Kůň domácí (equus caballus)

• Dynamika 8

• Chování na silnici 6

• Provozní náklady 6

• Praktičnost 2

• X-Factor 10

• Celkové hodnocení 6.4

Dnes nám připadá automobil jako samozřejmost a jen stěží bychom si bez něj dokázali představit život. Bez něj bychom neměli ráno v samoobsluze ani čerstvé rohlíky a množství lidí by do práce chodilo pěšky. Lidstvo se už víc jak jedno století spoléhá na to, že jej i s nákladem dopraví z místa na místo, ať už k tomu má jakoukoliv potřebu. Nezanedbatelnou pohnutkou některých z nás je ale také skutečnost, že nám prostě přináší radost.

Co tu ale bylo před tím, než se zrodilo auto? Čím se lidé dopravovali a jak se taková věc vlastně řídila? Bylo to obtěžující, nebo také zábavné? Pokud chceme na tyto otázky nalézt odpovědi, jediným způsobem je otestovat přímého předchůdce automobilu. Domníváme se, že si zaslouží trochu pozornosti, už jen kvůli tomu, nakolik máme auta rádi.

Vynecháme veškerá plavidla a kolejová vozidla, jelikož je pro nás stěžejní individuální mobilita, z čehož nám vyplývá pouze jediná možnost – kůň domácí. Na Zemi se vyskytuje už nějaký milion let a kořeny koně sahají až 60 milionů let do minulosti. Přívlastek domácí ale získal teprve před zhruba pěti tisíci lety, kdy byl domestikován člověkem. Nejprve mu sloužil jako potrava, posléze jej využíval jako pracovní sílu a dopravní prostředek. Dnes můžeme prohlásit, že byl alespoň v civilizované společnosti do jisté míry osvobozen a člověk jej chová především rekreačně pro radost.

Konstrukce

Na první pohled má kůň překvapivě mnoho společných rysů s automobily. Základ konstrukce ale tvoří v automobilovém průmyslu již přežitá rámová konstrukce, v tomto případě z kostí potažená koženým obalem. Konstrukce koně tak velmi připomíná slavný Velorex. Podvozek je ale na rozdíl od české tříkolky konvenční, jelikož se podobně jako u aut skládá ze čtyř segmentů, zvaných nohy.

Každý kůň disponuje striktně pohonem všech čtyř nohou. Pohonné ústrojí sestává ze srdce, k němuž je kyslík přiváděn přes plíce náporovým sáním (v klidovém režimu atmosféricky) v přední části, které doplňuje blow-off ventil nahodilými odfuky podle nálady. Na druhém konci traktu se potom nachází výfuk. Principielně tedy pohonné ústrojí koně nese společné znaky s ústrojím automobilovým.

K provozu je také nutné doplňovat palivo. Mohli bychom prohlásit, že kůň disponuje hybridním pohonem. Do žaludeční nádrže můžete (ba dokonce musíte) tankovat v kapalném skupenství vodu a v pevném seno, oves a slámu, případně jako aditivum zeleninu. Pohonné ústrojí nemusí splňovat žádné emisní limity, pročež je akceptovatelná vyšší a těžší stavba koně.

Jak vypadá

Design koně je velmi střízlivý a přirozený. Drtivá většina zákazníků jej popisuje jako vznešený a spanilý. Tohoto faktu také náležitě využívá marketingové oddělení výrobce – Matky Přírody – jelikož následuje současné trendy zájemců o dopravní prostředky, kteří požadují stále bizarnější karosářské verze. Matka Příroda tak jako úplně první výrobce na světě poskytuje terénní dopravní prostředek s pohonem všech kol, pardon, nohou, v otevřené verzi speedster, jelikož „kabina“ je pouze dvoumístná a pasažéři nedoznávají žádné ochrany před povětrnostními vlivy – chybí tu také čelní sklo, k ochraně slouží pouze dva malé štítky zvané uši.

Přesto kůň nachází široké uplatnění – jako víkendové sportovní náčiní nebo městský dopravní prostředek, který najde uplatnění např. v bezpečnostních složkách. V dřívějších dobách byl kůň také využíván v armádních složkách, jelikož nezanedbatelné jsou také jeho terénní schopnosti.

V závislosti na velikosti tedy můžeme koně kategorizovat od městského crossoveru po terénní SUV. V případě koně by ale lépe odpovídala zkratka SUZ (Sportovně Užitkové Zvíře), která by v záplavě podobných, dnes spíše módních označení, nejvíce vystihovala skutečné využití a potenciál.

Jak jezdí

První seznámení s koni je dobré podniknout za bezpečných a kontrolovaných podmínek, takže jízdy probíhají v uzavřeném výběhu. Koně jsou velmi plachá a citlivá zvířata, takže je na místě se s nimi před jízdou seznámit, aby si člověk získal jejich důvěru. Toho se zpočátku trochu obávám, jelikož se o koních také traduje, že poznají špatnou povahu. Takže doufám, že na mě nevyčmuchají mojí temnější stránku charakteru.

