Beran: Pravidla silničního provozu – proč nefungují? Část I.

Članky: Blogy | vydáno 23. 08. 2012 v 06:55 | Autor: JUDr. Tomáš Beran

Už jsem napsal v rámci Právní poradny a i blogů hodně článků a sloupků a řada čtenářů se mne ptala, co bych navrhoval jiného a proč jenom kritizuji a nepřijdu také s něčím vlastním, co by fungovalo, bylo dodržováno a v ideálním případě eliminovalo stávající nedostatky. Dlouho a dlouho jsem o tom přemýšlel a jednotlivé závěry jsou uvedeny dále.

V následující sérii blogů se zamyslím tedy nad tím, co máme, proč to máme, proč to nefunguje a co bychom mohli mít jiného a proč. Základem bude nejprve důkladný a detailní rozbor toho, proč stávající systém nefunguje a proč generuje takové množství nedostatků. Prosím tedy o trpělivost, než se propracuji v dalších dílech těchto úvah k jednotlivým řešením, protože nejprve popíšu nedostatky stávajícího systému a jejich příčiny, abych se vůči nim mohl konkrétními návrhy řešení vymezit.

Pravidla silničního provozu jsou stanovena právními předpisy, takže v dalším výkladu se soustředím primárně na otázky filosofie a principů práva, na kterých se pokusím demonstrovat, kde leží imanentní nedostatky právního řádu jako takového a jak je lze odstranit.

Zamyslíme-li se nad koncepcí a povahou našeho právního řádu ve vztahu k pravidlům silničního provozu, lze na první pohled identifikovat dva základní nedostatky, a to:

1) Problém definice
2) Problém vymáhání

Ad 1) Problém definice

Nejprve se zastavíme u prvního ze základních problémů, tedy u problému definice, jakkoli tento souvisí i se samotným problémem vymáhání.

Základním argumentačním východiskem je (alespoň dle mého názoru) to, že pokud mají být stanovena určitá pravidla a pokud mají být tato pravidla všeobecně přijímána a respektována (a pokud nechceme policistu na každém rohu), je nezbytné, aby byla nastavena přesvědčivě a důvěryhodně, tzn. zejména spravedlivě. Toto slůvko budu používat docela často a záhy vysvětlím, co tím myslím. Než se dostanu v úvahách dál, začnu trochu zeširoka.

Smysl veškeré reglementace tkví (nebo by alespoň dle mého názoru měl tkvět) v tom, že nejprve je identifikováno příslušné riziko a toto riziko je následně zapracováno do ustanovení (pravidla), které toto riziko řeší, resp. jej odstraňuje nebo pokrývá.

Příklad: Máme křižovatku, na kterou z různých stran přijíždějí vozidla. Musíme tedy stanovit pravidla přednosti, aby bylo zřejmé, kdo kdy pojede. Když do té křižovatky vjedou všichni najednou, dojde k nehodě (riziko) a tomu se snaží např. pravidlo o přednosti vozidla přijíždějícího zprava čelit.

Abychom si ještě nadefinovali pojmy, tak to původní riziko, které chceme odstranit / pokrýt, nazývejme materiálním aspektem a to pravidlo v právním předpise, které na toto riziko reaguje, nazývejme formálním aspektem.

V ideálním a dokonalém případě se materiální aspekt plně prolíná s aspektem formálním. K takovému prolnutí dochází všude tam, kde bez aplikace daného pravidla dochází vždy k následku, kterému mělo pravidlo zamezit. Typickým příkladem stoprocentního prolnutí materiálního a formálního aspektu jsou právě pravidla o přednosti v jízdě, jmenovitě třeba ta přednost zprava. Tam, kdykoliv nastávají podmínky aplikace toho pravidla (po právnicku bychom řekli, že nastala ta premisa), tj. kdykoliv má řidič vozidlo zprava, tak vždy, když mu nedá přednost a to pravidlo poruší, nastane ten nechtěný následek (srážka). Toto je ideální a dokonalý případ, kdy dokáže být materiální aspekt plně konzumován aspektem formálním.

