První dojmy: Toyota Corolla 1.6 Valvematic a 1.4 D-4D
Zajisté nebudou souhlasit všichni, ale Toyota Corolla patří k těm automobilům, které občas máme ve zvyku dávat do souvislosti s příběhy o tom, jak někdo někde zaparkoval a pak se vrátil domů taxíkem nebo autobusem, protože na vůz prostě zapomněl. Nevím, jestli jsou tyto historky pravdivé anebo jde o městské legendy utahující si z bezvýraznosti konkrétních aut, každopádně Corolla si svou průměrnost po většinu času a u převážné většiny jednotlivých verzí vždycky pečlivě pěstovala.
Nesnažila se vyčnívat z řady svým designem, neohromovala výkonnými motory a nevzpomínám si, že by jako první zavedla či už obecně anebo ve svém segmentu cokoli revolučního. Čímž nechci říci, že se tak nestalo, nejsem chodicí encyklopedie, Corollu ale zkrátka jako automobilového průkopníka či vůz určující trendy v kterémkoli směru zafixovanou nemám.
Že se konzervativismus Toyoty nemusí líbit všem, Japonce vlastně nikdy moc netrápilo. Spíše si na použití starší ale stokrát osvědčené techniky v Corolle zakládali a pozici technologického leadera raději vyměnili za stabilně skvělé výsledky v průzkumech spolehlivosti. Špatný nápad to asi nebyl, o čemž svědčí kromě jiného také titul nejprodávanějšího vozu na světě, ačkoli jej Toyota získala v podstatě s výběhovým modelem a celkově 40 milionů prodaných kusů od nástupu na trh v polovině šedesátých let.Je nepochybné, že těchto úspěchů se světová jednička nebude chtít vzdát ani nástupem nejnovější, jedenácté generace Corolly, něco v myšlení tvůrců se však přeci jen změnilo a impuls přišel z místa nejvyššího. Současný šéf Toyoty a vnuk zakladatele značky Akio Toyoda je více než běžným bílým límečkem a o dost jiný než většina jeho kolegů z branže. Jako skutečný nadšenec dlouhá léta jezdí čtyřiadvacetihodinovky na Nürburgringu, podílí se na vývoji a testování, netají se svým obdivem k Hondě NSX, Nissanu Skyline či rovnou celé (dnes partnerské) automobilce BMW a právě on se zasadil o to, že se do výroby dostalo GT 86.
Pochopitelně očekávat geny řidičsky orientované zadokolky v mainstreamovém sedanu produkovaném rychlostí pověstných cviček od Bati by dnes bylo hodně pošetilé, na druhou stranu se však emoce šéfa firmy projevily alespoň v příkazu udělat příští Toyoty atraktivnější.
Domácí japonské nové modely Corolla Axio a Corolla Fielder – představené ještě loni – se pověsti šedivých automobilových myšek ještě nezbavily, nicméně poslední americké i evropské Corolly hýří odvahou. Jak působí živě model postavený pro Spojené státy, v dohledné době patrně nezjistím, ke zdejší verzi vám však po prvních jízdách dojmy zprostředkovat můžu.Na akcích podobného typu obvykle není dost času zastavit se a detailně si prohlížet novinku jen kvůli tomu jak vypadá, takže názor na design se obvykle rodí za pochodu. Jelikož jsme ale na místo prezentace přiletěli už v předvečer testování, zůstalo mi k prozkoumávání dosud patrně nejodvážnější Corolly docela dost času. Jak dopadlo neplánované „rande“?
Popravdě, láska na první pohled to nebyla a dokonce ani na druhý. Na fotkách působí nová Toyota sympaticky jen z některých pečlivě vybraných úhlů (přední převis je kvůli špičatému čumáku podivně dlouhý, pásy LED v předních světlech se zdají být trochu uměle naroubované…) a ani v reálu to nebylo o moc lepší. Auto vypadá spíše exoticky než atraktivně, se spoustou protichůdných křivek a kudrlinek, pokud ale bylo cílem udělat Corollu nepřehlédnutelnou, mise byla splněna, designéři můžou otevřít saké.
