Destruction Derby na vlastní kůži: Brutální zábava, kterou si může užít každý!

Bourat do ostatních v automobilových závodech je snad snem každého malého kluka. Už od dob prvních počítačových her, které se věnovaly demoličnímu derby, bylo i mojí touhou někdy tenhle závod zkusit. Jednak sešrotovat ostatní tak nějak patří do genetického kódu každého automobilového fanouška, zadruhé mě vždycky zajímalo, jaké to je nabourat auto, ale bez následků. Jak tvrdé je přistání do jiného auta, jak zní zmuchlané plechy, jaké emoce při tom člověk zažívá. Aniž by se mi něco stalo a musel bych platit tučnou opravu…

Když tedy na stůl přistála pozvánka na české Destruction Derby, které pořádá Auto Dorda na okruhu Sosnová u České Lípy, bylo snadné kývnout. Tohle je splněný klukovský sen. To víte, financemi na provoz závodního týmu i v jakékoliv nižší profesionální sérii úplně nedisponuji, takže jsem na tom stejně jako 99 % závodění chtivých nadšenců. Destruction Derby ale může začít jezdit úplně každý.

Je to levné, zábavné, napínavé i dost fyzicky a mentálně vyčerpávající. Není to jako když si vyrazíte s partou do kart centra. I když závody trvají jen několik minut, dostane váš mozek i tělo zápřah srovnatelný s dlouhými vytrvalostními závody. Terénní okruh je technicky náročný a plný překážek, auta šílené plechovky před jistou smrtí a soupeři totální magoři utržení z řetězu, kteří kdyby měli vpředu bodáky, tak vás naberou jako kuřecí špíz. Takové automobilové gladiátorské hry, jen s tím rozdílem, že nikdo (většinou) nepřijde k úhoně. Nůů-dáá!!!

Žádná béčka, nýbrž profíci

Pokud čekáte, že je Destruction Derby setkání několika málo bláznů, jejich partnerek, které přetrpí jednu neděli, a kamarádů mechaniků, se kterými dávají dohromady pomuchlaná auta, pak budete na omylu. Organizace je profesionální, jak jen může na této úrovni být. Občas zavládne trochu zmatek, ale vlastně to k charakteru demoličních závodů patří.

Akce rozhodně není jen lokálního významu. Tolik lidí jsem na Sosnové ještě nikdy neviděl! Jsou jich tu tisíce. Celý okruh, včetně travnatých únikových zón, pokrývají zaparkovaná auta návštěvníků, na každém rohu najdete stánek s občerstvením a spoustu doprovodného programu – kolotoče, autodrom, skluzavky, trampolíny, střelnice a simulátory doplňuje několik vystavených československých a amerických veteránů nebo závodní speciály. Nechybí ani moderátor, filmový štáb a samozřejmě hasiči se záchrankou.

V čase mezi jednotlivými rozjížďkami je na co se koukat. Ovšem demoliční akce je to hlavní, oč tu běží. V sobotu se jely čtyři rozjížďky – dvě mužské a dvě ženské – v neděli potom další mužská a ženská rozjížďka, VIP závod, závod karavanů a nakonec velké finále obou pohlaví. A nezapomnělo se ani na dobrou věc – Destruction Derby věnovalo 15 000 korun nadačnímu fondu Ozvěna, který pomáhá sluchově hendikepovaným dětem.

Musíte bourat, jinak končíte

Pravidla jsou jednoduchá – žádná nejsou! Na ulici se vás s kudlou v ruce také nikdo neptá… Bourat můžete jakkoliv, dokonce i bourat musíte, jinak hrozí penalizace za pasivitu. Cílem ovšem není všechny odrovnat a zůstat jako poslední živý, ale klasicky dojet v závodě jako první, jen s tím, že do sebe musí všichni bourat. Jediné, co se nesmí, je mířit přímo na řidičovy dveře. Přece jenom, auta nemají povinně ochranný rám, šestibodové bezpečností pásy, hasicí přístroj ani odpojovák elektrického či palivového okruhu. Auta tedy nemusejí splňovat přísná kritéria, nicméně na základní bezpečnost se myslí.