Problém definice našeho právního řádu je ale v tom, že všechna pravidla takto stanovena nejsou, tzn. že míra jejich prolnutí kolísá a je v některých případech výrazně nižší než těch 100 %. Kdykoliv se ale formální pravidlo neprolíná s materiálním (podkladovým) rizikem, vznikající disproporce představuje neúčelné a tudíž nespravedlivé uplatnění takového pravidla. Pokud totiž příslušné pravidlo neřeší v dané chvíli to podkladové riziko a míjí ho, ztrácí na smyslu a významu, čímž podkopává vnitřní tíhnutí účastníků jej dobrovolně dodržovat (v dalších dílech se rozepíšu, proč je tak důležité, aby pravidla byla dodržována dobrovolně a bez nucení).

Pojďme si uvést několik příkladů, na kterých to půjde dobře ukázat a vysvětlit, kde je problém v definici pravidel.

a) telefonování za jízdy

U telefonování za jízdy lze pěkně ukázat definiční nedostatky práva. Podkladový problém, který se snaží dané pravidlo řešit, je nedostatečné se věnování provozu na silnici a tím zvýšené riziko vzniku dopravní nehody. Zákonodárce měl takovou obecnou myšlenku přinutit řidiče věnovat se řízení a přemýšlel, jak na to.

Původně se nabízelo tam napsat, že řidič nesmí za jízdy telefonovat. Jenže to naráželo na spoustu problémů, protože se jednak řidič mohl vymlouvat, že netelefonuje, ale že ten přístroj jen drží u ucha a obtížně by se dokazoval opak a navíc z praxe plyne, že problém není jen v telefonování, ale také v psaní SMSek, resp. ve všech úkonech, které s tím telefonem jde dělat a které nevítaným způsobem poutají pozornost řidiče. A nejen s telefonem, ale také třeba s diktafonem, kamerou, foťákem, navigací apod. Když se na to zákonodárce podívá, zjistí, že pořádnou definici prostě nevymyslí, protože mu z toho vždycky někdo nějak vyklouzne, a to hlavně tím, že ten telefon v tu chvíli nepoužíval, ale „jen“ držel.

Jak na to zákonodárce zareagoval? Zakázal „držení“ nebo „jiným způsobem“ používání daného zařízení. Pokud se na to ale podíváte zblízka, ve skutečnosti problém není v držení toho přístroje, ale v jeho používání. Současně si to odporuje s řadou dalších pravidel, podle kterých není výslovně zakázáno za jízdy něco držet a „používat“ to. Standardně lze za jízdy jíst (a držet to jídlo), pít (a držet to pití), kouřit (a držet tu cigaretu), ladit rádio, hledat nebo nastavovat něco v multimediálních systémech auta apod.

Ve skutečnosti tedy problém vůbec není v tom, že něco držíte, ale v tom, že děláte něco, co odpoutává Vaši pozornost. Ale proč si zákonodárce zrovna vybral držení telefonu, když samotné držení není ten problém, ale problémem je jeho používání a když současně řadu jiných věcí držet bez sankce můžete a dokonce je můžete i používat, aniž by to bylo postižitelné?

Odpověď tkví v samotných definičních komplikacích jednotlivých pravidel a formalizování (čti „zjednodušování“) pravidel na úkor jejich účelnosti a spravedlnosti. Zákonodárce si tady prostě a jednoduše usnadnil situaci tím, když za závadné jednání zadefinoval jednání, které se sice samo o sobě takovým není (držení telefonu samo o sobě pozornost nepoutá, protože stejně tak může řidič držet třeba cihlu), ale protože takové jednání může být nebo bývá spojeno s tím, co se postihnout doopravdy chtělo (používání telefonu), zadefinoval to takto, aby to bylo z hlediska důkazního „jednodušší“ ve stylu „když se kácí les, tak lítají třísky“. Není nutné asi výrazně připomínat, že se tady materiální aspekt s formálním vůbec nemusí potkat a stejně za to hrozí pokuta.

