Hyundai i30 1.6 Turbo 186 k (2015)
Radosti
Vynikající podvozek zabalený do decentně sportovního overalu…
Starosti
…kterému ale chybí asistence adekvátní pohonné jednotky
Korejský koncern se poměrně dlouho soustředil na to, aby pro svého zástupce nižší střední třídy nejdříve postavil konkurenceschopné základy, které by mu později pomohly s útokem na samotnou špičku třeba něčím ostřejším a řidičsky zajímavějším.
Pokud můžu soudit z vlastních zkušeností, aktuální druhé generaci modelové řady i30 ve srovnání s těmi nejlepšími opravdu mnoho nechybí, jedna podstatná (výše zmíněná) věc nicméně značce Hyundai scházela – výkonný motor schopný potrápit nejsilnější varianty jiných značek.
S mezigenerační modernizací dorazila nadějně označená verze Turbo, segment skutečných ostrých hatchbacků však může uctivě pozorovat jen zpovzdálí. Nepochybně i z důvodu příprav zcela nové řady sportovních modelů Hyundai „N“ dostala přeplňovaná šestnáctistovka pouze 186 koní, což může být pro příznivce Hyundaie poněkud frustrující, protože sesterský Cee’d GT má stejnou pohonnou jednotku naladěnou na 204 koňských sil. Každopádně, auto je na světě, výkon má snížený, není ale důvod odsuzovat jej dříve, než se svezeme, tak pojďme rovnou na to.
Interiér
U vrcholných modelů si na nějak zvlášť výrazné vizuální drama nepotrpím, naopak je mi mnohem sympatičtější, když i pro návrháře je méně více a právě i30 Turbo tohle beze zbytku plní. Svůj potenciál dává najevo zvýrazněnou maskou podtrženou červenou linkou v spoileru nárazníku, hliníkovými osmnáctkami a dvojicí sympaticky zdůrazněných koncovek výfuku. Designéři si možná mohli odpustit tu napodobeninu difuzoru anebo jej zfunkčnit propojením s podlahou, nicméně jako celek auto vůbec neuráží.
V duchu střídmosti je vyveden také interiér. Tím nejvýraznějším prvkem jsou lépe konturovaná sedadla, která skvěle drží právě tam, kde to od nich očekáváte, jinak zde ale najdete pouze pár metrů kontrastního prošívání, kovové pedály a trochu červené barvy přitahující pozornost ke startovacímu tlačítku a hlavici řadicí páky.
Pohon
Jak už jsem naznačil výše, 186 koní nepovažuji za průšvih, tím spíše, když Hyundai tento vůz prezentuje jen jako „nejrychlejší i30“ a nikoli sportovní spásu, lhal bych ale, kdybych napsal, že jsem nečekal více.
Šestnáctistovka působí poněkud přidušeně, její reakce jsou ve většině případů jen vlažné a nadto má poměrně nevýrazný zvuk. Saze v ní chytnou výhradně při plně sešlápnutém plynu na dvojce a trojce nad tři a půl tisíci otáček, nicméně tohle nadšení nemá dlouhého trvání a rozhodně bych neřekl, že to byl nezapomenutelný zážitek.
Alespoň šestistupňová převodovka funguje bez výhrad. Dráhy řazení jsou malinko delší, kvalty však do svých pozic zapadají jako uzávěr dobře namazané kulovnice.
Spotřeba
Právě absence výbušnosti čtyřválce (nebo alespoň očekávaného elementárního přísunu síly) a z ní vyplývající potřeba šlapat na pravý pedál více, než by bylo s lépe naladěnými reakcemi motoru nutné, je možná příčinou, proč i30 Turbo není v běžném provozu nijak zvlášť efektivní.
S trochou snahy můžete mimo město jezdit i za 7,5 litru, ve většině provozních režimů však musíte počítat se spotřebou od 8 do 12 litrů. Pokud se rozhodnete vymést pavouky z výfuku, nebude vám stačit ani osmnáct litrů naturalu na sto kilometrů, tohle ale berte výlučně pro zajímavost.
Ovladatelnost
Zatímco pohonná jednotka je v jistém smyslu zklamáním, podvozek dává naději, že budoucí výkonnější modely mají šanci držet krok s těmi nejrychlejšími i na těch nejnáročnějších silnicích. Už základní Hyundai i30 obdivuhodným způsobem kombinuje přilnavost s poddajností a vynikající schopností pohlcovat nerovnosti, jenže přepracované tlumiče verze Turbo jsou ještě lepší.
Auto je pouze mírně tužší, zachovává si vysokou míru komfortu jízdy, zároveň ale skvěle drží stopu, kterou je možné korigovat plynem pomocí nadšeně spolupracující zadní nápravy. Ta jde do skluzu velmi plynule a progresivně, o zákeřnosti nemůže být řeč a přidává k charakteru nejsilnější i30 vítanou dávku hravosti, kterou dnes nabízí jen málo výrobců.
Trochu zamrzí, že řízení kromě adekvátního odporu a přesnosti neumí nabídnout něco navíc, málo komunikativní elektrické posilovače řízení jsou však pořád standardem.
Verdikt
Hyundai i30 Turbo je tak trochu zvláštní osobnost. Má znamenitý podvozek, bezchybnou převodovku, sympaticky decentní vzhled, ale poněkud rozpačitý motor, který by měl být u rychlého hatchbacku společně s patřičně vyladěným šasi nevyhnutelným základem. Třicítka dostala alfu, chybí ji však omega.
Jestli má být absence jednoho ze základních kamenů ostrého hatchbacku nepřekonatelným problémem, rozsekávají asi dvě věci. Předně bych měl zřejmě ještě jednou připomenout, že Hyundai tohle auto do jedné linie s vozy jako je Golf GTI nestaví, takže jakékoli srovnání v tomto směru postrádá smysl. Je to zkrátka rychlý hatchback, jakkoli má vybroušené zavěšení a jeho druhým plus je cena.
Za 540 tisíc si můžete vybrat, jestli chcete tří anebo pětidveřovou variantu, jinak ale možnosti volby téměř končí. Tento vůz je totiž přecpán vším, co má automobilka momentálně k dispozici, takže si lze připlatit akorát za metalický lak (13 000 Kč) a balíček Excusive obsahující panoramatické okno, navigaci a systém hlídající neúmyslné vyjetí z jízdního pruhu (40 000 Kč). To mi jako špatná nabídka nepřipadá.
