S Mazdou MX-5 v Sosnové
Když do redakční schránky přijde nabídka svézt se s partou motoristických novinářů proti stopkám, můžete to zároveň brát i jako možnost vyprášit konkurenci kožich, a při tom si skvěle zazávodit.
Jako ideální prostředek, který definitivně rozetne kdo jezdí jako Ayrton Senna tady slouží Mazda MX-5 s atmosférickým dvoulitrem o výkonu 160 koní, manuálním šestikvaltem, pohonem zadních kol a mechanickým samosvorem. V továrním depu Mazdy stojí hned tři, přičemž ta s plátěnou střechou má i sportovní výfuk. Prý jsou to tak tři koně k dobru, takže pro začátek beru obyčejnou verzi.
Mazda MX-5 fotogalerie – vše co potřebujete vidět
Mimochodem je to přesně ta, kterou už jsme měli v testu. Moc dobře tedy vím, jak moc je skvělá. Na okreskách rychlá natolik, abyste se dobře svezli, a zároveň neskončili omotaní okolo prvního stromu. A když chcete, můžete jen tak plout krajinou s otevřenou střechou, protože z vás nevytřese duši.
DOPORUČUJEME: 5 největších mistrů Nordschleife
V továrním depu jsou připravené hned tři závodní stroje.Nic takového ale teď nehrozí. Zaprvé jsem v redakci dva týdny poslouchal, že za žádnou cenu nesmím skončit poslední, a za druhé prší od chvíle, co jsem vyjel z Prahy. První kola pro jistotu dávám se zapnutou stabilizací, stromy tady sice nenajdete, ale svodidla jsou blíž než na Nordschleife.
Dvě seznamovací byly dost na to, abych si připomenul jak je MX-5 upovídané auto, které vám dává do zadku a rukou vědět, co přesně se děje s přední i zadní nápravou. Jak se přenáší hmotnost, i v jaký moment zadní kola podlehnou náporu výkonu a mají tendenci sklouznout se bokem, ještě než zasáhne ESP.
Na pokropené Sosnové zasahuje do hry možná až příliš často, výjezdy ze zatáček jsou přidušené jako kdybych měl pod plynem cihlu, ale naštěstí to všechno řeší krátký stisk tlačítka stabilizace nalevo od volantu. Najednou má Mazda tendence sklouznout se pokaždé, co na výjezdu polechtám plynový pedál.Pohazování zadkem je sice zábava, ale v souboji na čas je jízda dveřmi napřed extrémně neefektivní. Během tréninkových jízd se snažím dopilovat stopu, najít ideální brzdné body na nejdelších rovinkách a vymyslet, jak to udělám s řazením. Nakonec zůstávám u strategie, že celý okruh pojedu na dvojku, trojka přichází v úvahu jen v závěru cílové rovinky, a to jen na krátkou chvíli.
S taktikou Colina Chapmana, že hmotnost vyhrává, vynechávám oběd a těsně před startem ještě vypouštím obsah močového měchýře. Se startovním číslem 3 jdu na řadu hodně brzy, a co víc, s autem vyjíždím jako první, takže pneumatiky jsou studené jak psí čumák, nemluvě o motoru.
Na zahřátí je jen necelé jedno kolo, to pneumatikám moc nedá, ale ostatní závodníci na tom nebudou o moc lépe, než do auta usedne někdo další, Mazda zase vychladne, takže jsme na tom všichni víceméně stejně. Když mě pak odmávne chlápek s bílou vlajkou, rychle si připomenu dva stěžejní cíle – nikde to nerozvěsit a neskončit poslední. A pak už start!
Poslední chvíle soustředění a pak.. Start!Od začátku se snažím maximálně využívat celou šířku tratě, místy je okruh pořád vlhký, ale můžu na to šlapat s větší razancí než dopoledne. Nájezd na cílovou rovinku beru pro jistotu hodně zeširoka, abych se mohl úhlopříčně vrátit doprava až ke svodidlům. Ta-ta! Jen dvakrát mě přiškrtí omezovač a pak jdu ostře na brzdy. Přesně beru pozdní apex ve velkém vracáku, na výjezdu otevírám stopu a nechávám se vynést až na pravý okraj.
Teď přichází dost zásadní pravoúhlá zatáčka, ve které už jsem se hodněkrát spálil. Stačí špatně najet na obrubník a máte co dělat s přetáčivým smykem, a to i u předokolky. Naštěstí všechno dopadlo podle plánu, jen lehce se nechávám vynést na obrubníky vlevo, a jak vím od Martina Semeráda, následující zatáčku se vyplatí “prodat”. O to lepší pak budu mít nájezd na nadcházející levotočivou zatáčku, která se hodně otevírá, v ideálním případě v jemný levotočivý oblouk. Tentokrát ve stopě překáží šikana z pneumatik, na kterou nemám dost velkou výbavu, abych ji jel pod plynem.
Periferně vidím chlapíka s cedulí, čeká mě ještě jedno kolo. Pneumatiky už mají svou ideální teplotu, takže si můžu dovolit brzdit o kousek později. Úspěšně se mi daří vyvarovat se zásadních chyb, ale očividně jsem nebyl dost rychlý. Po prvním kole jsem s časem 110,06 sekund obsadil třetí místo mezi motoristickými pisálky.
V další rundě, po jasných výsledcích z té první, musím zrychlit. Mají to v plánu všichni, takže nemůžu zůstat pozadu. Taktika je jasná, později na brzdy, dříve na plyn. Čas se mi podařilo o sekundu a nějaké drobné zlepšit, moje finální skóre je 109,03 sekundy. A pořadí? Nezměnilo se, všichni byli celkově rychlejší, takže zůstávám na bronzové příčce. Body si nesu do dalšího závodu, který se uskuteční ve Vysokém Mýtě. A na konci šesti závodů bude stát absolutní vítěz.
