Řídili jsme: Tatra 813 8×8 Truck Trial
Doby motoristického temna jsou dávno pryč. Dnes, pokud chcete „něco“ řídit, a tím myslíme cokoli od ikonického sportovního roadsteru až třeba po vojenskou techniku či monopost F1, můžete, jsou tady půjčovny, firmy poskytující motoristické zážitky, týmy nabízející veřejné testování… A tak, zavzpomínám-li na testování lehkého Arielu Atom nedaleko Plzně, teď tady mám zážitek z opačného váhového spektra a druhého konce republiky.
Naskytla se mi totiž příležitost svézt se sedmnáct tun vážícím truck trialovým speciálu na offroadovém polygonu v Ostravě. A tak jsem jedno sobotní odpoledne vyrazil na terénní polygon firmy Libros, která v Ostravě mimo jiné provozuje také centrum bezpečné jízdy, a usedl do jedné z upravených Tater 813 AM 50. Původně vojenský stroj sloužil jako pojízdný most.
Dvanáctiválcový vznětový motor o objemu 17,6 litru se dvěma turby ze sebe po úpravách vydoluje nějakých 400 koní. Točivý moment sice není udáván, ale již u sériového vozu se hodnoty pohybovaly na hranici 1000 Nm. Sedám na sedadlo spolujezdce a instruktor, jeden ze členů závodního týmu, startuje vůz. Ozývá se drsné a hluboké dunění motoru, při kterém příjemně běhá mráz po zádech. Rozjíždíme se a vyrážíme k první překážce – hoře hlíny. V první moment mi hlavou prolétne otázka „To jako vážně?“, vůz se však dere vzhůru do prudkého kopce bez sebemenšího zaváhání.
Přehoupneme se přes vrchol, sjíždíme druhou stranou, a čumák Tatry se boří do úbočí druhého kopce. Tady by většina aut asi skončila, ale tatrovka má k limitům ještě hodně daleko. Instruktor uzavírá diferenciály a mě připadá, jako kdybychom kopec před námi sunuli dopředu. Brzy vytlačíme pryč dostatek hlíny na to, aby se předek mohl zvednout a vůz mohl pokračovat vesele dále polygonem. Prodíráme se dál drsným terénem a ve mně se mísí hned tři pocity – úžas nad schopnostmi vozu, nadšení a zároveň mírné zděšení. Blíží se totiž chvíle, kdy mám řídit já sám. Vzhledem k tomu, že za volant náklaďáku dostávám do rukou úplně poprvé, volíme mírnější terén.
I přesto však dostávám varování, abych se držel vyjetých stop. I když je terén pouze mírný, prý není až takový problém otočit vůz na střechu. No, to mě tedy moc neuklidnilo. Volant je obrovský, pedály mají tak vysoký zdvih, že i se svou obří nohou nemůžu jen tak přešlápnout a nohu musím doopravdy zvednout do vzduchu a trefit druhý pedál. Pedál spojky se pouští rychle.
Při výkonu, které auto má, by se pokus o plynulé rozjetí mohl proměnit v mračno kouře a komplikovanou opravu. A tak přidávám trochu plynu a pouštím spojku. Kolos zahřmí a s poskočením se začne drát vpřed. Blíží se první kopeček a nervozita se stupňuje. Na pokyn instruktora uzavírám diferenciály. Auto se škrábe nahoru a my pokračujeme přes pár klopených zatáček. Kdybych v předchozích chvílích na vlastní oči neviděl, jaké boční úhly auto zvládá, asi bych se do zatáček vrhal se značným zděšením. Auto ale s přehledem zvládá náklony, při kterých byste mohli bočním okýnkem sbírat drobné ze země, pár muld ho jen tak nezastaví. A tak pomalu projíždím nástrahami terénního polygonu a postupně si jízdu začínám opravdu užívat.
Jízda končí, na místě spolujezdce si ještě užívám průjezd polygonu vyřazeným armádním speciálem ROSS R210 – jedním z vozů, které měly koncem devadesátých let nahradit Pragy V3S v armádní flotile, přejezd konstrukce Tor pro demonstraci dovedností terénních vozů či driftování s předokolkou pomocí systému Easydrift. Další atrakce během odpoledne již nestíhám. Návštěvníci si mohou atrakce v areálu vyzkoušet téměř každou sobotu – pokud tedy tým nevyrazí někam na závody, či se nepořádá jiná akce. Bohužel však momentálně stránky centra trochu pokulhávají s aktualitou informací a je tak lepší si termín domluvit telefonicky. Nevšední zážitek za to rozhodně stojí.
foto a report: Martin Kusyn
