Beran: „Agresivní řidiči“, klesající počet nehod, práce policie a nové zákony

K napsání dnešního sloupku mne inspiroval nedávný titulek v deníku Metro, který zněl „Policie si pohlídá agresivní řidiče“. V článku už ale o agresivních řidičích nebylo nic, protože celý článek byl o tom, že počet mrtvých na českých silnicích je nejnižší od roku 1961.

Dobrá zpráva, řekli bychom, ale dobrá zpráva už asi není dobrá nejen pro novináře, ale zřejmě ani pro policii a ministerstvo, protože se v článku dále dočteme, že ačkoliv počet nehod a mrtvých je nejnižší od roku 1961, policie a ministerstvo není spokojeno a letos chystá mnohem víc zátahů na „agresívní“ řidiče. Korunou toho všeho je informace, že ministerstvo dopravy chystá „řadu novel, které by měly např. upravit institut osoby blízké, aby se řidiči nevymlouvali, kdo způsobil nehodu“.

Tak nejprve argumentovat, že omezení institutu osoby blízké má nějakou souvislost s nehodovostí a počtem mrtvých, vyžaduje opravdu velkou fantazii. Když odhlédnu od toho, že institut osoby blízké, bez ohledu na zbožná přání o jeho omezení, nikdy nejspíš omezen nebude, protože to téměř nejde (viz některé moje předchozí články na toto téma), pak se nelze nepodivit nad argumentací, že (protože ministerstvo není spokojeno s výsledkem nehodovosti), připravuje novely zákonů, které např. omezí institut osoby blízké.​Když pominu nepodloženost vztahu mezi nehodovostí, počtem mrtvých na silnicích a výmluvami na osobu blízkou (mimochodem, byly snad zaznamenány případy, kdy někdo zemřel při nehodě a druhý účastník se vymlouval, že to auto neřídil?), kladu si řečnickou otázku, jaká změna právní úpravy by mohla mít vliv na snížení počtu mrtvých na silnicích a z čeho plyne přesvědčení, že je něco takového změnou zákona možné?

Posedlost snižováním počtu nehod a počtu mrtvých na základě neochvějné víry ve spásnou sílu právní reglementace, která by tyto parametry ovlivnila, je u policie a na ministerstvu už asi pomalu diagnózou. Kdo přišel na to, že obsah právních předpisů týkajících se pravidel silničního provozu nebo přítomnost policistů na silnici má nějaký vztah k počtu mrtvých na silnicích? Umírají snad lidé na silnici kvůli špatným zákonům anebo proto, že když se člověk ocitne v určitém okamžiku, za určitých podmínek a na určitém místě, tak zemře?

Jen si pro srovnání představme, jak vypadal provoz na silnicích v roce 1961. Vždy si vybavím záběry z černobílých filmů z šedesátých let, jak po nově otevřené silnici nebo dálnici jede jedno auto za minutu. A kolik jich tam jezdí dnes? Není úžasné, když si představíme obrovský rozvoj automobilové dopravy a zejména zvýšení jeho hustoty a rychlosti např. za posledních 20 let, jak vynikající je to výsledek? Ale ne, policie a ministerstvo není spokojené. Musí „vylepšit“ zákony a počíhat si na agresivní řidiče. Napadlo je, že mezi tím, co dělají nebo udělají či mohou udělat a počtem mrtvých na silnicích nemusí být žádná souvislost?Představa, že je možné buď vymýtit anebo alespoň výrazně snížit počet mrtvých na silnicích na základě lepších zákonů je prostě iluzorní. Jen to podporuje úředníky v tom, aby vykonávali činnost pro činnost, tzn. vymýšleli další a další pravidla, nařízení a omezení, které nikdo nepotřebuje a které nemají žádný vliv na bezpečnost silničního provozu, to vše jen proto, aby odůvodnili svoji činnost v honbě za nikdy nesplnitelným cílem snížení nehodovosti na úroveň, kterou si představují. A je 753 mrtvých na silnicích v absolutních číslech vlastně dobré nebo špatné číslo?