Společnost mi dělají tři koně, čeští teplokrevníci s automobilově spřízněnými jmény Liana a Navaro, a plemeno Irish Cob jménem Betsie. Přítomnost tří koní přijde celkem vhod, jelikož občas bývá problém s jejich svévolnými řídícími jednotkami a jízda na nich se odvíjí od jejich nálady. Začínám na nejmenší Betsie, která je pro člověka, který na koňském hřbetu nikdy neseděl, ideálního vzrůstu.

Po vyhoupnutí do sedla mě příjemně překvapuje pohodlí, které poskytuje, dokud však nejsem instruován k zaujmutí správné pozice. Nohy se provléknou do třmenů tak, aby chodidlo drželo na kloubech prstů, a špičky se namíří vzhůru a k sobě. Tímto způsobem třísla pevněji obejmou trup koně, což mi hned během chvilky přivádí dost nepříjemnou bolest a tah ve svalech. Je to příšerně nepohodlné, ale znatelně to zvyšuje rovnováhu a stabilitu posezu na koni. Kůň se zatáčí otěžemi, které se na rozdíl od volantu neuchopují všemi prsty, nýbrž se podvléknou pod malíčky. Přestože mně napoprvé tento úchop připadá divný, kupodivu je mnohem intuitivnější a citlivější na ovládání koně, než kdybych otěže nesprávně držel v objetí celé pěsti.

Povel k jízdě se koni udává zatlačením do trupu patami obou nohou. Zastavení koně je potom naprosto intuitivní a provádí se přitažením otěží k sobě, zatáčení potom zatažením příslušné poloviny otěží ve směru jízdy, což je doprovázeno zatlačením korespondující nohy do trupu. Primárně by se měl kůň do zatáčky obtáčet právě kolem nohy.

Přestože mě majitelka ujišťuje, že důraznější pobídnutí koně k jízdě je v pořádku, protože je trochu tvrdohlavý a nechce se mu, mám s tím trochu morální problém. Ačkoliv je kůň domestikované zvíře, stále mě tíží svědomí, že není správné, aby se mu kdokoliv doslova vozil na zádech a komandoval jej. Připadá mi nemístné přistupovat k živé bytosti utilitárně, jako by to byl jenom stroj a ne živé stvoření plné pocitů. Přestože je tedy jízda na koni krásná a vznešená činnost, tohle mě trochu vyvádí z míry.

Říká se ale, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně, s čímž jsem až do této chvíle nesouhlasil, jelikož podle mě je nejkrásnější pohled na svět bočním okénkem napřed. Musím ale přiznat, že pohled na svět ze sedla je naprosto okouzlující. Nejvíce hřejivý je pocit propojení mezi člověkem a zvířetem. Jak nadšené řidiče uspokojuje dokonalé spojení mezi mužem a strojem, fascinuje mě rozměr tohoto spojení v rovině dvou živých bytostí, které jsou spolu na okamžik v dokonalé harmonii. Zvláště v kontextu s trochu nevyzpytatelnou povahou koní.

Celou jízdu totiž doprovází neustálá ostražitost nad tím, kdy nastane nějaký nečekaný moment v chování zvířete, protože kůň opravdu není naprogramovaný stroj. Je to trochu podobné Corvettě čtvrté generace s automatickou převodovkou, která byla schopná na mokru do zatáčky zničehonic zařadit ve vysoké rychlosti jedničku, což většinou mívalo fatální následky na přilnavost zadních kol. Celé to umocňuje silový potenciál výkonnější motorky, který cítím pod sebou, což mě nutí chovat respekt k tomu, co by mohlo následovat, asi jako bych seděl obkročmo na atomové bombě.

Jak se s ním žije

Z praktického hlediska je míra komfortu, kterou kůň poskytuje, závislá na zvolené příplatkové výbavě. Doporučuji zvolit sedlo, jinak si sedací partie brzy začnou stěžovat na diskomfort, ačkoliv touto volbou přijdete o vyhřívání prostřednictvím koňského hřbetu. Naopak argumentem pro je bezpečnější posaz a vyloženě půvabné řemeslné zpracování s puncem poctivosti dávných časů.

Pozornost je ovšem nutné věnovat také standardní výbavě. Kůň je k mání ve dvou stupních – bohatší Hřebec se od chudší výbavy Klisna nejzásadněji liší přítomností důležitého exteriérového prvku výbavy. Od správně navolené specifikace se posléze bude odvíjet, kolik budete mít s koněm starostí.

Z hlediska provozních nákladů je vlastnictví koně relativně únosné. V průměru spotřebuje 60 litrů vody denně a celkové měsíční náklady se pohybují v řádech tisíců, tedy někde na úrovni sportovního auta. Stejně jako u sporťáku je nutné koně také garážovat a potřebuje pravidelný přísun pohybu. K přesunu na závodiště pak stejně jako u závodního auta slouží speciální přívěs, jehož pořízení je také na pováženou.

Celkově však mohu těžko soudit, jak se s koněm žije, jelikož k fundovanému závěru bych jej potřeboval do dlouhodobého testu. Předpokládám ale, že je v dnešní době již plně nahrazen mechanickou silou ve všech životních ohledech, takže smysl jeho existence tkví primárně v radosti z jeho vlastnictví. Repertoárem požitků bychom jej potom přirovnali k vlastnictví sportovního roadsteru.

Poděkování patří sourozencům Ince a Filipu Musilovým za umožnění vzniku tohoto materiálu.

Měření a technické údaje