Mimoňské války podesáté
Jeden z největších srazů tunerů v našich končinách proběhl minulý víkend.
Začínám mít pocit, že náklonnost k tuningu úzce souvisí s věkem. Samozřejmě asi existují i čestné výjimky, ale když se podívám pár let nazpátky, na takovouhle akci bych se těšil jak malé děcko už týden předem. Letos už jsem byl v Mimoni na srazu podruhé a upřímně řečeno, moc se mi tam nechtělo.
A upřímně řečeno podruhé – nepamatuju se v poslední době na žádnou akci kolem aut, kde bych se tak nudil. Nebo, abych byl spravedlivý – kde bych se bavil tak krátkou dobu. Problém ale není u pořadatelů, kteří se snažili a pokud mohu soudit, organizace i program srazu byly na poměrně vysoké úrovni – problém je u mě. Už mě nefascinuje každé auto s přilepeným křídlem, pokud mám ocenit tuning, musí být provedený kvalitně, vkusně, se smyslem pro detail a hlavně podle zásady „tunit nejdřív podvozek, pak brzdy, pak motor a pak teprv karoserii“.
„Začínám být docela alergický na tunery, které zajímá pouze vzhled jejich auta"
Abyste si nemysleli, že se ze mě stal nějaký suchar, dokážu ocenit i pořádné šílenosti, pro běžný provoz zcela nepoužitelné. Jenom to musí mít nějakou myšlenku. Dokážu ocenit i vtip – když někdo přijede s trabantem, který má na kufru křídlo z Imprezy, zasměju se spolu s ním. Začínám být ale docela alergický na „optické tunery“, které zajímá jen to, jak jejich „kárka“ vypadá. Jak jede, je jim docela jedno. Jistě, je to můj osobní pohled, ale uniká mi, proč někdo nasype desítky, ba stovky tisíc do značkových spoilerů a flip-flop laku, když za základ použije dieselový hatchback, který nedosáhne sportovních jízdních vlastností, ani kdyby Paroubek dobrovolně odešel z politiky. Ale to je prostě tím, že já se v autech rád bavím, kdežto spousta lidí chce na auta jen balit baby. Neberu jim to, jen si s nimi nemám moc o čem popovídat.
Naštěstí i v Mimoni se ale vždycky najde pár exemplářů pro nadšence, kterým jde o auta především. Pokles čelisti mi například způsobila krásná červená Honda NSX. To je auto, které se u nás jen tak nevidí a je to řidičský zážitek par excelence. Vždyť podvozek pomáhal ladit sám Ayrton Senna – a přestože jsem ho jako malý neměl rád a fandil jsem Prostovi, tohle už něco znamená.
„Escalade EXT působil jako zjevení ze špatného snu“
K vidění byly i lahůdky z druhého konce motoristického spektra – třeba überpick-up Dodge Ram SRT-10, který byl dokonce na prodej, starý Opel Kadett, nebo nádherná replika okruhového „erka“. Jako zjevení z jiného světa působil modrý osmiválcový Marcos Mantara a jako zjevení ze špatného snu perleťově bílý těhotný hroch, jinak též známý pod názvem Cadillac Escalade EXT. Ponechme stranou, že už v neupravené podobě se dá tohle auto esteticky snést maximálně v černé barvě a to ještě výhradně na americkém kontinentu – tahle VĚC byla oplácaná spoilery, měla výklopné „lambo“ dveře a v prostoru zadní ložné plochy povinnou audiosoustavu utopenou v neforemné plastové skluptuře. Německá poznávací značka byla důkazem, že ani na západ od našich hranic neplatí přímá úměra mezi stavem konta a vkusem, zatímco pohled do interiéru dokládal, jak moc rozdílné je pojetí „luxusu“ za velkou louží. Cadillac totiž rozhodně patří mezi ty luxusnější a „víc cool“ značky, ale za šedivou kůži, která vypadá jako umělá, přestože je pravá, by se nemusela stydět ani Hyundai Sonata předminulé generace. O hororově zpracovaných šedivých plastech na palubní desce ani nemluvě.
