Snow Driving Experience – trochu jiná autoškola

Zadní kola se bezmocně protáčejí, jak nemohou najít na zledovatělém povrchu trakci, zadek poletuje sem a tam a blíží se levá zatáčka, na jejíž vnější straně číhá sloup elektrického vedení. Přesně podle instrukcí stáčím auto dovnitř a zadek začíná ujíždět. Jenže po několika málo okamžicích zjišťuji, že jsem byl v nájezdu moc rychlý a auto se začíná stěhovat tam, kde rakouští energetici nechali železobetonovou konstrukci. Už se začínám připravovat na náraz a hlavou mi bleskne onen potupný scénář se sháněním odtahovky, když v tom se ve vysílačce ozve křik: „Víc plynu! Přidej!“.

Když se hrnete pravým blatníkem na sloup, je plynový pedál tím posledním komponentem, na který byste normálně pomysleli, jenže říkám si, může to být vůbec horší? Pal to čert! A mačkám pedál plynu na doraz. Motor vyštěkne do omezovače a… Hle! Nějaká záhadná síla hnula čumákem auta zpátky do zatáčky a to pak vykroužilo efektní oblouk dveřmi napřed. Kdepak, žádná rebelie. Učitel má vždycky pravdu.

Už první den příjezdu všem účastníkům kurzu na teoretickém školení vtloukali do hlavy, že instruktor se musí poslouchat na slovo, ať se nám zdají jeho pokyny sebenesmyslnější. Jenže v průběhu jízd na ledovém okruhu mi bylo jasné, že instruktoři Klubu sportovních aut své práci rozumí velmi dobře. Zatímco v autoškolách vás „instruktoři“ peskují za každé přidání plynu nebo ostřeji projetou zatáčku, tady po vás přímo chtějí, abyste na pedálu plynu tancovali. Tohle je totiž trochu jiná autoškola. Tady se učíme projet zatáčku bokem a to co možná nejrychleji.

Klub sportovních aut pořádá každoročně speciální kurzy na sněhu a ledu, které, ač to tak na první pohled nemusí vypadat, nejsou jen o tom, abyste celý den jezdili s bavorákem dveřmi napřed. „Chceme, aby se majitel co možná nejlépe vcítil do vlastností svého sportovního auta a aby mu porozuměl,“ říká jeden z instruktorů Klubu. „Samozřejmě je zde plno borců, kteří jízdu v takových náročných podmínkách ovládají a je to pro ně jen zpestření, relaxace a příjemná dovolená. Ale je tu také několik začínajících, kteří se chtějí se svým sportovním autem něco naučit.“

Kde se jezdí

Pro účastníky Snow Driving Experience je připraven speciální areál, který používají i firmy Porsche, BMW, Lamborghini nebo KTM k testování aut či školení řidičů. Leží za rakouským městečkem Thomatal hluboko v Alpách a do údolí, kde se sportovní areál nachází, celý zimní den nedolehne jediný paprsek sluníčka. Tak jsou zaručeny dokonalé podmínky pro to, aby trať celý den vydržela zmrzlá a nerozbředla.

Areál se skládá ze tří propojených „arén“ na relativně rovné louce a z jedné speciální dráhy v kopci. Celková délka upravené tratě je 2200 m a k dispozici je jak klasický ovál s konstantním poloměrem zatáček, který je vhodný pro začínající jezdce (zde budu pro jistotu trávit většinu času…), tak i velká plocha pro nácvik všech manévrů a pokročilá trať ve zvlněném terénu s nejrůznějšími zatáčkami a zrádnými úseky.

Než se ale vrhneme do aut překonávat zákony fyziky (nebo jim podlehnout, jak se záhy mnoho z nás přesvědčí na vlastní kůži, gumy a nárazníky…), měli bychom si poslechnout pár velmi užitečných rad od lidí, kteří toho o řízení vědí „trochu“ víc. První část školení je věnována správnému sezení v autě a pozici za volantem. Ale probíráme i správné vedení pohledu a dostáváme také několik velmi užitečných rad, jak správně auto vnímat a cítit. O tom by se daly psát knihy a nahrávat desítky filmů na DVD, proto se k tomu, s vaším dovolením, vrátím při jiné příležitosti.

První pokusy…

Tak nás konečně vypustili na trať a můžeme začít jezdit. Ehm, lepší by bylo říct, že se můžeme jít klouzat. Hned v první zatáčce několik lidí špatně odhadlo nájezdovou rychlost a poroučelo se do závěje, jenže v Rakousku nebyla sněhová nadílka tak velká jako u nás a mohli bez problémů vyjet. Povrch trati je upravován speciálním pluhem, který led nasekává a tím zvyšuje jeho přilnavost, jenže ta postupem dne rapidně klesá, jak auta trať „leští“. Zatímco na začátku dne byl vůbec problém auto ke smyku v nízké rychlosti donutit, odpoledne byla zase potíž auto udržet ve směru přímém…

Jak asi tušíte, vletět na ledovou dráhu a začít divočit není ten správný způsob, jak se naučit kontrolovat auto na limitu přilnavosti a za ním. Na rady instruktorů proto volím pomalejší rychlost nájezdu do zatáčky a plyn přidávám až daleko za apexem, abych se naučil cítit, co klasická zadokolka s malým atmosférickým motorem dělá. Důležité je naučit se auto číst a umět rozumět informacím, které vám říká. Je to jako s cizí řečí. Musíte začít od základů, jednoduchých frází a až po delší době, až si všechny základy zafixujete, můžete přejít ke složitějším větám a souvětím.