Jednak se jezdí relativně pomalu – na jedničku, maximálně dvojku, takže rány nejsou velké, občas se ale nějaké auto může přetočit na střechu. Z tohoto důvodu je nutné zbavit se všech světel a oken s výjimkou čelního, které může, ale nemusí zůstat. Také musíte na řidičovy dveře připevnit síť a na všechna ostrá místa aplikovat montážní pěnu. A můžete vyrazit! Je to levná sranda. Stačí libovolné osobní auto (velké SUV a MPV do závodu nepustí) s pohonem jedné nápravy, které je schopné pohybu. Dokonce si můžete i nechat auto po závodě zlikvidovat, takže se už nemusíte dál o svůj vysloužilý vrak starat.

Auto, které jsem na VIP závod od organizátorů dostal, nebylo nijak speciálně upravené, s výjimkou předepsaných úprav a odstraněného výfuku. Pokud se ovšem do závodu přihlásíte se svým autem, je dobré učinit několik základních vylepšení. Přece jenom musíte vydržet až čtyři ostré závody. Mně se podařilo za 6 minut ztratit nárazník, zmuchlat kapotu, zaseknout převodovku a zničit chladič! Chladič je přitom nejdůležitější část auta – bez něj motor upečete a končíte. Mnozí jej tak přemisťují na bezpečnější místo přímo do interiéru. Chladič, nikoli motor, samozřejmě. Dobré je mít alespoň skořepinovou sedačku se závodními pásy a vhod přijdou i terénní pneumatiky na hnané nápravě. Bahno je totiž opravdu lepivé. Nicméně ani tak nemáte úspěch zaručený – běžně si někteří vylomí klidně celou nápravu. To pak musíte o přestávce mezi rozjížďkami pořádně máknout.

Gentlemen, Start Your Engines!

Před závodem dostáváme všichni možnost vybrat si auto. Rozhodování je těžké – zvolím malé, lehké a mrštné auto, které všem ujede, anebo velké a bytelné, které má největší šanci na přežití? Nakonec zahlédnu Ford Puma a volba jednoho z nejzábavnějších sporťáků je jasná. Jenže když vidím přední tunerský nárazník, který v zimě sloužil jako sněhová radlice, obávám se, abych se někde nezasekl. Rukama totiž vůbec nejde urvat, abych se ho rovnou zbavil. A také se do maličké Pumičky s růžovoučkými srdíčky a zeleňoučkými puntíčky, kterými jsem tohle auto pro holky vyšperkoval, pořádně nevejdu s helmou na hlavě.

Projíždím paddockem na start závodu, když mě křižuje bagr s napíchnutým autem z minulé rozjížďky a zezadu do mě naschvál bourá Honza Koubek. Tady někdo moc kouká na Top Gear… Vracím mu to na startu, když se řadí vedle mě – pořádně mu dveřmi obouchám auto. Vždycky mě bavilo, když si trio moderátorů dělá naschvály a oťukávají si svoje staré plečky. Tohle jsem si chtěl taky vždy zkusit…

Vypozoroval jsem, že se na start auta řadí tak, jak přijedou, takže se chytře držím někde uprostřed. Startovat totiž po krajích není strategické. Trochu jsem nakoukal ostatní rozjížďky, jenže správnou taktiku do závodu stejně nenacházím. Je to takový guláš, že je to stejně všechno hlavně o štěstí a náhodě.Přemýšlím ovšem, jestli je lepší rychle vyrazit kupředu a snažit se všem ujet, jenže to hrozí nebezpečí, že mě někdo brutálně nabere nebo rovnou otočí, nebo se držet trochu pozadu a vyčkávat na šarvátky ostatních, protože když se dva perou, třetí se směje.

Tu máš, neřáde!

A jedeme! Jakmile si uvědomím, že jsem dobře odstartoval, házím defenzivní taktiku za hlavu a deru se kupředu. Snažím se do první hodně ostré zatáčky najet vnitřní stopou, abych se dostal před soupeře, kterého mám po levém boku. Do toho mi ještě někdo pěkně masíruje záda a já musím rychlým kontra chytat PIT manévr jako z policejní honičky. Dostávám se do čela a říkám si, že teď jim musím všem ujet, jinak bude zle.

Jenže to všude neuvěřitelně skáče! Hrboly a díry jsou brutální a několikrát téměř zabodnu auto čumákem do země. Musím trochu zklidnit a soustředit se na čistou a rychlou jízdu a hlavně šetřit auto. Jenže to začíná být trochu nuda a chvílemi přemýšlím, aby z mého vedení nebyla diskvalifikace za pasivitu. Jenže do koho tady mám bourat? Brzy ale dojedu jedenáctičlenné startovní pole o kolo, a začíná pořádná zábava. A také velké problémy. Jezdcům o kolo zpět je totiž úplně jedno, že se mnou přímo nezávodí, prostě jdou do mě, takže podvědomě zpomaluji a moji přímí soupeři mě dohánějí.

