Jeep Commander 3.0 CRD

• Dynamika 8

• Chování na silnici 8

• Provozní náklady 8

• Praktičnost 8

• X-Factor 8

• Celkové hodnocení 8

Mezi mými dávnými vzpomínkami z dětství figurují dvě, které mají přímou souvislost s auty. První jsou naprosto konsternované obličeje mých rodičů, když jsem na procházce coby tříletý ukázal prstem do silnice a místo „auto“ jsem zašišlal „Simca“. Ta její kulatá, na tři díly rozdělená zadní světla se mi prostě líbila.

Druhá vzpomínka je z chaty, kde mi otec vysvětloval, že když projíždějícímu gazíku řeknu „džíp“, dopouštím se něčeho odporného. Protože gazík postavili rusáci a Jeep je ryzí amerika. Pochopil jsem to poměrně dobře a pak to stejně zapáleně vysvětloval každému, kdo se toho nehorázného omylu dopustil. A že jich bylo – tenkrát prostě označení off-road ještě nikdo nepoužíval a všechny teréňáky byly pro laickou veřejnost „džípy“.

O pár let později, ovšem stále ještě s mnohaletým čekáním na řidičák, jsem vzplanul vášní pro automobilové veterány. Nechyběl jsem na žádném sraze, na který bylo v mých silách se dostat a přestože mi vojenská technika nic moc neříkala (raději jsem měl sporťáky ze třicátých let), kolem klasických vojenských Jeepů jsem vždycky okouněl pěkně dlouho. Tenkrát ještě nemohly mít bílé hvězdy a americké nápisy, to už by na tehdejší režim bylo až příliš – teprve dnes cítím patřičný obdiv k těm, kteří se vůbec odvážili je zrenovovat a ukázat se s nimi na veřejnosti. Už tehdy jsem ale pochopil, že Jeep to v terénu vážně uměl. A navíc, barevné „zápaďácké“ reklamy na Wrangler s chromovými rámy a přídavnými světlomety se mi snad dostaly až do snů.

Až o mnoho let později jsem zjistil, že Wrangler sice vypadá skvěle a v terénu je výjimečně dobrý, ale na silnici je to s ním většinou utrpení. Přesto je mi značka Jeep pořád sympatická. Nic na tom nezměnila ani zkušenost s minulou verzí modelu Grand Cherokee, který měl masku stylizovanou do klasického Wrangleru a jízdní vlastnosti bohužel trochu taky. Na silnici byl hlučný, rozskákaný a nepříliš kultivovaný.

Se současnou verzí jsem jel jen velmi krátce, ale i to mi stačilo k poznání, že se toho zas tolik nezměnilo. Tedy, ono se toho možná vylepšilo dost, jenže v porovnání s konkurencí je Grand Cherokee pozadu. Dokonce tolik, že ho několik mezinárodně uznávaných časopisů vyhlásilo za zklamání roku.

Pořádně zabalené překvapení

Docela s obavami jsem tudíž přebíral klíčky od modelu Commander, který podědil podvozek i pohonné ústrojí právě od Grand Cherokeeho. Říkal jsem si, že neslavný podvozek s ještě větší a těžší karoserií je recept leda tak na průšvih.

Víc jsem se ovšem mýlit nemohl. Vážně nevím, čím to přesně je, ale podvozek v tomhle autě prostě funguje. Nerad bych se mýlil, ale podle všeho za to může právě vyšší hmotnost. Auto plavně překonává výmoly i nerovnosti vozovky, snad jen ostré příčné zlomy ho dokážou vyvést z míry a auto propéruje víckrát, než je milé. Teorii vyšší hmotnosti potvrzuje i fakt, že když jsem do Commanderu naložil šest kamarádů plus nějakou bagáž, jízdní komfort byl ještě o něco lepší.

Další aspekt, který nelze přehlédnout, je ryze psychologický. Grand Cherokee se tváří jako soupeř pro XC90, X5 a další velká luxusní SUV, takže ho logicky s těmito auty porovnáváte a bohužel nevyhnutelně dojdete k závěru, že na ně nestačí. Jenže Commander by vás s nějakým bavorákem srovnávat ani nenapadlo. Commander je drsný, za svou tvrdou vizáž se nestydí a i svému majiteli dá pocit, že nasednutím do kabiny povyroste o deset čísel a všechen tuk v těle se rázem změní na vypracované svaly. A proto mu nějaké to drncnutí, nebo výraznější hučení motoru rádi prominete.

