Plaštiak: Umíme počítat emise biopaliv?

Nemám ve zvyku komentovat seriózní vědecké zprávy, zvlášť ne ty, které jsem nečetl. Jenže o poslední novinky související s legislativou EU a biopalivy bych vás ošidit neměl a nemám tušení, jak jinak s tématem naložit. Vlastně stále tápu. Nejlepší bude začít samotnou zprávou, kterou tento týden vydala vědecká komise Evropské agentury pro životní prostředí (European Environment Agency – EEA). Řečeno jedním souvětím, poradní sbor agentury upozornil na „závažné chyby“ v metodice, kterou legislativa (nejen) EU používá k odhadu dopadů užívání biopaliv na životní prostředí. Ještě jednodušeji? Bionafta, biolíh a další mají špatně spočítané emise.

Zpráva a její interpretace
Nejprve snad o tom, kde chyba není. Třikrát do měsíce čteme o tom, jak jsou biopaliva špatná, protože traktory obdělávající pole s řepkou také vypouští oxid uhličitý. Vděčné téma antiekologů není tak problematické, jak se tvrdí. Podobné postranní kanály umíme dobře sledovat a jejich vliv je do výpočtů zahrnut – nejspíš dokonce vhodným způsobem. Z toho mimo jiné vyplývá, že dokážeme postranní kanály účinněspravovat. Pokud budete biopaliva napadat touto uličkou, uděláte obchodníkům s ekologií nejvýš radost. Tudy totiž cesta nevede.

Není třeba se hádat. Ukážu vám jiného psa, který je zakopaný mnohem hlouběji, blíž podstatě věci. „Je všeobecně přijímanou premisou, že bioenergie má přirozeně neutrální bilanci oxidu uhličitého, jenže toto přesvědčení je chybné,“ říká vědecká zpráva poradního sboru EEA. „Potenciální dopady tohoto omylu ve výpočtech jsou nedozírné,“ píše se podle agentury Reuters (en) v dokumentu. Nejde o závěry pochybné sbírky úředníků. Poradní sbor EEA tvoří devatenáct renomovaných akademiků, tedy lidí, které stojí za to poslouchat, ať už si o expertech na životní prostředí myslíte cokoli (jako já).Předpoklad, z něhož vychází nejen evropští zákonodárci, říká, že pálením bipaliva se do ovzduší nemůže uvolnit víc oxidu uhličitého, než za svůj život vstřebala rostlina, z níž je palivo (biolíh, bionafta, dřevěná štěpka…) vyrobené. To je jistě pravda. Problém spočívá v tom, že pro výpočet dopadů používání biopaliv na životní prostředí je tato informace zcela irelevantní.

Jde o stejný problém, jaký ilustroval už před 161 lety Frédéric Bastiat svým podobenstvím o rozbitém okně (odkaz vede na celý Bastiatův článek, přeložený do češtiny). Jistě jste slyšeli příběh o spravedlivém obchodníku Dobroději Sedláčkovi, kterému nepozorný chlapec právě rozbil výlohu. Přihlížející se spílajícím Dobrodějem cítí, ale brzy první z nich namítne: „…co by dělali všichni sklenáři, kdyby nebylo rozbitých výloh.“ Tento názor v davu rychle převládne. Vždyť sklenář si za tisícikorunu, kterou dostane od Sedláčka za opravu výlohy, nakoupí třeba jídlo, obchodníci pošlou peníze pekařům, kteří nakoupí řekněme boty a tak dál a tak dál. Malý chlapec náhle není vinen vandalizmem. Je hybatelem hospodářství a hrdinou státu blahobytu.

Bohužel to vůbec neznamená, že rozbíjením výloh společnost bohatne. Použitý model – jednoduchý a sympatický – je dokonce od základu špatný, opomíjí totiž nákladovou stránku věci, zapomíná na ušlé příležitosti. Sleduje jedinou cestu systémem, takže je zcela nevhodný pro posouzení výhodnosti tohéto cesty – nemá ji totiž s čím porovnat.

Fakt, že si Dobroděj sedláček mohl dovolit novou výlohu, předně znamená, že měl tisícikorunu. A tu by utratil tak jako tak. Třeba by si za ni nakoupil jídlo on a řetěz by dál pokračoval stejně. Nebo by ji použil na vybavení nového obchodu, jehož otevření teď bude muset odložit. Peníze by se každopádně vydaly do oběhu – ani pan Sedláček pro ně totiž nemá lepšího využití. Společnost tedy nezbohatla. Je chudší o jednu zbytečně rozbitou tabuli skla. Dobromil Sedláček navíc přišel o právo svobodně naložit s vlastní tisícikorunou, ale kvůli moralizování tu nejsme. Rozbití výlohy by mělo smysl jediné v případě, že bychom věděli, že sklenář naloží s tisícikorunou lépe než obchodník, jenže to je v našem modelu problém s exponenciální časovou složitostí – pokud ho do konce světa vyřešíte bez počítače velkého jako Slunce, jste geniální a brzy také nesmírně bohatý člověk.Jestli se tedy chystáte rozbít výlohu, měli byste vědět, že očekávaný zisk je záporný. U biopaliv sice nejde o zisk (ne v této souvislosti), ale předpoklad „uhlíkové neutrality“ je příkladem stejně chybného uvažování, jaké předvádí přihlížející u obchodu Dobromila Sedláčka. Zkoumá problém po délce, ale nikoli do šířky. Umí ho snadno popsat, ale nemůže zhodnotit jeho výhodnost. Vidí oxid uhličitý, který rostliny pohltí a auta vypustí (včetně postranních kanálů), zato zcela ignoruje oxid uhličitý, který mohl být pohlcen, ale pohlcen nebyl.