Poněkud méně střelného prachu zůstalo stylistickému oddělení na interiér. Jestliže důvěrně znáte aktuální Auris, trochu nudná, zpracováním však poměrně slušná palubní deska vám bude více než povědomá. Jiný je akorát tvar postranních výdechů ventilace, hlavní kontury panelu navigace a několik dalších zanedbatelných maličkostí a to znamená, že i zde bude ergonomie mírně pokulhávat. Málo pochopení mám třeba pro tlačítka zapadlá vlevo dolů pod volantem, především pak kvůli špatně přístupnému ovládání vnějších zpětných zrcátek a zrovna jásat se nedalo ani nad zoufale pomalým rozhraním dotykové obrazovky, Toyota se nicméně dušovala, že jde o předprodukční verzi a v sériových autech software rozchodí.
Abych ale jen nepodrýval, slova uznání zaslouží prostorové podmínky v kabině. Dost místa na předních sedadlech, mimochodem s dobrým bočním vedením ale krátkými sedáky, tak nějak očekáváte automaticky, že jsem si ale mohl sednout „za sebe“ i se svými přes sto devadesáti centimetry a před koleny mi vzadu pořád zůstalo dobrých deset čísel, to za docela normální nepovažuji. Trik je v základech – Corolla je postavena na platformě papírově o třídu většího Avensisu s rozvorem o délce až 2,7 metru, akorát vzadu má od základního Aurisu vypůjčenou jednoduchou torzní příčku. Vzadu nad hlavami přebytek místa nečekejte, každopádně v podélném směru si můžete dopřát pohodlí první třídy.
Pokud jste nadmíru posedlí velikostí zavazadlového prostoru, tady Corolla třeba za novou Octavií zaostává a to nejen chybějícími velkými pátými dveřmi, ale rovněž objemem, který je výrazně menší a činí 452 litrů. Přesto bych sám pro sebe více nepotřeboval, a tudíž jej považuji za dostatečný.Snad není nutné vysvětlovat, proč bývají na prezentacích obvykle k dispozici hlavně nejvýkonnější motorizace, i když zrovna ty nepatří k nejprodávanějším, v případě testování na Mallorce však Toyota moc na výběr neměla. V našem regionu je Corolla v prodeji pouze s jedním ze tří motorů – na výběr máte z dvojice čtyřválců o objemu 1,33 a 1,6 litru a jeden turbodiesel 1.4 D-4D s dvouventilovými rozvody. To je všechno. Rusko i americká klientela dostanou alespoň osmnáctistovku, u nás se musíte ve vrcholné verzi spokojit se šestnáctistovkou o výkonu 132 koní.
Vysloveně špatný motor to není. Vyniká linearitou, je tichý a kultivovaný, nad čtyři tisíce otáček uděluje sedanu o hmotnosti 1270 kg v nízkých a středních rychlostech vcelku slušnou dynamiku a nechybí mu ani vítaná výkonová špička, jenže celkový dojem je v kontextu se zbytkem nabídky mírně rozpačitý. Být to střed mezi benzíny, díval bych se na něj jinak, jenže Corolla nic silnějšího u nás nemá a asi mít ani nebude.
Vzpomínám si a není tomu tak dávno, kdy auta s atmosférickými šestnáctistovkami o podobném nebo ještě nižším výkonu byla i při srovnatelné hmotnosti radost řídit, jenže bruselské emisní normy působí na zpřevodování a odezvu plynového pedálu jako chloroform. Ani na sebeostřejší pobídku či podřazení šestistupňového manuálu motor nezareaguje jinak než vlažně a ve vyšších rychlostech musíte každé předjíždění kvůli chybějící rezervě okamžitě dostupné síly plánovat se značným předstihem.
