Rakovan: Aby lidi začali jezdit bezpečněji? Postavte je na lyže.

Začalo sněžit a tak jsem hodil do kufru lyže a vyrazil o víkendu na hory. Na tom samozřejmě není nic úžasného, určitě ne na tom, že jsem strávil tři hodiny za volantem, přičemž za dvě hodiny jsem dojel z Prahy do Českých Budějovic i se zastávkou na doplnění tekutin (káva a nemrznoucí směs do ostřikovačů).
A poslední hodinu jsem se posunoval v koloně na Lipno, přičemž být na silnici sám, tak urazím tenhle úsek v klidu za půl hodinky. Sníh ale zaskočil řidiče. Ne silničáře, vozovky byly perfektně upravené, ale řidiči sami sebe omezovali tím, že jeli jak šneci jen proto, že z nebe padalo trochu sněhu a v rádiu mluvili o kalamitě.Každopádně zpátky k lyžování, abych neodbíhal o tématu. Napadla mne totiž zajímavá paralela. Uvědomil jsem si, že provoz a mumraj na sjezdovkách není nepodobný dopravnímu ruchu. Spousta celkem rychle jedoucích objektů se musí vejít na jednu cestu. Všichni navíc více či méně kličkují mezi sebou, občas se sjezdovky protnou jako silnice na křižovatce, a pak se musí všichni buď smrsknout do turniketů na lanovku a nebo „zaparkovat“ v přilehlé restauraci. Chování lyžařů, jak jsem odpozoroval, není moc vzdálené od chování řidičů, ovšem etika, vzájemné respektování, to vše je jiné.

ČETLI JSTE: Jak být lepším řidičem – ideální stopa a apex

Jak jsem se díval po svahu a přilehlém okolí, tak nikdo nikomu nenadával, když se náhodou přiblížili na sjezdovce k sobě. Každý lyžař najížděl do zatáček a mezi muldy tak moc rychle, aby průjezd zvládl, a dole pod kopcem se choval při posunování k lanovce ohleduplně. Optikou automobilismu by na sebe v podobných situacích řidiči mávali při hrozícím kontaktu vztyčenými prostředníky, na parkovišti by se snažili urvat každý místo pro sebe i za cenu pomačkaných plechů. A nájezdová rychlost…?Podle mne podstata věci spočívá v tom, že na lyžích člověk intenzivněji vnímá rychlost, přetížení, plochu po které jede. Cítí samotnou podstatu pohybu a ví, že pokud narazí, nemá kolem sebe nic moc ochrany a že velmi snadno mohou praskat kosti.

U aut je to jiné, ten falešný pocit jistoty, neohroženosti, mnohdy až nesmrtelnosti. Řidiči si mnohdy neuvědomují, že to, že kolem sebe mají plechovku, neznamená nic jiného, než se se odváží jet mnohem vyšší rychlostí, než by si ve stejném poměru dovolili na lyžích. Takže z toho mi plyne jasná myšlenka.

Už v autoškole je třeba nechat pocítit všechny absolventy nezkreslenou zkušenost z přímé rychlosti a tak je zapotřebí zahrnout do povinných řádů autoškol jízdu v nějakém lightweightu. Caterhamu, Arielu Atom, Morganu, v čemkoli, do čeho fouká vítr, co se natřásá jako trakař a co nenavodí falešnou představu, že ve dvousetkilometrové rychlosti přerazí šedesátiletou břízu u cesty.

DOPORUČUJEME: Silniční test Radical SR3 SL

Nadsázka, samozřejmě… Ale jen do určité míry. Absence uvědomění si skutečné rychlosti a jízdních podmínek (tak typických pro lyžování, a samozřejmě další „rychlé“ sporty) je přesně to, co podle mého názoru chybí většině řidičů aut. Dojem nezranitelnosti a nesmrtelnosti se v obyčejném autě dostaví nečekaně a velmi, velmi rychle, s fatálními následky.

Filip Rakovan