Odpovědnost za vady při prodeji aut dle nového občanského zákoníku – I. – Úvod
Zdroj: archiv redakceV sérii nadcházejících článků se budu věnovat jednotlivým variantám odpovědnosti za vady při prodeji a nákup aut a právům souvisejícím s uplatňováním reklamací. A protože i za „starého“ občanského zákoníku kolem toho kupující a i prodávající nadělali spoustu chyb, podíváme se společně na to, jak reklamovat, pokud jste kupující nebo jak čelit reklamaci, pokud jste prodávající dle NOZu. Tak, jako za staré právní úpravy, i zde se budou jednotlivé scénáře lišit podle toho, zda se jedná o podnikatele nebo spotřebitele, zda jde o vadu nového nebo ojetého auta.
Základní scénáře jsou tedy čtyři:
– spotřebitel x nové auto od podnikatele
– spotřebitel x ojeté auto od podnikatele / od jiného spotřebitele
– podnikatel x nové auto
– podnikatel x ojeté auto.
Dále se pak budou varianty lišit i podle toho, zda se jedná o zákonnou odpovědnost za vady (tzv. zákonnou záruku) nebo o smluvní záruku (tzv. záruku za jakost). Dnes se podíváme na nákup nového auta spotřebitelem od podnikatele, tzn. na situaci, kdy si půjdete jako nepodnikatel koupit do showroomu nové auto, resp. si povíme nejprve obecnější úvod.
Nejprve definice spotřebitele dle ust. §419 NOZ: „Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“
Základní diskusí nad právy spotřebitele dle NOZu (a to nejen u aut) je a bylo to, jestli NOZ náhodou vlastně neruší tzv. zákonnou záruku (možná jste o tom četli články). Nejprve je nutné si uvědomit, co rozumíme obecně pod „zákonnou zárukou.“
Zákonnou zárukou je obecně myšleno to, kdy prodávající odpovídá za všechny vady prodané věci, a to bez ohledu na to, kdy vznikly za podmínky, že takové vady vznikly a byly uplatněny u prodávajícího nejpozději v záruční době (typicky ve dvou letech od prodeje).
(Nejen) v odborných kruzích se ovšem dnes vedou diskuse, jestli takovou záruku NOZ vůbec poskytuje a jestli jsme si jako spotřebitelé proti původní úpravě náhodou nepohoršili. Nejprve musím uvést zásadní skutečnost, a to, že ani dosavadní občanský zákoník zákonnou záruku ve shora uvedeném rozsahu neposkytoval, ačkoliv prodávající a kupující se ze setrvačnosti ještě starší právní úpravy chovali, jako kdyby tomu tak bylo. O pojmu „záruka“ sice starý obč. zák. hovořil v ust. §619, ale ve skutečnosti se o zákonnou záruku ve shora uvedeném rozsahu v posledních cca 10 letech nejednalo (byla to jen odpovědnost za vady existující v době převzetí věci, které se projevily později).
Je tedy až komické, když se dnes (i právníci) přou o to, jestli z ust. §2165 NOZ záruka plyne, když nic takového neplynulo ani z původního občanského zákoníku. Abych to tedy zkrátil, nepohoršili jsme si oproti původnímu občanskému zákoníku, jen se o tom víc mluví. Dikce relevantního ustanovení §2165 odst. 1 NOZ pak stanoví následující: „Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.“
Srovnejte prosím formulaci z původního obč. zák., §619 odst. 1: „Nejde-li o věci, které se rychle kazí nebo o věci použité, odpovídá prodávající za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době (záruka).“
Ve skutečnosti jsme si totiž polepšili, protože původní znění hovořilo o tom, že se vada projeví po převzetí, čímž se jasně implikovalo, že tam ta vada musela existovat v době převzetí věci (viz definice rozporu s kupní smlouvou dle ust. §616 původního občanského zákoníku), kdežto nové znění uvádí, že se vada musí „vyskytnout v době … od převzetí“, což už neimplikuje dobu vzniku vady, tj. mohlo by se opravdu jednat o pravou záruku, tj. odpovědnost za vady bez ohledu na to, kdy vada vznikne, tzn,. nikoli pouze ve vztahu k převzetí věci. Jen pro úplnost, odpůrci existence zákonné záruky dle ust. §2165 NOZ argumentují, že v původním návrhu NOZ bylo slůvko „projeví“ místo „vyskytne“ a že se tedy oproti dřívější úpravě nic nezměnilo, tzn. že žádná zákonná záruka není a nebyla.
Tomuto názoru nahrává i systematika ostatních ustanovení NOZ, které už čistě kopírují dřívější znění občanského zákoníku, zejména ustanovení §2100 NOZ, které obecně stanoví, že prodávající odpovídá pouze za vady, které má věc při přechodu vlastnického práva na kupujícího, byť se projeví později a hlavně ust. §2161 NOZ, které řeší tzv. jakost při převzetí, což je NOZí ekvivalent souladu s kupní smlouvu dle původní úpravy.
Toto ustanovení nejen v odst. 1 výslovně uvádí, že prodávající odpovídá kupujícímu za to, že věc je při převzetí kupujícím bez vad, ale hlavně v odst. 2 konstruuje právní domněnku, že projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí.
Pokud ale kryje kupujícího záruka, tzn. má právo uplatnit nároky z titulu vad ve vztahu ke všem vadám, tj. bez ohledu na to, kdy vznikly, pokud vznikly v záruční době, proč konstruovat domněnku, že vada, která se projeví v prvním půl roce, se považuje za vadu existující v době převzetí věci kupujícím? U pravé záruky přece takovou fikci kupující na nic nepotřebuje (tam je jedno, kdy vada vznikla, pokud to bylo v záruční době). To jednoznačně podporuje závěr, že podstatný je jen okamžik při převzetí a neexistovala-li vada při převzetí (bez ohledu na to, kdy se projevila), pak o odpovědnost za vady nejde, s výjimkou prvního půl roku, kdy platí domněnka, že to tak bylo, čímž se nepřímo konstruuje zákonná záruka (ale jen na první půlrok), což je úplně stejné, jako to bylo dosud (viz ust. §616 starého obč. zák.).
Závěr této úvodní části je tedy takový, že se pro spotřebitele z hlediska existence „zákonné záruky“ nic nezměnilo. Zákonná záruka nebyla dříve a nejspíš se právně neprosadí ani nyní. Dikce zákona je sice o kousek blíž k záruce, ale systematika ostatních ustanovení zřetelnou vůli zákonodárce takovou záruku zakotvit zpochybňuje. To ovšem nic nemění na tom, že prodávající zákonnou záruku poskytovali i v minulosti a budou ji poskytovat i nadále, jakkoliv pro to není jednoznačný právní podklad (v této souvislosti sluší připomenout, že charakter odpovědnosti za vady tak, jak byl koncipován dříve a jak je koncipován i nyní, vychází z předpisů EU a rozhodně proto není v EU pravidlem, že by záruka tak, jak si představujeme, kdekoliv právně zakotvená byla, jakkoli v této podobě je zažitá a praxi aplikovaná).