Základní definiční problém pravidel silničního provozu a ještě mnohem lépe si ho ukážeme na dalším příkladu týkajícím se stanovení nejvyšší dovolené rychlosti tak tkví v tom, že zákonodárce uvažuje obecně o dvou možnostech. Buď zvolí variantu, kdy by se pokusil kazuisticky tu skutkovou podstatu vyčerpávajícím způsobem popsat, ale z toho by se zbláznil a my všichni s ním, protože by nám ta pravidla narostla do obludných rozměrů a stejně by to nestačilo, protože všechno prostě do zákona popsat nejde, i kdyby se našel nadšenec, který by se toho chtěl ujmout, anebo to „střelí od boku“ s tím, že, co se trefí, to se trefí a ty justiční omyly jsou „nutné zlo“. Později si vysvětlíme, jak ve skutečnosti vypadá funkční řešení, které tyto nespravedlnosti dokáže odstranit.

b) nejvyšší dovolená rychlost

Způsob stanovení pravidel pro telefonování za jízdy byl z hlediska definičních nedostatků práva jen takovou první ukázkou, tím dalším a asi nejzjevnějším případem je způsob stanovování nejvyšší dovolené rychlosti, na kterémžto příkladu bude možné definiční nedostatky stávajícího systému identifikovat ještě zřetelněji.

Limity nejvyšší dovolené rychlosti jsou asi nejlepší ukázkou toho, jak značné mohou být vzdálenosti mezi formálním a materiálním aspektem a jak málo se tyto limity v extrémních případech mohou prolínat, resp. jak moc se mohou míjet a být „nespravedlivé“.

Znovu pro připomenutí zopakuji, že ideální situace je taková, kdy nedodržení formálního pravidla ve 100 % případů vede ke vzniku situace, které má takové pravidlo zabránit (škoda na majetku, zdraví a životech). Jak jsem uvedl výše, u pravidel přednosti v jízdě lze takového ideálního stavu dosáhnout. U způsobu definice zákazu telefonování už to bude v méně než 100 % případů, protože držení telefonu neimplikuje nutně ještě okupaci pozornosti řidiče do té míry, aby bylo nutné na to reagovat zákazem (držet za jízdy cihlu také není zakázané), ale jak je to u stanovování nejvyšší dovolené rychlosti?

U rychlosti je nutné konstatovat a velmi zdůraznit, že ve skutečnosti vůbec nejde o rychlost samotnou, protože ta není podstatná, ale o schopnost vozidlo bezpečně a včas zastavit. Samozřejmě mezi rychlostí a schopností zastavit existuje z hlediska fyziky vypočitatelná souvztažnost, ale schopnost zastavit je závislá na tolika proměnných, které mohou způsobit výrazné rozdíly v takové schopnosti ve srovnatelných případech.

Ve skutečnosti tedy materiálním aspektem je zde schopnost zastavit, nikoli povinnost nejet určitou rychlostí, protože samotná rychlost riziko nezpůsobuje, ale způsobují jej až následky takové rychlosti v podobě nezastavení včas a bezpečně. Jistě, zde lze namítnout, že rychlost není jen a úplně o schopnosti zastavit, ale třeba z 99 % to tak bude, protože situací, kdy by řidič vůbec nedokázal nebo nemohl zareagovat, tj. ani trošku, bude velmi málo, takže se to zase zredukuje na schopnost zastavit, protože reakce tam vždycky nějaká bude. Druhým důvodem pak může být vztah ke hluku, ale ani tady se materiální aspekt neprolne s formálním, protože v takovém případě není zase důležitá rychlost, ale hodnota hluku a ta je závislá na spoustě dalších proměnných, kde rychlost je jen jednou z nich.

Pokud by chtěl být zákonodárce přesný, neřešil by to tedy cestou stanovování limitů nejvyšší dovolené rychlosti, ale cestou stanovování nejnižší schopnosti zastavit (např. by stanovil minimální hodnotu 10 m/s apod.), případně maximální hodnoty hluku, protože obecně jde o schopnost zastavit a případně nehlučet. Co ale zákonodárce udělal? Usnadnil si to definičně stanovením nejvyšší dovolené rychlosti, jakkoli ta o schopnosti zastavit (nebo nehlučet) vypovídá jen částečně a dochází tak k rozporům mezi formálním a materiálním aspektem.