Několik pomalejších předjedu snadno, s některými musím bojovat, a kvůli některým se zaseknu úplně. Najednou se propadám snad na páté místo – nevím, nestíhám počítat, kdo je kdo, ale tuším, že už nevedu. Proklestím se větší šarvátkou, jenže po chvíli na mě čeká další zácpa. A tvrdý náraz zezadu, který mě vyhodí až na hranu bahnité arény. Hlavně se nedostat předními koly do vzduchu! Nebo končím.

Tohle mi fakt nedělej!

Panikařím a hlavou mi probíhá, jaká to bude ostuda, takhle ztratit jasné vedení. Ale to jsou prostě demoliční závody – nikdy si nemůžete být ničím jistí, ani když to máte jasně v kapse. Alespoň teď začíná pořádný závod a stíhací jízda. Občas do někoho drcnu, když vyloženě překáží a není jak se dostat kupředu, jindy si vzpomenu na závody na motokáře a snažím se soupeře přečíst a přechytračit. A trochu si vypomoci třeba policejní technikou.

Do toho se mi neustále klepe celý svět, příliš netuším, kudy jedu, hlavně ale nezajet omylem na Joker Lap s velkým vodním příkopem, kde bych s nízkou Pumou mohl klidně skončit. Pořádně nevidím, útočí na mě hluk uříznutého výfuku a kličkuji mezi výmoly, hrboly a kusy rozpadlých vraků. Pane bože, tady se válí celý výfuk! „Prostě to přejeď,“ říká mi můj anděl strážný. Jak dlouho může auto tohle týrání ještě vydržet? Chudáček. Ale chci vyhrát, takže ho pořádně ždímám!

Když v tom přijde první opravdu velká krizovka – snažím se na cílové rovince přeřadit, jenže řazení ztuhne, chroupne a kvalt nechce zapadnout. Nic tam nechce zapadnout! A pod rukama mi zase utíká celý závod. Nyní se ovšem snažím zachovat klid a situaci vyřešit. Přece tu nezůstanu trčet! Opatrně něco nakvedlám, snad trojku, a chvíli dávám spojce hodně zabrat, když ji prakticky pořád nechávám prokluzovat. Takhle to dál nejde, prostě to risknu a vrazím tam jedničku, na kterou to už celé dojedu. A je tam!

Palce nechat venku!

Mezitím občas mrknu na teplotu chladicí kapaliny a monitoruji nejdůležitější životní funkci. Několika starými Fordy jsem jezdil, takže vím, jak vypadá ručička, když je auto přehřáté a ještě nesepnul termostat, a kdy už voda vaří. Překvapivě je všechno v naprostém pořádku. Oukej, neřeším, to už snad nějak doklepu do cíle. Problém je, že netuším, za jak dlouho závod končí. Nemám pojem o čase ani o ujetých kolech, ale cítím, že se konec blíží.

Ještě stihnu srovnat nějaké přímé soupeře a někteří se snad ztratí na Joker Lapu, když v tom vyběhne na cílovou rovinku promotér a odmávne mě šachovnicovou vlajkou. Vypadá to, že jsem opravdu vyhrál, a tak to do paddocku jako správný buran hodím přes rukáv. Vítězství si prostě musím pořádně užít a vypadat jako frajer, no ne? Po vystoupení z auta ještě chvíli bloumám a zjišťuji, kdo skutečně vyhrál, ale moderátor míří ke mě a na znamení vítězství dává „haj-fajv“.

Tohle byl ale masakr! Bolí mě snad celé tělo – trochu za krkem, docela v kříži a palce mám rozlámané. Základní offroaďácká poučka o tom, že palce musíte nechat venku z volantu, mi došla až příliš pozdě. Jsem úplně dehydrovaný a je mi strašné horko. Větrání v interiéru naštěstí ještě fungovalo, nicméně cílem jsem projel v oblaku páry ze zničeného chladiče. Těch šest minut trvalo snad dvě hodiny, tak moc zničený se cítím. Ale stálo to za to! Byla to neuvěřitelná legrace a skvělá životní zkušenost. Příští rok chci zase. A vy byste měli také. Je to vážně super!

Foto: DestructionDerby.cz