Jenže stejně, jako začíná cizinec po dvou třech hodinách v hospodě pod náporem alkoholických nápojů hůře artikulovat, mění se i chování auta, jak začíná povrch víc a víc klouzat. Auto „mluví“ úplně jinak a vám opět začne dělat problémy mu rozumět. Jeho odezva je pomalejší nebo nečekaně vůbec žádná, hranice smyku je neuvěřitelně blízko a všechno se děje jakoby zpomaleně. Stejně musíte i reagovat. Zbrklým pohybem se všechno akorát pokazí, takže se celý den učíme hlavně plynulé sladění práce rukou a nohou.

Postupem času to ale začíná všechno dávat smysl. Zjišťuji, že jezdím rychleji, že smyk začínám mnohem dříve a už se mi daří projíždět celý oblouk v něčem, čemu se dá s přimhouřenýma očima říkat drift. Zpoza volantu to možná vypadá velmi dramaticky, protože skrze sedačku cítíte, jak zadek auta zatáčí rychleji, než obvykle. Zvenku ale nejde o nic jiného než o jakž takž kontrolované lehké vybočení zádi.

Zkrátka, k pořádnému driftu potřebujete hlavně rychlost a odhodlání. Na rady instruktora tedy postupuji následovně: k zatáčce přijíždím o trochu rychleji, než co by byly schopny přední kola zvládnout. Kdybych takhle pokračoval dál „normálně“, vyletěl bych v nedotáčivém smyku po předku ven. Co s tím? Zatočit mnohem dříve, jako bych chtěl zatáčku „podjet“. V momentě, kdy se auto začne stáčet, je potřeba vyprovokovat zadek ke smyku. Jak? Buď podřazením s agresivním puštěním spojky, nebo pomocí ruční brzdy. Nechci si tady auto odrovnat, proto volím poněkud šetrnější druhý způsob a hned cítím, jak auto přijíždí do zatáčky bokem. Instinktivně dávám rychlé kontra a volant mi napovídá, jak s ním mám točit. Vnímám, jak auto klouže přibližně tam, kam potřebuji, a ovládám ho hlavně plynem než volantem. Ve výjezdu ze zatáčky ale cítím, jak autu chybí samosvorný diferenciál. Vnitřní nadlehčené kolo se protáčí skoro naprázdno a auto ztrácí rychlost. No, aspoň že tu nejde o čas na kolo…

Procitnutí

Konečně se mi podařilo projet celou zatáčku tak, jak by to asi mělo vypadat. A ihned se dostavil takový ten slastný pocit úlevy, který určitě všichni znáte, když se vám něco po usilovném snažení povede. Teď už nezbývá než jezdit a trénovat a veškerou činnost rukou a nohou zautomatizovat. Ono to ale jde tak nějak samo a za chvíli cítím, že už nad tím vlastně ani nepřemýšlím. Teprve pak si můžete podobnou jízdu skutečně užívat.

Jak tak jezdím a stále hledám limity své i limity auta, zjišťuji, že se po trati pohybuji opravdu rychle. Rozhodně rychleji, než bych si troufl na normální silnici za takových adhezních podmínek. A tak mě napadá, že kurz sportovní jízdy na sněhu a ledu vlastně není jen o naučení se driftovat, ale hlavně o získání důvěry v sebe a vlastní auto. Díky tomuto kurzu jsem zjistil, kam až lze se zadokolkou na velmi kluzkém povrchu zajít a jak si takovou jízdu vychutnat beze strachu, že potkáte v protisměru autobus.

Stojí to za to?

Má ale vůbec takováhle „autoškola“ smysl pro normální denní ježdění? No to si pište! Ne snad, že bych využil nastalé kalamity k tomu, abych mezi ostatními auty kličkoval v driftu, to by bylo krajně nezodpovědné. Ale aspoň jsem připraven správně reagovat a snažit se nevidět v zasněžené zatáčce nebezpečí, ale výzvu.

Jestli je rozumné do sebe investovat tolik peněz? Pravda, dvoudenní kurz Snow Driving Experience není levnou záležitostí, ale pokud něco podobného absolvujete aspoň jednou za život, už vám nikdo nabyté znalosti nesebere. Možná si řeknete, že zasněžené parkoviště u obchodního centra po zavírací době poskytne stejně muziky za nula peněz. Ale není tomu tak. Profesionálně připravená dráha a hlavně pečlivý dozor velezkušených instruktorů zaručí, že všechny vaše chyby, kterých všichni začátečníci dělají mraky, budou okamžitě odhaleny, analyzovány a smazány.

Škoda jen, že u nás prakticky neexistuje podobná lokalita, na které byste mohli stejné kurzy absolvovat. „Proto jezdíme až sem do Rakouska, což samozřejmě celý kurz prodraží a zkomplikuje,“ říká k celé záležitosti Nikolaos Seizis, zakladatel Klubu sportovních aut. Klub ale nyní hledá možnosti, jak takovýto kurz dostat na území České republiky. A to by bylo báječné. Nezbývá, než držet palce.

Dalibor Žák