Vezměme si například pravidlo o nejvyšší dovolené rychlosti v obci 50 km/h a mimo obec 90 km/h. Už na první pohled je zřejmé, že rozptyl je a musí být obrovský. Pokud si vezmeme 100 míst mimo obec nebo v obci a budeme posuzovat dopady jízdy takovou rychlostí na bezpečnost silničního provozu, záhy zjistíme, že jen málokterá kombinace všech relevantních proměnných (zejména přehlednost úseku, provozu, počasí, vozidla, řidiče, výskytu ostatních účastníků apod.) bude odpovídat takto stanovené rychlosti. Z těch 100 případů totiž budou existovat jak varianty, ve kterých to bude moc rychle, tak varianty, kdy to bude moc pomalu a jen málo těch, kdy to bude akorát. Jednou bude v obci pro danou kombinaci faktorů bezpečných 57, jindy 61, onehdy jen 47.

To je pochopitelně nevyhnutelné, protože ve stovce případů bude vliv proměnných tak velký, že stanovit nejvyšší rychlost jedním číslem a doufat, že to přesně postihne všechny možné situace, je zcela nemožné. Z hlediska definičního a tedy z hlediska prolnutí formálního a materiálního aspektu je zde možné cítit velkou disproporci, protože jedno číslo prostě nemůže postihnout myriádu životních situací, zvlášť když bezpečnost konkrétní rychlosti ovlivňuje takové množství faktorů a hlavně když si zákonodárce vybral jako měřítko jen jednu proměnnou, která nepostihuje všechny ostatní a relevantní proměnné.

Pokud se tedy stanovuje nejvyšší rychlost, vezme se soubor případů a do toho se někde „řízne“, tj. stanoví limit. Je jasné, že na obě strany od toho limitu budou případy, kdy ten limit není smysluplný, ať už je moc nízký nebo moc vysoký. Budou kombinace podmínek v obci, kde těch 50 km/h bude smysluplných třeba pro 40 % případů, ale kombinace podmínek, kde je limit smysluplný pro 1 % případů. V takových extrémních případech se formální aspekt zcela vzdaluje aspektu materiálnímu a ukazuje na neúčelnost takového formálního pravidla (dál si řekneme, jak to vyřešit).

c) zastavení na STOPce

Než se pustím do návrhů řešení definičního problému práva, ještě krátce a pro ilustraci zmíním jeden příklad, a tím je zastavení na STOPce.

Pravidla řidiči ukládají, aby v místě, kde je značka „STOP – dej přednost v jízdě“, zastavil vozidlo v místě, odkud má náležitý přehled a mohl dát přednost v jízdě. Materiální podstata takového pravidla není o tom, aby řidič skutečně zůstal stát, ale aby měl dost času na to si v nepřehledném místě zhodnotit, jestli může vyjet na hlavní silnici. Zpravidla má takovou možnost, když zastaví a věnuje se rozhlížení.

V ideálním případě je nepřehlednost místa taková, že bez skutečného zastavení situaci nelze zhodnotit (formální aspekt se plně prolíná s aspektem materiálním). Od ideálního případu se ale můžeme vzdalovat, tj. některá místa jsou přehlednější a není nutné zastavit, ale např. rychlostí 5 km/h se k místu zastavení posledních 10 metrů blížit a během té doby lze vyhodnotit danou situaci.

Formální pravidlo vyžaduje zastavit. Materiální podstata vyžaduje toliko dost času na posouzení situace a rozhodnutí. Někdy může dost času zajistit blížení se ve finální části rychlosti 1 km/h, jindy 2 km/h a jindy třeba 10 km/h. Ale opět, formální pravidlo se snaží fungovat tak, že vybere univerzálně ideální řešení, které ale nemusí být v konkrétních podmínkách v souladu s materiálním požadavkem (tj. není nutné zastavit, protože na rozhodnutí postačí 2 – 3 vteřiny a místo je tak přehledné, že tato doba při rychlosti 10 km/h při dojezdu ke křižovatce stačí na to, aby se řidič mohl stihnout rozhodnout).

I zde je tedy zřetelný rozpor mezi formálním pravidlem a materiální podstatou, kdy se formální pravidlo plně neprolíná s materiální podstatou, tedy představuje další ukázku definičního problému práva.

Příště se podívám na řešení definičního problému.

JUDr. Tomáš Beran