Řídili jsme: monopost Formule 1
Abych vysvětlil jak to je s důvodem pro vznik tohoto textu (už jsem totiž kdysi kdesi něco podobného psal a můj zážitek, který popisuji, není vyloženě aktuální). Seděl jsem v nějaké restauraci, kde promítali přenos ze závodu Formule 1. Ne že bych na něj šel, popravdě mne u jídla, které bylo mou prioritou, dost rušil, nicméně na cestě po českém venkově nebylo jak moc vybírat. Hlad je hlad… A rušilo mne také povykování fanoušků, respektive diváků před velkou televizní obrazovkou.
Dost mne nadzvedávali komentáře typu „tohle je o autě a ne o jezdci,“ nebo „dát ten monopost mně, tak zajedu stejný čas.“ Nezajedeš stejný čas, neznámý kecálku, ne pokud bys nebyl trénovaný jako pilot F1, neměl talent a hlavě obrovskou píly a za sebou velkou dřinu. Vím, protože mám za sebou stáž ve formuli 1. Což jsem si samozřejmě nechal pro sebe, vypadal bych jako stejný „vejtaha“ a v hospodské debatě by to můj kredit nijak nezvýšilo, naopak.
Skvělý zážitek, ale také obrovská zkušenost která mi potvrdila, že závodění v ef-jedničce je obrovsky namáhavá a jedinečná práce, která rozhodně není pro každého. Začátkem je asi třeba říct, že jsem se díky své někdejší práci dostal k možnosti absolvovat stáž s formulí jedna, ale řekl bych, že po „restaurační, zážitku“ není důvod nezmínit se znovu. Jak jsem si přečetl tehdy v propozicích, vše vypadalo jednoduše. Informační školení, jízdy ve Formuli F3 jako začátek a pak několik kol v F1. Jednoduché jako facka? Opak byl pravdou… Už samotná cesta na jih Francie na okruh Var byla díky cestování v BMW Z4 předchozí generace zážitkem, ale to sem nepatří.Přeskočíme to, že jsem dopředu zaslal na okruh své míry a tak první, co jsem udělal, se nasoukal do připravené kombinézy a závodnických bod a půjdeme rovnou na teoretické školení. Je drsné, když si myslíte, že máte už nějakou řidičskou historii a chlapík v roli instruktora vám řekne, abyste na všechno zapomněli, že pokud si myslíte, že řídit formuli je jako řídit silnou zadokolku, tak se mýlíte. Abych byl konkrétnější. Jednak jde o to, že je monopost F1 lehký a za druhé se tady pracuje s aerodynamikou. Takže pokud jsem byl zvyklý jezdit s výkonnými auty s pohonem zadních kol do zatáčky tak, že jsem musel dobrzdit v rovných kolech, odřadit si na optimální rychlost, v ideálních otáčkách projet oblouk a pak na výjezdu začít přesně podle potřeby akcelerovat, tak v F1 se brzdí až k apexu. Proč? Protože je třeba zatížit předek stroje – jinak by přední kola neměla dost přilnavosti a nezatočila, což znamená že byste vycestovali po přídi ven – a to lze udělat jediným způsobem.
Obvykle při únavných proslovech spím. Tady to v žádném případě nebyla nuda.
Přenesením hmotnosti při brždění. Takže rovinka, blíží se zatáčka, brzdy, povolovat tlak (samozřejmě žádné pomocné mechanismy, platí co neubrzdíš silou, to prostě neubrzdíš), stále brzdit, už méně, podřazovat, vrchol zatáčky a plyn. Zjištění? Jízda v F1 je extrémně fyzicky náročná, a to zatím nemluvím o obrovském přetížení, protože ležíte v malém tubusu, nohy na pedálech a neexistuje okamžik, abyste si odpočinuli byť jen na chviličku. Zpět ale do učebny. Zatáčení je jasné, startovní proceduru probereme přímo na dráze, kterou je právě teď čas si prohlédnout u minibusu. Francouzský instruktor, jehož jméno už jsem dávno zapomněl, nám v mírném tempu ukázal stopu, upozornil na kužely v místech brzdných bodů (to byl trochu podvod, jak uvidíme později) a vrcholů zatáček. A pak se jelo do boxů (rozumějte k dvoupatrovému autobusu s občerstvením) a po skupinách se začalo jezdit ve Formulích 3. Nějakých 150 koní na 600 – 700 kilogramů po úpravách, které ve stáji AGS, která tuto záležitost provozuje, provedli, takže pořád celkem slušný nářez.
