Reportáž: Jak se jezdí ve Finsku

Země proslulá rally a plejádou známých jezdců, jak se v ní ale jezdí? Nejen pohledem automobilového nadšence, ale optikou běžného motoristy.

Finsko. Abych byl upřímný, sám jsem před svým téměř ročním pobytem v této severské zemi o ní nevěděl moc víc. Finsko je skutečně pozoruhodná země a velice zajímavá i z motoristického hlediska.

Celou dobu pobytu jsem strávil v zhruba stotřicetitisícovém městě Jyväskylä, zhruba 300 km severně od Helsinek a  necelých 600 km od polárního kruhu. Zprvu jsem očekával neutuchající zimu a  sníh, pravda však byla trochu jiná. Léto ve Finsku je nádherné, slunce skoro nezapadá a příroda člověka uchvátí.

Původně jsem do Finska letěl, což jak se nakonec neukázalo jako nejlepší rozhodnutí. Pokud člověk „neloví“ týdny dopředu nejlevnější letenky, je cesta autem zhruba stejně nákladná a ve více osobách většinou dokonce výhodnější. Navíc není Finsko automobilem tak nedostupné jak se zdá. Momentálně nejjednodušší cesta do Finska vede přes Tallinn trajektem do Helsinek.

Na cestách

Velké Finské dálnice se od českých příliš neliší – není na nich nic zajímavého, většinou jsou však ve velmi dobrém stavu a nikde se neplatí mýto. Zajímavější jsou však větší silnice. Vzdálenosti mezi městy ve Finsku jsou docela značné, i na vcelku osídleném jihu není problém jet 50 km aniž by člověk narazil na jediné město či vesnici. Jízda po takovéto silnici obklopené lesy, hlavně za správného světla, je jednoduše úchvatná. Je však třeba si dát pozor na soby, a to hlavně na severu. Přestože ve Finsku v podstatě neexistuje sob bez majitele, jejich pohyb není omezen a  s oblibou se toulají v okolí cest.Samotnou kapitolou jsou pak drobné cestičky v okolí měst. Malý provoz, krásné prostředí – zde si člověk jízdu většinou docela vychutnává. Rozhodně se vyplatí se po okolí města občas projet. Bez zajímavosti není fakt, že tyto cestičky mnohdy působí lépe v zimě, kdy jsou pokryté vrstvou ledu a sněhu maskujícího všechny výmoly a hrboly. Mnohé, v zimě skvělé cesty, byly v létě skoro nesjízdné.


Ve Finsku potkáte víc než jen předvídatelné modely skandinávských značek.

Ceny benzínu jsou ve Finsku vyšší a to zhruba o deset procent. Většinou lze nejlevněji natankovat na samoobslužných čerpacích stanicích fungujících 24 hodin denně. Platba je možná pouze pomocí platební karty – před začátkem tankování je třeba se do terminálu přihlásit a nastavit limit. Přestože systém působí na první dojem trochu nedůvěryhodně, jde ve výsledku o velice pohodlný a rychlý způsob naplnění nádrže.

Práce na silnicích nelze s Českem ani vzdáleně srovnávat – utvrdil jsem se v přesvědčení, že je u nás něco špatně. Oprava cest probíhala velice intenzivně a hlavně rychle, bez přestávek.

V zimě
A tvrdě se na silnicích pracovalo i přes zimu. Finští silničáři nezaspávají. V zemi velkou část roku doslova zasypané sněhem je to naprosto zásadní. Sníh se začíná odklízet pozdě večer, tak aby byly silnice brzo ráno sjízdné. Množství sněhu je problém – sníh se odklízí bagry a odváží se za město.

Finští motoristé jsou na zimu velice dobře připraveni. U  většiny soukromých parkovacích míst najdete přípojku do elektrické sítě. Auta jsou vybavena ohřívačem, jež po připojení v předem nastavený čas rozehřeje v autě olej a prohřeje motor. Až na výjimky Finové v zimě jezdí s hroty v pneumatikách.

ČETLI JSTE: Nejlepší auta na zimu – podle vás

Drsných zimních podmínek jsem se upřímně bál. Ani jedno z výše popsaných vylepšení jsem na autě neměl. První mrazy udeřily prudce. Týden při -25°C. Auto tehdy z důvodu mé nepřítomnosti stálo pět dní na mrazu a  já se obával, že nenastartuji. Nakonec se mi však podařilo rozjet docela bez problémů. V horší situaci byli přátelé s naftovými vozy.

Musím se přiznat, že první týden v takovýchto podmínkách jsem se cítil, jako bych se znova učil řídit. Vzhledem k terénu Finska má jízda v zimě svá specifika, na něž si musí člověk zvyknout. Příkladem může být jízda přes terénní vlny – těch je ve Finsku spousta a mnohdy jsem se cítil jako na horské dráze. Před kopcem je třeba se dostatečně rozjet a auto při cestě nahoru jen mírně kormidlovat s velmi lehkou nohou na plynu. Před vrcholem je pak potřeba zpomalit, aby se auto nenadlehčilo. A pak vše nanovo.


Pro závody jsou Finové stvoření. My od mládí rybaříme, Finové sedají za volant.

V teplotách pod -10°C se však nejezdí tak špatně. Absolvoval jsem takto i několik cest do Helsinek a zpět bez vážnějších problémů. Situace se zhoršila s příchodem jara. Stromy na mnoha místech zastíní některá místa, a tak led na cestě dlouho neroztává, přestože se teploty již delší dobu drží nad nulou a okolní cesty jsou již proschlé. Taková místa jsou většinou nebezpečná hlavně tím, že vás jednoduše překvapí. Většinou si jich všimnete včas a přizpůsobíte se, ale i tak jsem se párkrát dostal na těchto předělech do smyku. V provozu to není nic příjemného, a to ani při  nízké rychlosti.

