Princip omezené důvěry u Ústavního soudu – tentokrát ve vztahu k předjíždějícím motorkářům
Zdroj: archiv redakceÚstavní soud se v nedávné době vyjadřoval k případu dopravní nehody, při které došlo ke srážce odbočujícího auta s předjíždějící motorkou. Stalo se to tak, že na přehledném úseku, kde byla plná čára, odbočovalo auto doleva na vedlejší komunikaci, přičemž toto odbočující auto bylo první z kolony aut. Zezadu přijela motorka, jejíž řidič předjížděl v místě, kde to bylo zakázáno a došlo ke střetu (řidič motorky jel rychleji, než bylo v daném místě dovoleno a byl pod vlivem alkoholu – 0,44 promile). Řidič motorky se těžce zranil a řidič auta byl odsouzen za trestný čin těžkého ublížení na zdraví a byla mu uložena náhrady škody.
Celá věc prošla kompletní strukturou obecných soudů až k Nejvyššímu soudu, přičemž až u Ústavního soudu došlo ke změně právního názoru. V zásadě šlo tedy o to, kdo je viníkem dané dopravní nehody, tzn. jestli předjíždějící řidič motorky nebo řidič auta a podstatou právní debaty v daném případě bylo, jak moc musí odbočující řidič dávat pozor na provoz za sebou a kdy naopak míra porušení povinností druhého účastníka může být rozhodující pro to, aby byl ve finále viníkem dané dopravní nehody. Jinými slovy, jak moc je odbočující řidič povinen kontrolovat zpětné zrcátko, aby nebyl viníkem dopravní nehody, pokud ho při odbočování někdo začne předjíždět.
Jednotlivé trestní soudy vyhodnotily celý případ jako vinu řidiče odbočujícího auta s následující argumentací: „Uvedenou situaci soudy vyhodnotily jako trestný čin, jehož se dopustil stěžovatel tím, že prováděl popsaný odbočovací manévr v době, kdy již byl předjížděn poškozeným. Podle znaleckých posudků mezi okamžikem, kdy poškozený začal předjíždět kolonu vozidel, a okamžikem srážky, uběhla doba asi 5 sekund, během níž stěžovatel měl mít dostatečnou možnost zjistit pohledem do zpětného zrcátka přibližování poškozeného. Jakkoliv nalézací soud ze znaleckých posudků dovodil možnosti obou řidičů zabránit dopravní nehodě, bez jakýchkoliv pochybností dospěl k závěru, že to byl stěžovatel, který situaci za sebou buď nevěnoval pozornost vůbec, nebo jen nedostatečně, a motocykl přehlédl.“
Abyste tomu rozuměli, obecné soudy řidiči auta vytýkaly, že když kouknul do zpětného a dal blinkr, že bude odbočovat, tak mezi tím posledním kouknutím a zapnutím blinkru uběhlo ještě 5 sekund, než začal řidič odbočovat a v této době se už do zpětného nepodíval a že když by se podíval ještě těsně před odbočením (za 5 sekund se toho totiž ještě může hodně stát), tak by motorkáře viděl a k nehodě by nedošlo. Ještě doplním, že pravidla silničního provozu u odbočování vlevo vyžadují „dbát zvýšenou opatrnost“, přičemž právě to nepodívání se během oněch 5 sekund bylo soudy hodnoceno jako porušení povinnosti dbát zvýšené opatrnosti.
Ústavní soud s tímto názorem nesouhlasil a vyjádřil na potřebnou míru opatrnosti v daném případě odlišný názor. Argumentačně využil tzv. princip omezené důvěry, jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak. Podle Ústavního soudu ale tento princip v daném případě dodržen nebyl.
Ústavní soud cituje názor Nejvyššího soudu, který k tomu uvedl zajímavý praktický návod: „…nelze po řidiči vozidla požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy. Přitom je nutné zdůraznit, že vozidla jedoucí za odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu směru jízdy, si mají počínat tak, aby na tuto změnu stihly za normálních okolností zareagovat včas.“
Ústavní soud pak své závěry shrnul takto: „Závěr o vině by v tomto případě připadal v úvahu pouze za situace, kdy by stěžovatel měl na základě konkrétních skutečností vědomost o tom, že se za ním pohybuje motocykl. Řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat.“
Tento závěr je opravdu zásadní. V daném případě to znamená, že když odbočující řidič mrknul do zpětného zrcátka a dal blinkr, tak už si znovu ve zpětném zrcátku nemusel kontrolovat, jestli se mezitím někdo „nevyřítí“, ledaže by o motorkáři jinak věděl (což se v daném případě neprokázalo). Tak trochu se mi zdá, jakoby Ústavní soud dával návod na odbočování tak, že stačí se podívat včas do zpětného, dát blinkr a pak už může řidič klidně odbočovat, ale tedy já bych se tak v reálném provozu nechoval. 5 sekund mi přijde jako příliš dlouhá doba na to, abych nekontroloval zpětné zrcátko při odbočení. Tím nechci říct, že by viníkem neměl být ten motorkář (porušil, co mohl), ale nepodívat se těsně před odbočením ještě jednou do zpětného „pro jistotu“ mi přijde jako neopatrnost.
Ústavní soud k tomu pak dodává: „Zanedbání potřebné míry opatrnosti (jako předpoklad nedbalostního zavinění) je však třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze tak činit pouze na základě zpětné úvahy, podle které, došlo-li ke škodlivému následku, byla automaticky potřebná míra opatrnosti zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou z nedbalostního trestného činu, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k závěru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí pečlivě zkoumat, zda stěžovatel nevěnoval dění za sebou pozornost vůbec anebo spoléhal na to, že neexistuje překážka znemožňující mu bezpečné odbočení – za situace, kdy viditelní účastníci provozu reagují na jeho přípravu k odbočovacímu manévru. Pokud stěžovatel učinil před zahájením odbočování nezbytné kroky se zvýšenou opatrností, nelze mu klást za vinu, že nepředpokládal jízdu řidiče porušujícího celou řadu pravidel silničního provozu hrubým způsobem. Opak by totiž vedl k absurdním závěru, že každý řidič musí vždy a za všech okolností počítat s tím, že ostatní účastníci silničního provozu jeho pravidla nedodržují; takový závěr by však byl v rozporu s účelem platných pravidel silničního provozu.“
Samozřejmě toto je názor soudu na jeden konkrétní případ, přičemž praxe je mnohem pestřejší, takže určit, kde je přesně hranice zanedbání zvýšené opatrnosti a kdy již to nešlo zjistit a reagovat, záleží vždy na konkrétních okolnostech daného případu. Nelze ani vyloučit to, že řidič auta si přitížil některými netaktickými výroky v rámci trestního řízení, takže v těchto případech lze hlavně doporučit nevypovídat, dokud si člověk argumentaci nedá pořádně dohromady.
tit. foto: Shutterstock.com