DOPORUČUJEME: Řídili jsme Ford Fiesta Cup
F3 má na rozdíl od F1 startér, kdyby „to někomu chcíplo,“ a ano, motory několika lidem kolem mě skutečně zhasli. Teď je asi, ve vší slušnosti, zmínit, jací se mnou stáž absolvovali. Viděl jsem rodinku, která přijela z Německa. Otec evidentně jezdil nějaký německý šampionát, možná rally, a tohle byl jeho výlet za splněným snem. Byli tady dva pánové, kteří přijeli jeden v Aston Martin, druhý ve Ferrari 599 a pro ně šlo asi zase o výlet z nedalekého Monte Carla za automobilovou zábavou. Takže všehochuť lidí, a také všehochuť zkušeností. Paradoxně Němec to měl v ruce a pokud si myslíte, že majitel 599 ne, tak máte pravdu.Už na začátku mu to zhaslo, pak vylétl ven z dráhy, a ne že by byla jízda tak složitá, ale evidentně ignoroval instrukce a jel si po svém. Což jsem měl zjistit i já na dráze. Vyrazili jsme a já si jízdu celkem užíval. Po několika kolech jsem si stroj osahal, nebylo to tak složité jak jsem měl obavu, a mohl jsem se soustředit na stopu, brzdné body, a tak dále. A také na to, zda v malinkatých zpětných zrcátkách nevidím kolegu, který by mne dojížděl. Nestalo se, naopak já jsem dojel jednoho z řidičů. Platil zákaz předjíždění na dráze vyjma určeného místa, takže jsem se přes polovinu dráhy držel za jezdem přede mnou až k šikaně, kde on měl podle pokynů uhnout do leva a já měl jako rychlejší projet ideální stopou.
Začátek manévru se zdál být v pořádku, pak ale kolega zazmatkoval, možná mne neviděl, a ve chvíli, kdy já jsem akceleroval k předjíždění, se začal vracet zpět do mé stopy. Co teď Někde je to vidět na fotkách. Musel jsem chtě nechtě v dost velké rychlosti pravými koly mimo asfalt. Prach, štěrk,… a také obava, jestli neztratím grip, neroztočím se, nesmetu sebe i jeho a celá jízda nedopadne nehodou. Nestalo se, formule držel, já jsem druhý monopost předjel, jeho řidič asi dostal šok, když jsem se před ním vyloupl, ale to byla jeho chyba (na dálnici D1 jsou někteří řidiči za takovýhle manévr schopni vybržďovat). První runda končí, zpět do boxů a následuje komunikace s instruktorem a analýza jízdy každého z nás. Já jsem prý jezdil pořádku, jen se mám zaměřit na brzdné body.
Předjížděcí manévr. Podle instrukcí jedu vpravo, zatím se zdá vše v pořádku.
Předjížděný jezdec se ale zničeho nic vrací do své (teď už mé!) stopy…
… a já musím okamžitě reagovat. Jedu na plno, takže brzdy ne, nevyhnu se…
…se tomu vyjet pravými koly mimo asfalt. Žádný karambol nakonec. Naštěstí.
Druhá runda uběhla jak voda, tentokrát bez sebemenší kolize, pak oběd a následně jízda ve formuli 1. Jak už jsem zmiňoval, provozovatelem je stál AGS, která v šampionátu F1 působila někdy v osmdesátých, devadesátých letech, takže nejde o žádné supermoderní monoposty, se kterými teď jezdí Button, Schumacher a spol, ale i tak. Monopost AGS SH04 z roku 2003 má hmotnost asi 650 kilogramů, díky osmiválcovému motoru Coswort výkon 650 koní, což představuje jednoho koně na jedno kilo a musím říct, že já jsem nikdy v ničem silnějším nejel. Z nuly na stovku to tahle F1čka zvládne za 2,5 sekundy, na dvoustovce je za stejný časový úsek. Masakr.Střídali jsem se na dvou strojích, vždy jeden byl na dráze a druhý v boxech. Celkem složité bylo už jsen se do kokpitu dostat, musíte mít na výšku maximálně 180 cm a 100 kg hmotnosti a to já splňoval, vyndat karbonový límec, vklouznout do sedačky, upravit vzdálenost od pedálů. Nijak sofistikovaně, sedačka je samozřejmě napevno, takže tady jsou polstry, které dostanete pod záda. Přikurtovat pásy, nasadit volant a límec zpátky, takže vám trčí ven jen horní část hlavy. Ramena pevně sevřená tak, že dosáhnete na volant, zatočíte s ním od dorazu k dorazu a nic víc. Levá noha kdesi najde spojku pro start a pak už jen brzda a plyn.
