Skutečná škoda při nehodě – co na to Ústavní soud?

Problematika výše náhrady škody při nezaviněné dopravní nehodě a s tím související problematika tzv. skutečné škody byla již rozebírána v jednom z předcházejících článků. Stručně se jedná o to, že při výpočtu výše škody se vychází z ceny auta v okamžiku poškození, tzn. nehradí se cena nových dílů, ale cena odamortizovaných dílů. Ve výsledku to pro poškozeného při opravě jeho rozbitého a ne zcela nového auta novými díly znamená nutnost doplácet rozdíl mezi skutečnou škodou a cenou opravy ze svého.

To se z určitého pohledu může jevit jako nespravedlivé, protože poškozený nehodu nezavinil a najednou musí na opravu vynaložit prostředky ze svého, což neplánoval nebo nechtěl.

Již před třemi lety se k této problematice vyjádřil zajímavým způsobem Ústavní soud (ÚS), pojďme se tedy společně podívat na jeho argumentaci. Citace rozhodnutí je II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 3. 2008.Základním argumentem, který ÚS řešil, bylo to, jestli skutečně opravou novým náhradním dílem dochází ke zhodnocení předmětného vozidla. V citovaném případě totiž znalec uvedl velmi zajímavou věc, a to, že i když bylo dané vozidlo opraveno novými díly, k jeho zhodnocení fakticky nedošlo.

To se na první pohled může jevit (a jeví se tak i mně), že není možné, protože jestli je nový náhradní díl dražší (protože je nový), než ten použitý (právě protože je použitý), tak tam ke zhodnocení dojít musí vždy. ÚS konstatoval (podporován stanoviskem znalce), že nemusí.

Vybírám první citaci ke shora uvedenému:

„Pokud měl odvolací soud pochybnosti o výši majetkové újmy, a tedy i o správnosti závěrů znaleckého posudku, tj. o nezbytné výši nákladů na uvedení vozu do stavu před jeho poškozením, bylo namístě provést další dokazování, které by osvětlilo, zda provedením oprav skutečně došlo ke zhodnocení předmětného vozidla (tzn. například, zda oprava mohla být provedena i jiným způsobem než za použití nových náhradních dílů, zda nebyly v souvislosti s opravou poskytnuty např. kvalitnější či nadstandardní, ale nikoliv nezbytné díly či součásti vozu apod., zda došlo k výměně součástí vozidla, které se rychleji opotřebovávají a běžně je nutné je častěji vyměňovat, zda tedy nebyla zvýšena užitnost vozidla, zlepšeny jízdní vlastnosti a zda se použitím nových náhradních dílů nezvýšila tržní cena vozidla).“

ÚS tady vlastně uvádí (a další citáty to doplní), že sice ten nový díl mohl být dražší než ten použitý, ale pokud se opravou vozidla novým dílem hodnota vozidla nezvýšila (ale neměla by snad vždy?), jedná se o postup uvedením do původního stavu a poškozený může žádat uhradit plnou cenu takového dílu.ÚS to pak doplnil následujícím sdělením:

„Ústavní soud v této souvislosti rovněž poukazuje např. na rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. 6. 2007 sp. zn. 4 C 212/2005 (publik. v Soudní rozhledy 1/2008, str. 19), týkající se obdobné problematiky, v němž bylo konstatováno, že zhodnocení poškozeného automobilu opravou je zvýšením jeho obvyklé tržní hodnoty, nikoliv tzv. technickým zhodnocením či zvýšením technické hodnoty. Technická hodnota, tj. vyjádření technických vlastností věci, je jinou kategorií než obvyklá tržní cena a z výše jedné hodnoty nelze automaticky odvozovat výši hodnoty druhé. Okresní soud obdobně konstatoval, že není možné po poškozeném požadovat, aby doplácel na nehodu, pokud opravou vozu, který by jinak poškozený nemohl v důsledku zavinění jiného užívat, nedošlo ke zcela zjevnému přínosu pro poškozeného.“

Zde ÚS doplňuje do argumentace rozdíl mezi tržní hodnotou a technickým zhodnocením a konstatuje, že tržní hodnota sice může být vyšší, ale nedochází-li k technickému zhodnocení, má poškozený právo na plnou úhradu nového dílu.

ÚS rozvíjí své myšlenky ještě dále, když konstatuje:

„Pokud obnovení původního majetkového stavu není možné jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k úhradě nákladů na uvedení věci do původního stavu na poškozeného a neodůvodněně jej znevýhodňovat oproti škůdci.“Toto se možná na první pohled nezdá, ale je to hodně průlomové, když zde ÚS konstatuje, že každá oprava novými díly v případě, kdy jiný způsob opravy nepřicházel do úvahy, je účelně provedenou opravou a poškozený má nárok na plnou úhradu ceny opravy. Pokud bychom to vzali do důsledků, tak jiná oprava než novými díly možná stejně není, protože jakými jinými díly lze auto opravit? Nějakými použitými? Ale kde by je poškozený mohl sehnat? A jsou vůbec k dispozici?

Trochu to ale nekoresponduje s tím, co uvedl ÚS shora, kde uvedl, že požadovat rozdíl v ceně nových a použitých dílů lze jen tam, kde nedošlo ke zhodnocení věci. Tady se ale zdá, jako kdyby ÚS konstatoval, že to lze všude tam, kde je oprava novými díly jedinou možnou. Možná se to ale v hlavách soudců nevylučuje, nýbrž doplňuje a zpřesňuje.Na závěr jedna citace z daného rozhodnutí, která vyjadřuje obvyklé a legitimní námitky poškozených:

„Je třeba přihlédnout i k tomu, že v případě havarovaného vozidla, byť opraveného novými díly, je jeho skutečná hodnota vždy nižší než původní hodnota použitého vozidla. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i to, že poškozenému ono diskutabilní tzv. „zhodnocení“ vozidla v podstatě bylo protiprávním jednáním vnuceno. V důsledku škodné události se tak dostává do situace, kdy ačkoliv na rozdíl od viníka škody si počínal v souladu s právem (v konkrétním případě neporušil dopravní předpisy), je nucen vynaložit ze svého značnou částku na to, aby své vozidlo mohl vůbec používat jako před škodnou událostí.“

Závěrem lze k tomuto rozhodnutí uvést, že naznačuje určitý průlom v otázce možnosti uplatňovat jako skutečnou škodu i cenu nových dílů, poškození to mohou (podepřeni tímto judikátem) zkoušet a bude na další soudní a znalecké praxi, jak se s tím vypořádá.

Pro poškozené se to nicméně jeví jako přínos a významná argumentační podpora.