Na druhou stranu si dovolím tvrdit, že s kvalitními zimními pneumatikami, trochou selského rozumu a špetkou respektu jsou finské cesty v zimě sjízdné i bez speciální výbavy.

Řidiči
Finové jsou svými řidičskými schopnostmi vyhlášení. Terén plný horizontů a tvrdá zima bývá docela dobrou školou. Velkou roli hraje samozřejmě i klidná a rozvážná povaha, díky níž lze s Finy obvykle na silnici vyjít velice dobře a bez nepříjemných překvapení.Příjemně mne překvapil jakýsi vzájemný respekt mezi řidiči, cyklisty a chodci. Vzhledem k cenám hromadné dopravy je kolo opravdu častým dopravním prostředkem. Ve městě plném zahraničních studentů, kterým stipendium sotva vycházelo na jídlo a ubytování, to bylo docela znát – na kole se jezdilo i v největších mrazech a v hojném počtu. Přesto to nějakým způsobem fungovalo a nesetkal jsem se s tím, že by mi cyklista někde překážel, či mne omezoval.

Podobný je i vztah s chodci. Ti jsou sice zvyklí na absolutní přednost na přechodu, ale dokáží respektovat podmínky v zimě a  nevrhnou se bezhlavě do cesty rozjetému autu. Sotva opadne sníh, je v ulicích k vidění spousta klasických amerických aut. Zahlédnout na cestě klasického Mustanga či Corvettu rozhodně není raritou.

Hromadná doprava
Jedním z důvodů, proč jsem se vrátil pro auto, byla vcelku nevalná hromadná doprava. Autobusy z centra města na periferii po  půlnoci nejezdily, dostat se přes víkend na nákup do tři kilometry vzdáleného nákupního střediska zahrnovalo čtyřicetiminutovou projížďku autobusem skrz celé město a cena také nebyla nejpříznivější. Jedna jízda autobusem vyšla na 3 EUR, ve večerních hodinách dokonce na 6 EUR. Měsíčník pro zónu do 10 km od centra města pak vyšel na 50 EUR. Při nižším měsíčním nájezdu jsem se byl se svým autem, byť poměrně žravým, schopný dostat na podobnou sumu – nehledě na možnost cestovat kdykoliv a kamkoliv.

Auto se vyplatí i při cestování na větší vzdálenosti – již při dvou lidech vyšla cesta do zhruba 300 km vzdálených Helsinek levněji než jízda vlakem, nehledě na výlety do odlehlejších severních částí Finska.

Policie a pokuty
Ve Finsku se při řízení toleruje půl promile alkoholu v krvi. Je však lepší tuto hranici nepokoušet, už jen proto, že pokuty zde nejsou z nejnižších. Osobně mám zkušenost pouze s pokutou za parkování, i ta však byla dostatečně odstrašující.

Pokuty za parkování nevydává policie, ale má je na starosti městská správa. Městem probíhají neuvěřitelně čilí a bystří penzisté se speciálním stroječkem, kteří takřka okamžitě zmerčí, že na místě stojíte déle, než smíte. Sebemenší prohřešek je trestán pokutou ve výši 60 EUR. Vzhledem k ne úplně příznivé situaci je šance, že takovou pokutu dříve nebo později dostanete, docela značná.

Představa pokuty za překročení rychlosti se pak zdá naprosto děsivá. Města bývají osetá radary, na druhou stranu na cestách mimo město policejní hlídku potkáte málokdy a není tedy problém se za volantem trochu uvolnit a projížďku si trochu vychutnat.

Závody
Finové jsou k automobilismu naladění vesměs pozitivně a  automobilové soutěže se těší značné oblibě. Největší oblibě se samozřejmě těší rally, jež se ve Finsku jezdí snad na všech úrovních.

Závodí se docela často a cena vstupného je na místní poměry velice příznivá. Organizátoři na závodech celkem přísně střeží bezpečnost a  ostražitě hlídají, kde se diváci pohybují. Na druhou stranu, jako fotograf jsem neměl problém domluvit se, popřípadě si vyjednat zapůjčení signální vesty a to i bez jakékoliv akreditace.

Největší a nejznámější událostí je finská Neste Oil Rally, dříve známá jako Rally tisíce jezer, která se jezdí začátkem srpna právě v okolí města Jyväskylä. Tento rok se mi bohužel nepodařilo ji navštívit, příští rok snad bude v tomto směru lepší.


Finské závody aut jsou nejen o rally, lesních cestách, šotolině a jízdě bokem.

Finskou specialitou jsou pak tzv. folkrace, tedy závody amatérů. Těchto závodů se může zúčastnit prakticky kdokoliv, kdo dosáhne na pedály. Podmínky pro získání licence jsou minimální – zájemce musí zvládnout s autem zacouvat do vyhrazeného prostoru. To sice v helmě a závodní sedačce není úplně triviální, avšak o nadlidský úkon se nejedná.

DOPORUČUJEME: Jak se pozná, že jste dobrý řidič

Důležitým pravidlem folkrace je omezení ceny vozu. Po závodě totiž za jezdcem může kdokoliv přijít a oznámit mu, že chce koupit jeho auto za danou cenu. Ta je obvykle stanovena na 1000 EUR. Díky tomuto pravidlu jezdci tolik neinvestují do aut a mezi vozy se udržuje určitá rovnováha.

Závěrem snad jen to, že Finsko je zajímavá země. Přestože se nedá říct, že by se od Česka tolik lišila, rozhodně je spousta věcí, jimiž bychom se mohli inspirovat. A to platí nejen v oblasti motorismu.

Pro Autoweb připravil Martin Kusyn

30.8.2013 1:23

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist