Rakovan: Jaro. Padaly teplotní rekordy. A motorkáři.

Konec zimy a příchod jara byl letos ve znamení rekordů. Těch teplotních, a pokud jste byli v sobotu sedmnáctého března třeba na Javorníku, viděli jste na stupnici teploměru neuvěřitelných 23,3 stupňů Celsia. Mám obavu, že krásné počasí zadalo ještě k jinému rekordu, méně sympatickému. Mluvím o počtech nehod a pomlácených motorkářů.
Obvykle ve dny, jako jsou dušičky, velikonoce nebo poslední víkend letních prázdnin nesedám za volant a nevyjíždím, prevence mi přijde jako nejsnadnější a nejbezpečnější způsob, jak se vyhnout dopravním kolizím, které s vysokým výskytem řidičů zákonitě hrozí.

Teď jsem ale prostě musel v sobotu ráno sednout do auta a vyrazit napříč republikou. Tedy, ehm, chtěl jsem vyrazit napříč republikou, ale hned před výjezdem z Prahy mne zastavila zácpa. Prosím, bez dvousmyslných poznámek, dopravní zácpa samozřejmě a její důvod byl až trpce komický.Práce na silnici posunuly dva pruhy u kousek od středového pásu svodidel za krajnici. Místa bylo pro všechny auta pořád stejně, i tak to bylo ale pro řadu řidičům dostatečným důvodem pro to, aby zpomalili hluboko pod dovolenou osmdesátku a blokovali ostatní. Díky pane v černém Saabu!A tak, jak jsem se krokem sunul kolonou směrem od metropole, zaregistroval jsem je poprvé. Motorkáři. Tedy ne že bych je předtím nepotkal, naopak, vážně spousty mě jich míjeli ještě než jsem po jižní spojce objel naši stověžatou matičku, ale tihle „motorkáři“ byla takoví jiní.

Na rozdíl od devadesáti procent bikerů, kteří v klidu vytvořili uprostřed dvou řad aut svůj vlastní, třetí pruh a v klidu jeli zácpou dál, tihle kličkovali zběsile mezi auta, zleva doprava, za krajnici, a pak zase zpátky mezi auta. Tři minuty co jsem z téhle dopravní ucpávky vyjel, jsem dojel k čerstvé nehodě, první rozmázlý motorkář. Bike na kaši, chlapík stál na svých. Auto vedle bez nárazníku a řidič evidentně v šoku. Podle barevného lakování motorky, tedy toho, co z ní zbylo, jsem poznal jednoho z těch „kličkařů.“

Dvacet minut jízdy a další incident, další biker. Tedy, u krajnice za policejní výstrahou ležela hromada šrotu, která mohla být ještě před krátkou chvíli motorkou, ale ten, kdo seděl za řidítky, se pohyboval v dodávce (v lepším případě se zapnutými majáky) k nejbližší nemocnici.
Necítil jsem lítost. Ne, podle toho, co jsem viděl, se nedalo čekat nic jiného. Líto mi bylo paní, která měla zničené auto a vyděšená čekala na odtah.Nedalo mi to, vzal jsem telefon a než se auta opět rozjela, jsem zavolal několika lidem, kteří jezdí. Já na mašině neseděl ani nepamatuju, ale pořád mám ještě dost kamarádů, kteří, na rozdíl ode mne, zůstali věrní jedné stopě.
Mluvili o tom, že se mezi nimi objevila další skupina lidí a právě ty jsem toho slunného dne evidentně viděl v akci. Mezi motorkáři se prý víc a víc objevují začátečníci, kteří si díky nízkým cenám ojetin pořídily silné motorky a bez zkušeností vyrazili na silnice.
„Dřív jsme měli obavy z lidí, kteří bydlí kolem našich oblíbených cest a hází na asfalt písek,“ vysvětlil mi kluk, který jezdí už dvacet let a má za sebou tisícové výpravy kolem celého světa. „Z naschválníků, a taky z poloslepých důchodců ve starých plečkách, kteří nám to tam pošlou bez ohledu na to, že stojí na vedlejší. Jenže teď je tady nový fenomén, přímo mezi námi, zelenáči na silných mašinách. Motorku mají krátce, pořádně na ní nikdy neseděli, jezdí rychle, hecujou, kašlou na riziko.“

Pochopil jsem, o co jde. Černé vrány. Jenže motorkář jako motorkář pro většinu veřejnosti, ve výsledku už vidím petice a hlasitá provolávání rádoby uvědomělých sdružení, volajících po restrikcích, zákazech a motorkářských persekucích, politiky apelující na policii, aby konala svou práci a potírala všechny bez ohledu. Všechno zcela zbytečně v tom smyslu, že pár pitomců kazí jméno většině.
Ostatně tak jako u řidičů japonských aut, mezi které se počítám já, a mezi kterými občas někdo s velkým křídlem a laděným výfukem zlikviduje plot. Jako u tunerů, kteří prezentují na srazu své unikáty a jeden z nich přejede zbytečně při soukromé noční „spanilé jízdě“ nic netušícího chodce. A tak dále.

DOPORUČUJEME: Co by měl každý řidič vědět o motorkářích

Východisko? Žádné bohužel nevidím. Štve mě ale, že přesně takoví lidé kazí reputaci ostatním, kteří se chovají slušně. O to víc, že žijeme ve společnosti, která si velice často v rámci populistické angažovanosti v oblasti bezpečnosti bere jako (nejsnadnější) cíl řidiče. K tomu přidejme média lačnící po morbidní senzaci (kdo by psal o tom, že jsou tady desítky řidičů, kteří se účastní škol, kurzů a okruhových tréninků) a máme zaděláno na problém.