Někdy v průběhu minulého roku, v době, kdy se poprvé hovořilo o novele silničního zákona a o potřebě najít protiargument proti shora uvedenému postupu, kdy je vlastník vozidla předvolán k podání vysvětlení, kde uvede, že sám s vozidlem nejel a že jej řídila osoba blízká, jejíž totožnost není povinen sdělit, a kdy se uvažovalo o tom, že odpovědnost za přestupek bude odpovědností vlastníka vozidla, „vytasily se“ některé obce s rozsudkem Nejvyššího správního soudu pod spisovou značkou 2 As 3/2004 – 70 (SJS 309/2004), podle kterého prý už nějakou dobu postupují a prý snadno „nalézají recept“ na shora uvedenou argumentaci.

V předmětné věci šlo o standardní situaci, kdy byl vlastník vozidla předvolán k podání vysvětlení ohledně dopravního přestupku, kterého se měl dopustit řidič jeho vozidla. Vlastník vozidla postupoval tak, že odmítl na místě přestupku se strážníky cokoliv řešit. V rámci jednání o přestupku ve správním řízení nejprve tvrdil, že neví, kdo s vozidlem jel, později svou výpověď změnil v tom směru, že to ví, ale že to byla osoba blízká a tudíž její totožnost není povinen sdělit. Obecní úřad odmítl jeho argumentaci jako účelovou a uložil mu pokutu. Vlastník vozidla podal odvolání, které bylo zamítnuto a stejně tak správní žaloba byla krajským soudem zamítnuta. Krajský soud argumentoval tím, že jeho výpovědi „nevěří“ a že je účelová. Následně byla podána kasační stížnost, ve které Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudek krajského soudu.

Stručně řečeno, všem zúčastněným orgánům bylo „jasné“, jak se věci mají a proto úřady a soudy ve vzácné shodě dospěly k závěru, že v daném případě argumentaci vlastníka vozidla neuvěří, ačkoli neexistoval jediný přímý důkaz o tom, že tam vozidlo zanechal skutečně vlastník vozidla. Při bližším zkumu předmětného rozsudku jasně vyplyne, že zejména soudy postupovaly mnohem víc z roviny „nám je to jasné“, než aby se staraly o udržitelný výklad předmětných ustanovení zákona o přestupcích.

Když odhlédneme od toho, že krajský soud se vůbec podrobnějším právním odůvodněním nezabýval a pouze lakonicky konstatoval, že výpověď vlastníka vozidla je účelová, NSS formuloval několik (sice vratkých) zásad, které modifikují zavedený přístup k výkladu ust. §60 zákona o přestupcích (toto ustanovení umožňuje odmítnutí výpovědi, hrozí-li nebezpečí stíhání osobě blízké). Tyto zásady lze do budoucna v obdobných případech zohlednit, protože samotný vlastník vozidla v daném případě svým přístupem, zejména tím, že měnil výpovědi, sám přispěl k tomu, aby jeho výpověď mohla být považována za účelnou (o tom bude pojednáno dále).

Základem stanoviska NSS je fakt, že ačkoli nikdo nemůže být nucen k výpovědi ve vztahu k osobě blízké, hrozí-li, že by takovou výpovědí jí způsobil nebezpečí stíhání, nicméně to neznamená podle NSS, že:

- obviněný se může pouze „vymluvit“ na toto ustanovení, aniž by nedal k dispozici jiné důkazy o své nevině, např. nepřímé důkazy v podobě alibi, kterým by někdo jiný potvrdil,

-  že obviněný na daném místě a v danou dobu nemohl být a že to nebrání správnímu orgánu, aby z jiných důkazů dospěl k dostatečně nepochybnému závěru, že se přestupku dopustil právě vlastník vozidla.

NSS tak fakticky vytýkal vlastníkovi vozidla, že se nesnažil snést důkazy o své nevině a společně s tím, že se tak nesnažil, že obecnímu úřadu nic nebránilo, aby „si nedal dvě a dvě dohromady“.

Jsem toho názoru, že ten první argument, tedy ten, že se má obviněný sám aktivně důkazně bránit, NSS nemyslel až tak vážně, protože to by ostatně bylo v rozporu s pravidly správního i soudního trestání, nýbrž svou argumentaci zejména postavil na druhém aspektu, tedy na tom, že vlastník vozidla měnil výpovědi. Z toho se dovodila účelovost a nevěrohodnost tvrzení vlastníka vozidla a společně s tím, že neuvedl nic na svou obhajobu, to vlastníkovi vozidla nakonec „zlomilo vaz“.

Argument NSS, že správnímu orgánu nic nebrání hodnotit ostatní důkazy (jaké ostatní důkazy, když žádné další nebyly k dispozici) a z nich vyvodit konkrétní závěry, je pouze eufemismem pro „nám to je jasné“, kterým se NSS snažil právně takový závěr odůvodnit a zakrýt (soud nemůže říct, „že mu to bylo jasné“) a učinit přítrž zneužívání daného ustanovení zákona o přestupcích. Dle mého názoru se mu to mohlo povést jen v tom případě, kdy vlastník vozidla sám „nahrál“ úřadům tím, že měnil své výpovědi a shora uvedená argumentace tak mohla být podepřena účelovostí výpovědi obviněného.

Jsem toho názoru, že pokud vlastník vozidla své výpovědi měnit nebude a již na místě přestupku se odvolá na ust. §60 zákona o přestupcích a tuto argumentaci bude držet po celou dobu řízení, nemůže žádné správní rozhodnutí udržet svou argumentaci na tom, že se obviněný aktivně nehájil (ostatně to rozhodně není jeho povinnost a jeho důkazní břemeno netíží). Rozsudek NSS je tak průlomový jen částečně a snaží se určitým způsobem odstranit zneužívání citovaného ustanovení, přesto však neznamená znemožnění užití ust. §60 zákona o přestupcích.

Závěrem lze uvést, že od 1. 7. 2006 bude přestupkem i to, když vlastník vozidla neví, komu vozidlo svěřil. Proto bude třeba, pokud se pro to vlastníci vozidel rozhodnou i tam, kde to nebude pravda, argumentovat pouze a jedině nebezpečím stíhání osoby blízké.