Jak se prokazuje telefonování za jízdy

Zamyšlení nad jedním judikátem Nejvyššího správního soudu ohledně rozsahu a kvality důkazů nezbytných pro rozhodnutí o vině za přestupek.

Inspirativním případem se zabýval nedávno Nejvyšší správní soud. Ve zkratce se jednalo o to, že řidič byl obviněn z toho, že telefonoval za jízdy (resp. držel telefon za jízdy) a k tomu ještě odmítnul ukázat povinnou výbavu. Obviněný prošel celou hierarchií rozhodování až k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozhodnutí o vině zrušil s ohledem na důkazní nouzi a vyzval správní úřady, aby našly lepší důkazy.

Obviněný se bránil velmi obšírně, když navrhoval předložení vlastního výpisu z hovorů, aby prokázal, že netelefonoval (zde NSS uvedl, že to stejně není moc relevantní, protože zakázané není telefonování, ale držení přístroje za jízdy – k tomuto tématu a vztahu k materiálnímu aspektu se dostaneme někdy příště). Dále obviněný navrhoval jako důkazy vyšetřovací pokus – rekonstrukci, při které by bylo možno postavit na jisto, zda policisté opravdu mohli vidět to, co tvrdili, že viděli. Obviněný současně předložil i vlastní znalecký posudek, kterým argumentoval, že policisté to, co tvrdí, že viděli, ve skutečnosti vidět nemohli (rychlost míjejících se vozidel obviněného a policejního auta, odraz světla na předním skle, úhel pohledu policistů, tmavé folie na oknech vozidla obviněného aj.).Ve své podstatě celé obvinění stálo na tvrzení dvou policistů, jejichž vypovídací schopnost a důvěryhodnost byla zpochybňována. Sluší se ještě doplnit, že řidič si asi obvinění nenechal líbit, takže ho policisté preventivně „zbuzerovali“ i ohledně povinné výbavy a vyzvali řidiče, aby ji předložil ke kontrole. Nejvyšší správní soud se s tím popasoval následujícím způsobem (vybírám citace z rozhodnutí 7 As 102/2010-86):

„Závěr o spáchání přestupku musí být podložen vyhodnocením obsahu a věrohodnosti provedených relevantních důkazů. Stěžovatele lze shledat vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla jen tehdy, pokud provedené důkazy po jejich vyhodnocení vytvoří dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že stěžovatel mobilní telefon při řízení motorového vozidla držel v ruce. Nebude-li možno provedené relevantní důkazy takto vyhodnotit, zůstane pochybnost, zda stěžovatel při řízení motorového vozidla skutečně držel v ruce mobilní telefon, a v takovém případě jej nelze shledat vinným ze spáchání přestupku.“

Pro vysvětlenou – obviněný argumentoval, že v ruce žádný mobilní telefon nedržel, ale že se škrábal za uchem.

„Stěžovatel a policisté se dále neshodli v tom, zda a z jakého místa jej policisté viděli při tom, jak telefonuje, resp. drží v ruce telefonní přístroj, zda se pak mohli otočit a zastavit jej. Jedná se přitom o klíčovou část skutkového děje a v podstatě jedinou relevantní okolnost, na níž se mělo zjišťování skutkových okolností soustředit. Přitom při sankčním postihu natolik obtížně zachytitelného jednání, jakým je držení mobilního telefonu v ruce řidičem při řízení vozidla, je otázka přesvědčivosti důkazů zpravidla klíčová a vyjma případů, kdy je jednání řidiče zachyceno například fotografií či videozáznamem, většinou založena na hodnocení výpovědí policistů.Taková výpověď však může být základem pro shledání odpovědnosti řidiče za přestupek zpravidla jen tehdy, je-li její obsah v souladu i s dalšími na této výpovědi nezávisle zjištěnými skutečnostmi. Výpověď policisty by například měla vysokou míru věrohodnosti tehdy, popsal-li by mobilní telefon natolik přesně a konkrétně (typem, barvou, designem apod.), že by mohl být ztotožněn s mobilním telefonem prokazatelně užívaným řidičem v době, kdy řídil vozidlo, a přitom by bylo prokázáno, že policista se nemohl, a to ani nepřímo či následně (např. od svého kolegy nebo sám při kontrole řidiče po jeho zastavení aj.), jinak než právě tím, že řidiče viděl za jízdy telefon držet, dozvědět, jaký telefon řidič užíval. V řadě případů takové věrohodnosti výpovědi nebude dosaženo a jiné důkazy nebudou k dispozici. Kvůli důkazním obtížím však nelze rezignovat na podmínku naplnění důkazního standardu požadovaného pro postih za „trestní obvinění“ ve smyslu Úmluvy, neboť v opačném případě by byly mnohdy postihovány i osoby, jejichž vina nebyla patřičně prokázána. Něco takového je z ústavních hledisek zcela nepřijatelné.