F1 nemá své chlazení, jakmile zajede stroj do boxů, přiběhnou mechanici a obestaví ho ventilátory. Vše je hotovo, tak ještě pokyny, jak nastartovat. Zezadu mi F1 „nakopnou“ kompresorem (a pak už nikdo nic neuslyší), vytočím motor minimálně na 5000 otáček, podržím je, pomalu začnou pouštět spojku, přidávat plyn a jedu. Pokazit tohle se stalo jakýmsi výrazem neumětelství, každý čtvrtý jezdec pochybil. Já naštěstí ne.
Poslední instrukce, uzavřít límec a jde se na startovní proceduru. Hlavně klid…
Ale chápu, proč někomu motor zhasl. Start motoru je doprovázen obrovským prásknutím a pak se za vaší hlavou probudí samo peklo. Pět tisíc otáček je tak nepředstavitelný jluk, že máte pocit, že je motor už v komatu a vy musíte na plynu odlevit. Pokud to uděláte, motor zhasne. Já držel otáčky podle potřeby, šéf stáje mi palcem nahoru ukazoval, jak moc mám ještě agregát vytáčet (nebylo ale třeba, zvládl jsem sledovat otáčkoměr před sebou), pak povolovat spojku, plyn a ven na dráhu.Neumím přesně popsat pocity… euforie? Nikdy jsem nic takového předtím (a ani potom) neřídil. Je to skvělé. Pocit akcelerace je neuvěřitelný. A ty brzdy? Pokud víte jak, zastavíte na pár metrech. Doslova. Teď bych se měl vrátit k těm kuželům s brzdnými body a tomu, jak jsem byl upozorněn na to, abych se jim více věnoval. Byly totiž hodně nadsazené, zřejmě proto, aby to nikdo nepřepálil a začal včas brzdit. Nicméně když jsem se dostal s F1 do tempa, brzdil jsem daleko za kužely, obratem jsem akceleroval a užíval si jízdu v autě s neskutečnou přilnavostí. Mohl jsem neustále zrychlovat (moje hranice byla velmi daleko a hranice stroje ještě dál), na cílové rovince jsem jen tak z radosti podřazoval o jeden stupeň a kochal se ječivým vytočeným motorem.
Společné foto na závěr. Výběr západní Evropy na prázdninách a český pisálek.
Jinak sekvenční převodovka v klasickém stylu, na jedné straně podřazujete, na druhé řadíte nahoru, nic víc asi není k ovládaní vědět. O spojce jsem mluvi, o brzdách taky. Na dráze jsem byl sám, a jak jsem během pár kol, které jsem měl pro sebe zvyšoval tempo, tak jsem chápal, proč nám kola dávkují po několika rundách. Netrénovaný člověk tohle nemůže vydržet. Díky adrenalinu nevnímáte, že je kolem neskutečné horko, i únava rukou a nuhou se dá překonat. Ale v zatáčkách, při brzdění i akceleraci na tělo, a hlavně hlavu působí přetížení několika G a to se vydržet nedá. Ne pokud nemáte krk jako Zdeněk Srstka. A to neměl nikdo z nás.
Udržet hlavu v přímém směru lze optimálně pouze na rovinkách (a tam se buď zakláníte nebo předkláníte), v zatáčkách jdete zleva doprava. Snažíte se překonat odpor silou, a pak lezete z auta ven jako zmlácení.
Zmlácení, ale neskutečně, neskutečně šťastní. Já jsem se smál ještě několik dnů. A směju se i teď když slyším, jak někdo v hospodě u stolu tvrdí, že on by celý závod zajel lépe než kterýkoli z jezdců současného pole F1. Nezajel. Vím to. Z vlastní zkušenosti, kterou bych chtěl v co nejbližší době zopakovat. Překvapivě to není zase tak drahá záležitost.
Filip Rakovan
ČTĚTE TAKÉ: Amatérské závody – tohle zvládne i vaše auto!
