režimy. Manuálně můžete přepnout jen do čistě elektrického módu, jenže každé méně opatrné sešlápnutí plynu si okamžitě zavolá na pomoc spalovací motor. Přesto dokážete srazit spotřebu k zajímavým hodnotám. Po městě jsem jezdil za 6,3 litru, mimo město konstantní stovkou pak dokonce i za pět litrů, jak už ale bývá zvykem, výhody hybridního pohonu se vytratí na dálnici. Tam počítejte minimálně se 7,5 l/100 km.

Ovladatelnost

Cé-há-erko se řídí pěkně. Z volantu sice moc informací o dění pod předními koly nepoberete, ale řízení reaguje hezky ostře a je slušně vyvážené. Klidně můžete auto poslat do zatáčky trochu hruběji a nebude příliš protestovat. Zatočí ochotně a s překvapivou lehkostí nikoliv nepodobnou ostrým hatchbackům. Uprostřed zatáčky si pak můžete hrát s vyvážením zádě – stačí jenom prudce ubrat plyn a už se sunete v mírné a nezáludné přetáčivosti, přitom stabilizace je celkem benevolentní a nechá vás trochu si zaskotačit.

Podvozek přitom není vůbec přehnaně tuhý, naopak si zachoval dostatek poddajnosti, takže nerovnosti pobírá dobře. Dokonce i ostré díry nebo městskou dlažbu dokáže tlumeně odfiltrovat bez většího vyvedení z rovnováhy. Tohle je vážně moc dobrý kompromis mezi pohodlím a ovladatelností.

Verdikt

Toyotě se s novým C-HR podařilo sestrojit zajímavé auto, které pěkně vypadá, uvnitř navodí dojem přepychu, kvalitně jezdí a hlavně se na poměry hybridů i crossoverů celkem zábavně řídí. Drobné nedostatky tu najdete, jako třeba čistě dotykové ovládání multimédií nebo nemožnost hrát si s elektrickým režimem, ale to jsou nepodstatné drobnosti. Takže těm dvěma stům šťastlivcům mohu pogratulovat – koupili jste si vážně dobré auto. A ostatním můžu doporučit totéž. Samozřejmě až po Toyotě GT86…

Měření a technické údaje