Spíš 5+2, než sedm

Všechny ty industriální detaily, jako šrouby v blatnících a palubní desce jsou sice trochu přehnané, ale na to už jsme u američanů nakonec zvyklí. Po usednutí za volant se před vámi rozprostře plastová a opticky až nehorázně velká hranatá palubní deska. Nelze si nevšimnout, že se návrháři v určitých detailech inspirovali v USA tolik populárním Hummerem H2. Zatímco u něj si ale někteří novináři stěžovali na nedostatek vnitřního prostoru (v kontrastu ke vnějším rozměrům), uvnitř Commanderu je místa dost. Rozhodně víc než v Grand Cherokee. A navíc přibyla třetí řada sedadel. Je na místě upozornit, že je určena téměř výhradně dětem. Nejde ani tak o místo nad hlavou, toho je díky krabicovité zádi spousta, nedostává se ale prostoru na kolena. Pokud vaši kamarádi netráví rádi delší období v poloze prenatálního skrčence, raději je do třetí řady neumisťujte. Navíc je tu ještě záležitost zavazadlového prostoru, který po vyklopení třetí řady sedadel sníží svojí přepravní kapacitu na něco hodně malého a hodně placatého. V pětimístné konfiguraci v něm ale není o místo nouze, jen je třeba počítat s tím, že vinou vysokého podvozku a v podlaze schovaných sedadel je úroveň nakládacího prahu velmi vysoko.

Krev předků se nezapře (naštěstí)

Jezdit pár dní v Jeepu a neopustit asfalt, to bych považoval za osobní prohru – už jen proto, že si majitele naleštěných off-roadů, které se štítí bahna, často dobírám. S potěšením můžu konstatovat, že Commander se v terénu chová jako plnokrevný Jeep. Poskytne vám pocit neprůstřelné jistoty a průchodnosti téměř čímkoli. Redukční převodovka a tuhá zadní náprava napovídají, že tohle není žádné navoněné esúvéčko, ale pořádný pracant. Zkusil jsem i těžší terén (ačkoli to ve videoreportáži není moc vidět) a Commander bez odmlouvání spolupracoval. Jako obvykle byly nejslabším článkem řetězu silniční gumy, které se snadno obalí bahnem a to se pak dá zůstat viset i na rovném poli.

Jestli mi v terénní výbavě něco chybělo citelně, byl to náklonoměr. Nemám prostě odhad, co auto v bočním náklonu ještě snese a co už ne. Když jsem visel uprostřed lesa na šikmé cestě, protkané kluzkými kořeny a s levou stranou propadlou o dalších dvacet čísel, byla ve mně malá dušička. Co já vím, třeba by Commander zvládnul i větší náklon a já mohl klidně jet i tou hlubokou kolejí, ale možná taky ne a při případném sklouznutí by ho ten ráz mohl i překlopit. A za kolejí už byl jen jehličnatý sráz a spousta vzrostlých smrků… Možná si nějaký ten jednoduchý náklonoměr raději koupím.

Německé srdce v americké hrudi

Zbývá nám ještě zmínit se o motoru. Pokud vám nesejde na ceně, spotřebě, emisích a dalších prkotinách, kupte si HEMI. S osmiválcovým zvukem bude Commander vzbuzovat ještě větší respekt. Pokud ale za každou cenu nemusíte mít to nejlepší, vřele doporučím motor, který jsem testoval já: třílitrový turbodiesel od Mercedesu, který jsme nedávno zkoušeli i v Chrysleru 300C. Točivý moment 510 Nm v pohodě cvičí i s naloženým autem a nechce za to přehnaně moc nafty. Automat sice občas zazmatkuje, ale většinou funguje bezproblémově.

Za ten necelý týden jsem se stačil dobře pobavit a najít zbytek cesty, díky které už na trase z práce domů téměř nemusím použít asfalt. Bohužel je na ní ten propadlý úsek, takže jí asi často nevyužiju. Taky jsem stačil pochopit část lidí, kteří si koupí teréňáka do města, ale o tom už jsem psal. A pokud patříte mezi ty, kterým Commander přijde lákavý, ani se vám moc nedivím. Design sice možná nemusí sedět úplně každému, za nejkontroverznější osobně pokládám přední světlomety, které nejsou ani hranaté, ani kulaté a tříští důležitý dojem z přídi vozu. Být majitelem, možná bych se uchýlil k „tuneřině“ a nechal si někde vyrobit držáky na kulatá světla. Ale to už je záležitost osobního vkusu, faktem zůstává, že tenhle Jeep má nemalé charisma a dokáže zaujmout. A s cenou 1 380 000 Kč za velmi slušně vybavenou základní verzi (klimatizace, spousta airbagů a elektroniky, atd.) se mi to zdá jako docela dobrá nabídka. Za dalších 200 tisíc můžete mít plně vybavenou verzi Limited a pokud opravdu nutně potřebujete HEMI, připravte si 1,8 milionu. Za takhle velké a docela schopné auto to opravdu není špatná cena.

Honza Koubek

Měření a technické údaje