Zpráva poradního sboru EEA správně upozorňuje, že na polích a v sadech, používaných k pěstování rostlin zpracovávaných jako biopaliva, by jinak nebyla měsíční krajina. „Produkce biopaliv váže uhlík, jenže tato úvaha svádí k zásadní chybě,“ říká zpráva, „protože zcela ignoruje skutečnost, že kdybychom neprodukovali bioenergii, zemědělskou půdu by stejně obsadily rostliny, a ty by také vázaly uhlík.“ Jediné reálné úspory oxidu uhličitého jsou ty, kterých se nám podaří dosáhnout nad rámec objemu vázaného rostlinami, které rostly na polích před řepkou. Počítají se jen rostliny pěstované navíc.Pěstovat „navíc“ je naneštěstí obtížné. Kácení lesů, které se kvůli bioenergii nezřídka praktikuje, jím není. Naopak, strom váže oxid uhličitý slušnou rychlostí, takže v tomto případě můžeme být dokonce v červených číslech. Pokud chcete bojovat s globálním oteplováním, můžete zbourat svůj dům a udělat místo něj pole, tím byste planetě pomohli. Ale jinak máte problém.

Poradci EEA nechtějí evropským úředníkům biopaliva rozmlouvat. Nejde totiž tolik o záchranu planety jako o fakt, že velká část Evropy je závislá na dovozu ropy z Ruska či Afriky. Energetická soběstačnost – opět bez ohledu na to, co si o ní myslíte – se na planetu neohlíží. Ale také energetickou soběstačnost, pokud ji musíme mít, můžeme realizovat dobře a špatně. A slepá podpora biopaliv v rozsahu, jaký předvádí a chce předvádět Evropská komise, je špatná.

„Legislativa, která podporuje nahrazení fosilních paliv bioenergií bez ohledu na původ použité biomasy, může zhoršit celkovou bilanci produkce oxidu uhličitého a urychlit globální oteplování,“ píše se ve zprávě.Pár řádek k zamyšlení
Teď co si z problému vybrat. Můžeme prohlásit, že neexistuje, a pokusit se mlžit. Přesně tak to dělá evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger. Jeho mluvčí Marlene Holzner řekla médiím, že zpráva podle komisařovy kanceláře vychází z dva roky starého výzkumu, který publikoval na univerzitě v Princetonu Tim Searchinger. „Myslím, že musíme rozlišovat,“ dozvěděli se novináři. „Co se biopaliv týče, věříme, že Searchingerovy závěry byly vyvráceny, a nesouhlasíme s jeho metodami výpočtu. S bioenergií je to jiné, jeho myšlenky jsou částečně správné. O možných řešeních stále diskutujeme.“

Pravda je, že s bioenergií to na každý pád nebude tak žhavé, jak se jednu chvíli zdálo. Evropská komise uvažuje o pozdržení nových zákonů. Mezi komisaři to prý vře, někteří nechtějí o čtyřletém odkladu ani slyšet. Možná však budou muset povolit. Těžkou hlavu totiž nedělají úředníkům jen emise, ale také rostoucí ceny potravin. Nikdo přesně neví, zda za problémem stojí konkurence, která potravinářskému průmyslu náhle vyrostla v průmyslu energetickém. Dokud se věci nevyjasní, bude stále víc institucí včetně Světové banky hledět na bioenergii s nedůvěrou.Zpráva poradců EEA však odkrývá mnohem větší a závažnější problém. Totiž že nám vládnou lidé, kteří nepřemýšlí o svých rozhodnutích a jsou ochotni přijmout přísná rezolutní opatření s obrovskými dopady na základě neúplných, nesprávných, nebo rovnou zcela nesmyslných informací. Také o vašem životě rozhodují úředníci, kteří vůbec nerozumí své práci.

Kdyby jí rozuměli, nedopouštěli by se základních chyb. Třeba by věděli, že modely, s nimiž pracují, jsou nepřesné a zjednodušující (to je základní vlastnost modelu – odlišuje se tím od reality) a jednali by podle toho. Pak by možná dokázali volit své modely vhodně a byli by pečlivější při vyhodnocování výstupů.

Chyb se úředníci dopouštět mohou, děláme je všichni. Měli by si toho však být vědomi a chovat se podle toho. Rozdíl mezi euroúředníkem-nevoleným politikem a rozumným člověkem je zjevně v tom, že rozumný člověk si nezkouší vystavět pomník na obláčku z dětinských představ. Nechá si udělat bytelné základy, než začne stavět. Skutečně žádáme tak moc, když chceme od svých vládců trochu zdravého rozumu, zdrženlivosti, či prostoru pro diskusi ve věcech, kterým zjevně nerozumí o nic lépe než my?