Jak už jsem se zmínil výše, v rámci dnešních možností je přirozeně plněná jedna šestka dostupná asi jako modrý Mauricius a proto díky za ní, jako vrchol je to však málo. Alespoň že spotřeba vychází podle palubního počítače docela slušně. Na zkoušení vícero jízdních režimů čas nezůstal, při mírně aktivním řízení si však auto vystačilo se 6,8 l na 100 km a svižnější styl vycházel do osmi a půl litru.Rozdíly v dynamice mezi zážehovou jedna šestkou a naftovou čtrnáctistovkou přehlédnout nelze, přesto však byly subjektivně menší než jsem očekával. Kabina dieselu je prosta vibrací a velmi dobré odhlučnění dávalo při plynulé jízdě konstantními rychlostmi téměř zapomenout, co je ve skutečnosti pod přední kapotou. Malý objem válců není s to vyprodukovat při nízkých otáčkách dost síly k nenucenému rozjezdu, následný náběh je ale měkký a bez kopanců.
Bohužel také zde nabydete už při svižnějším tempu brzy dojem, že se pohybujete na hraně výkonových rezerv, navíc rozsah využitelných otáček je výrazně menší. Od 2000 ot./min. se čtyřválec sbírá poměrně příjemně, ve čtyřech tisících se ovšem s konečnou platností zadýchá, a přestože je schopen plynule se doplížit o pět set otáček výš, valný význam to už nemá.
Převody manuálu jsou dlouhé i v dieselu, vzhledem k odlišné charakteristice motoru ale toto nastavení tolik nevadí a při lehce nadprůměrných rychlostech bylo možné jezdit za 5,8 litru na 100 kilometrů. Více než dvojnásobek při plném využití potenciálu malý diesel zřejmě žrát nebude, ne však ani tak z důvodu jeho výjimečnosti, ale spíše proto, že zkrátka postrádá koně ke krmení.
Z pohledu nastavení podvozku deficit výkonu na předních kolech tolik nevadí. Pokud Corolla svou typickou klientelu něčím oslovuje, respektive má možnost ji zaujmout, pak je to právě slibná kvalita jízdy. Jestli nová Toyota obhájí svůj komfortní charakter rovněž na našich silnicích, budete muset počkat do standardního testu, na převážně kvalitním povrchu na Mallorce se však s ohledem na zaměření předvedla v lepším než průměrném světle. Převážnou část nerovností prostě nevnímáte a i těm větším zavěšení dokáže s přehledem otupit hrany, což společně s překvapivě slušnou mechanickou přilnavostí v zatáčkách zní slibně. Přesto nebudu vynášet rychlé soudy a ještě jednou opakuji, počkejte si na test v domácích podmínkách.
Co naopak potvrdit můžu již nyní, je to, že nejen motory, ale ani řízení není zrovna inspirativní. Přesnost je v pořádku, odpor posilovače taktéž. Nic míň ale ani nic víc nedostanete, za výtku to ale u rodinného sedanu nepovažujte, v tomto Corolla z průměru nevybočuje, a pokud čekáte více, patrně byste se měli zamyslet nad tím, jestli mělo smysl číst tento test.
Co říci k předběžnému závěru? Je poněkud ironické, že automobil, který je bez vážnějších chyb (tedy s přimhouřením jednoho oka nad výběrem motorů), má rozměrný interiér a docela pohodný podvozek, ve zdejším regionu kvůli jiným preferencím zákazníků postavených na velkém a většími dveřmi přístupném kufru zřejmě pohoří. To není nepřejícnost vůči Toyotě, ale naopak její realistické vnímání trhu. V příštím roce sice plánuje prodat v Evropě 90 tisíc aut, osmdesát procent z toho jsou však auta určená pro Rusko, Turecko a bůhví podle jakého zeměpisu také Izrael.
Jestli se tato čísla změní, záleží jen na vás, předpoklady k úspěchu a dobrým prodejním výsledkům však Corolla má. Toyota ji u nás začíná nabízet za zaváděcí cenu 365 tisíc ve více než dobré standardní výbavě a přestože auto jako takové opět sází „pouze“ na jednoduchost a průměrnost bez výjimečností, svým chováním nikoho neuráží a ve výsledku je přesně takové, jak se na Corollu sluší a patří.