Právní stát raději v určitých případech rezignuje na postih pachatele přestupku, i když se jej nejspíše dopustil, než aby v jiných nedůvodně postihl nevinného.“

Úplně vidím ty zklamané a protáhlé tváře policistů, když tohle čtou. Hlavně to poslední souvětí by se mělo tesat do kamene a bude jej možné velmi dobře argumentačně zužitkovat např. v argumentaci týkající přenosu odpovědnosti z řidiče na provozovatele vozidla za dopravní přestupky řidiče, jak se o to teď Ministerstvo dopravy snaží.

Požadavky na dokazování zde NSS rozhodně nešetřil, což je ale jenom dobře. Policisté si musí konečně uvědomit, že jejich obecné tvrzení prostě o moc větší váhu nemá a mít nemůže a že se musí snažit. Buď seženou kvalitní důkaz, anebo není možné jen na základě jejich výpovědi, pokud existují důvodné pochybnosti o tom, jak to bylo, někomu uložit sankci za přestupek.NSS tam citoval ještě jiné své rozhodnutí (7 As 83/2010), které se týkalo obdobného případu a na které se podíváme příště a ve kterém policistům ještě přísněji vytknul jejich neprofesionální práci a zneužívání jejich pravomocí, aby si vynutili respekt.

Myšlenkou tohoto rozhodnutí tedy je, že policisté budou muset pečlivě zvažovat svoje výpovědi, mít je konzistentnější, nerozporuplné a přesvědčivé, případě si obstarat jiné důkazy. V opačném případě a budou-li přetrvávat pochybnosti, platí in dubio pro reo a obviněného nelze uznat vinným z přestupku.Jen krátce závěrem – NSS se vyjádřil i k tomu, jak policisté neprofesionálně přešli ke kontrole povinné výbavy kvůli tomu, že se řidič dovolil hájit:

„Nejvyšší správní soud nevylučuje, že stěžovatel se k policejní hlídce choval arogantně, jak to uvádějí policisté ve svých výpovědích, stejně jako nevylučuje, že to byli naopak policisté, kteří se ke stěžovateli nechovali s dostatečnou profesionalitou. Ať to již bylo jakkoli, je na policistech, aby i v případě, že se setkají s arogantním řidičem, byli při výkonu služby natolik nestranní, objektivní a chladnokrevní, že svých kontrolních oprávnění budou užívat jen a pouze k naplnění vlastního smyslu a účelu kontroly, tedy k ujištění se, zejména v případě podezření či pochybností, že řidič i jeho vozidlo jsou způsobilí k  tomu, aby se účastnili silničního provozu. Kontrolních oprávnění tak rozhodně nesmějí zneužívat k odplatě nebo jakémusi „umravňování“ řidiče či k nátlaku na něho, např. za účelem toho, aby raději souhlasil s  projednáním přestupku v blokovém řízení.“

​Tohle by si pánové policisté a dámy policistky měli každé ráno 5x odříkat a chovat se podle toho. Až příliš rádi podléhají vábení moci uniformy a vynucují si souhlas s projednáním v blokovém řízení hrozbou dalším postihem, případně šikanózním přístupem ke kontrole povinné výbavy apod. Jak se podíváme společně příště na jiné z rozhodnutí, NSS se jednoznačně vyjádřil v tom směru, že policisté nemají nikoho co buzerovat vymýšlením si nebo hledáním zástupných problémů jen proto, že se obviněný řidič hájí a odmítá pokorně zaplatit na místě pokutu.

15.8.2011 8:00| autor: JUDr. Tomáš Beran

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa automobilů?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněnímVaší emailové adresy:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@autoweb.cz

TOPlist