Pravý opak toho, jak může vypadat auto, předvedla téměř dokonalá replika Fordu Cobra 427 S/C. Auto sice postavili v Austrálii u firmy Superformance, ale ta platí spíš za továrního ladiče – o těchto replikách se říká, že když se od originálu v něčem liší, je to jedině k lepšímu. Majitel přijel na širokánských zadních pneumatikách bez vzorku a ve sprintu to nandal všem exotickým supersportům, které se mu postavily. Inu, osmiválec převrtaný na víc než 7,5 litru a lahev rajského plynu v kufru, to už je pořádná výzbroj.
„Černý mrak sazí je pro mě neslučitelný s čímkoli, co si chce říkat sportovní“
Jako fanouška amerických hot-rods mě potěšilo také jedno embéčko. Teď jste možná překvapeně zvedli obočí, ale počkejte – tahle škoda 100 byla zaprvé přestavěná na dvoudveřové kupé a zadruhé měla motor i části podvozku z Tatrovky. Vzduchem chlazený osmiválec o objemu 3,5 litru poznám po hlase kdykoli, protože jsem u něj vyrůstal – táta měl Tatru 603.
Ve sprintu byly k vidění také zajímavé věci. Kategorii do dvou litrů naprosto dominují japonské vozy. Hondy Civic Type-R a sem tam nějaká Integra, téměř vždycky s krásně podbarveným jekotem prolétly cílovou zónou jako první. Zvláštní kategorie byla vypsaná pro diesely. Je pravda, že některé by to svým benzínovým protějškům s přehledem nandaly, ale já si prostě nemůžu pomoct: ten OBOVSKÝ černý mrak sazí, který za nimi po akceleraci většinou zůstává, je nejenom neestetický a tragicky neekologický, ale pro mě osobně neslučitelný se sportovním ježděním - a s čímkoli, co chce být se slovem „sportovní“ spojováno.
„Přestože jeli krokem, přebytek stovek koňských sil z nich doslova stříkal“
Přehlídka supersportů je pro mnohé návštěvníky Mimoně tím hlavním hřebem programu a nutno říct, že se není čemu divit. Tentokrát byla v zóně VIP k vidění polovina současných modelů Lamborghini – Gallardo, Murcielago i dokonce i krásné černé Murcielago Roadster s červeným interiérem. Příště už určitě přijede i Gallardo Spyder a vzhledem k tomu, že na pražské prodejně stojí Murcielago LP640, nedivil bych se, kdyby na podobnou akci zavítal i tenhle skvost. Přehlédnout a hlavně přeslechnout se nedalo Ferrari 360 Challenge Stradale a za jedny z nejladnějších zástupců lze označit dva Astony V8 Vantage. Ameriku zastupovaly dvě zběsile rychlé Corvetty Z06, německo zase zbrusu nová 911 Turbo. Některé exotiky se účastnily sprintů, pro mě osobně byl ale největší zážitek, když skupina složená z Astonů, Lamborgini, Ferrari a 911 Turbo pomalu a burácivě najížděla v nevyrovnané řadě ke startovní zóně. Přestože všichni jeli krokem, ten přebytek stovek koňských sil z té skupiny doslova stříkal.
Nakonec jsem si tedy i mezi stovkami „vytuněných“ Favoritů a dieselových golfů a peugeotů dokázal najít i to svoje. A tak je to asi s každým. Dovedu si představit, že majitele Felicie 1.9 SDI s křídly a-la F&F nějaká replika starého závodního křápu moc nebere. Ale to nevadí. Každému, co jeho jest. Jen jsem si tam na té letištní ploše docela silně uvědomil, jak rád jsem tam, kde jsem.
Honza Koubek
Nissan chce být nejlepší japonskou značkou v Evropě
Městské SUV Renault Captur je za méně než 300 tisíc
Jak šéfdesignéři ovlivnili tváře Škodovek. Porovnejte
Slavná Tatra žije. Podívejte se, jak to v ní teď vypadá
Jaký je bratr rapidu? Otestovali jsme nový Seat Toledo
Komentáře ke článku