Dlouhodobý test Peugeot 508 SW: Složitá osobnost

Mám rád auta, ve kterých moc dlouho netrvá, než se zorientujete. Je skvělé jenom naskočit, nastavit si sedačku, nastartovat, zařadit a vyrazit. To neznamená, že by snad měla být všechna auta stejná. Zajisté by to byla brzy velká nuda. Ale mám rád, když se v autě hned zorientuji, a do první křižovatky se semaforem mám naladěné rádio.

Jenže přesně takhle to v pětsetosmičce nefunguje. Sedačku si nastavuji hned, jen kvůli tomu, že je to jedna z mála věcí, která se ovládá konvenčně. Ale hned se startováním mám problém. Hledám, šmátrám a nenalézám – startovací tlačítko se někam podělo.

Peugeot 508 velká fotogalerie

Dřív bych začal startovat tleskáním, než by mě napadlo hledat tlačítko nalevo od volantu. Třeba u Porsche to člověk jaksi čeká, ale u Peugeotu? Dobrá, píši si do poznámek „auta od P – hledat klíček/tlačítko nalevo“. Ne že by to byla nějaká chyba, naopak je to hezký a lehce výstřední detail, ale zvyknout si chvilku trvá.Situaci dále ztěžují další procedury, které je potřeba provést, jelikož auto nějaký čas stálo na místě a zapadalo sněhem. Nastavit ventilaci, vyhřívání skla a vlastní zadnice je úkol hodný operátora kosmických letů. Problém mám hlavně s tím, že je většina tlačítek zalitá do panelu a tvoří jednu souvislou plochu, takže orientace ve změti symbolů opravdu trvá.

Z větší části je to jen otázka zvyku, ale i po nějakých 50 kilometrech jsem stále tápal i při tak jednoduchých činnostech, jako třeba nastavení tempomatu. Není divu, když se člověk podívá na tlačítky zoufale přeplněný volant. Nemluvě o ovládání multimédií. Jako Peugeotem nepolíbený řidič tu jsem na dlouho ztracený. I takový detail, jako rychloměr typicky cejchovaný v lichých číslech, mi činí potíže, hlavně pod rychlostními kamerami.

Interiér je na pohled zdařilý, ale ergonomie „svérázná“.

Znamená to tedy, že tohle auto nemám rád už od první chvíle, co jsem s ním přišel do styku? Když si konečně trochu zvykám a odhaluji základní odlišnosti, začne být kabina hezkým místem k životu. Materiály jsou příjemné na dotyk a všechno dolaďuje pohledná architektura.

Panoramatické okno interiér krásně osvětluje a vnáší do něj vzdušnost. Společně s posazem vytváří útulnou atmosféru, i když karoserii kolem sebe cítíte trochu víc sepnutou. Nepůsobí to nikterak úzkostlivě, ale příjemně pohodlně. Jenom napoprvé příliš nečekáte, že kus objemu kabiny šel na vrub stylovosti.Tímto slovem bych také popsal dva vystouplé tubusy otáčkoměru a rychloměru s trojicí malých budíků, která zahrnuje i teploměr oleje. Ukazatel, který chybí kdejakému sportovnímu autu tady ale působí trochu nepatřičně, přestože bych ho kdekoliv jinde uvítal.

Příliš mi totiž připomíná, že se tenhle Peugeot snaží také sportovat. Nedává to najevo přímo – nemá obrovská kola, divoké exteriérové doplňky nebo přemíru marketingových upozornění na sportovnost v názvu – ale někde v hloubi cítíte zakořeněnou snahu autu propůjčit trochu sportovních vlastností.

Působí, jako by se tvůrci neustále rozhodovali, za který konec uchopí koncepci auta. Jako by jednou mělo být komfortní, podruhé zase sportovní, pak nakonec opět komfortní s tím, že zbytky sportovnosti v autě zůstaly jako kus zapomenutého zdrojového kódu v programu. Víte, že někde uvnitř je, ale nemůžete ho najít a zbavit se ho. Tak ho tam raději necháte s tím, že to jako celek stejně funguje.

Podvozek sice není nijak prkenný, spíš dost pevný a nepoddajný. Alespoň však tuhost koresponduje s patřičnou přilnavostí. Jenže mám pocit, že to takhle být nemělo. Tedy možná podle tvůrců ano, ale podle mě je auto až příliš napjaté a křečovité. Je z něj cítit, jak moc se snaží dostát dynamickému vzhledu karoserie, ale místo chytré vytříbenosti na to jde podle zastaralé rovnice tuhost = sportovnost.Protikladem k tomu však je uvolněný charakter motoru. Má dostatek síly a zvláštní uvolňující hučivý projev. Jemu sekunduje rozvážná převodovka, které v automatickém režimu chvíli trvá, než pochopí, co se jí prostřednictvím plynového pedálu snažíte přikázat. Pádla pod volantem přijdou vhod, ale spíš než k nějakému sportovnímu vyžití jsem je využíval jen k brzdění motorem.

Pokyn pádla má přednost i v automatickém režimu převodovky, takže není nutné pokaždé přemisťovat volič do manuálu, jako u některých jiných automatů. Naštěstí, jelikož volič bizarních tvarů nápadně připomínajících bateriově poháněnou pomůcku dámské rozkoše dodnes nevím, jak vlastně uchopit.

Levnější alternativa k Mercedesu CLS Shooting Break? Dost možná…

Z nějakého prazvláštního důvodu se mi také líbí zobrazení zařazené rychlosti i v automatickém režimu. Už jen z důvodu, že mám rád přehled o tom, co se s autem děje, ačkoliv pro spoustu řidičů to je absolutně nepotřebný údaj. Pravda, občas mi dělalo problém rozeznat po „manuálním“ pokynu pádlem, jestli se už převodovka „vrátila“ zpět do automatu, protože na displeji v jakémkoliv režimu svítí čísla.To je ale jenom maličkost oproti tomu, že mi pořád nesedne, jak je celé auto až příliš v křeči. Problém vidím hlavně v tom, že od sloučení 407 a 607 do jednoho modelu 508 není u Peugeotu z čeho dalšího vybírat. Jako kdyby jste přišli do hospody a dali vám „Magické oko“ alias pivo s peprmintkou, přičemž byste si nemohli objednat samotné pivo, nebo jenom likér, ale byli byste nuceni si dát koktejl (alespoň pro mě) odporné chuti.

Čímž vůbec nechci naznačovat, že by mi snad Peugeot 508 SW „chutnal“ podobně jako zmíněný nápoj. Naopak, ve výsledku to není špatné auto, dokonce se mi i trochu začíná líbit. Vidím v něm takovou levnější alternativu k Mercedesu CLS Shooting Break.

V dlouhodobém vztahu by ale vášeň rychle pominula. Jednoduše ve mně nedokáže vyvolat dostatečnou touhu usednout za volant. Ne kvůli nedotažené sportovnosti – tu od takového auta ani neočekávám – ale proto, že není dostatečně uvolněný, jak by měl velký Peugeot být. Přitom by stačilo tak málo…