Lidé na silnicích umírají, což plyne z povahy silničního provozu a žádný zákon, ani policista na silnici tomu nezabrání. Vezměme si nedávný příklad řidiče v Ostravě, který po nárazu ve vyšší rychlosti do tramvaje zemřel. Jak si policie a ministerstvo dopravy představuje, že by jiné zákony nebo přítomnost policie mohly takové situaci zabránit? Ostatně k té nehodě došlo při honičce s policií, což je o to pikantnější.

Je překvapivé, jak je víra v perfektní zákony jako všelék na řešení problémů silniční dopravy rozšířená a jak se někdo neustále domnívá, že se ten a ten problém vyřeší právním předpisem. V poslední době je hypertrofie právních předpisů opravdu velká. Neustále se vymýšlí další a další pravidla a omezení, aniž by existovala podložená souvislost mezi jejich komplexností a složitostí a výslednou kvalitou života. Nezabíjíme se přece na silnicích navzájem proto, že nám to zapovídá zákon, ale proto, že si uvědomujeme, že nejsme na silnici sami a tak, jako se sami chceme dostat domů ve zdraví, tak totéž „přejeme“ i ostatním a podle toho se chováme?Nebo snad opravdu věříme, že nás na silnici před smrtí ochrání dokonalé zákony a přítomná policie? A to není nic proti práci policistů nebo o tom, že by svou práci dělali bezezbytku špatně (jakkoli k ní mám výhrady), ale o falešné představě, že je to vůbec takto možné a dosažitelné. Něco takového by bylo možné a dosažitelné jen v nějaké totalitní společnosti, kde je všechno absolutně monitorováno a kontrolováno, ale co by se pak stalo s naší svobodou?

Navrhuji se oprostit od líbivé představy, že nějaké deus ex machina k nám sestoupí a zvenčí zákony, pravidly, nařízeními a jejich absolutní kontrolou a vynucováním dosáhne kýženého výsledku v podobě snížení počtu mrtvých na silnicích v důsledku dopravních nehod na „přijatelnou“ úroveň. Přijměme prostě zodpovědnost za to, jak se sami chováme na silnicích, udělejme každý jeden z nás maximum proto, abychom se chovali tak, jak bychom si přáli, aby se ostatní chovali na silnici k nám a přestaňme věřit ve falešný mýtus o tom, že nás zákony a policie ochrání (opět nic osobního proti policistům).

Přestaňme se starat o to, jestli ti „druzí“ dělají, co mají a starejme se hlavně o to, jestli bychom sami sebe na silnici chtěli potkat. Soustřeďme se na každé „tady a teď“, abychom si přáli potkávat na silnicích „sami sebe“.Smiřme se s tím, že neovlivníme, co udělají ostatní. Tvrdím, že neexistuje efektivní nástroj, jak bych zvenčí (donucením) ovlivnil, aby ostatní dělali totéž a pravidla ohleduplnosti respektovali. Žijeme v době, kdy víra ve všemocnost zákonů a jejich vynucování je čím dál větší a větší, ale je to chyba. Neustále slyšíme o tom, jak je nutné, aby měla policie větší a lepší kompetence tak, aby mohla účinně zasáhnout a vyloučit ty „špatné“ a ochránit ty slušné, ale zákony, policie a jejich kompetence to nezlepší.

Zbavme se falešné představy o dokonalých zákonech a jejich dokonalých exekutorech. Ani jedno nám nezajistí výsledek, který požadujeme a jen „po cestě“ přijdeme o svobodu. Zůstaneme svázaní pravidly a omezeními, aniž bychom dosáhli kýženého výsledku.

Zakončil bych to citátem Saint-Exuperyho:

„Je snadné založit řád společnosti na podřízenosti každého jedince pevným pravidlům. Je snadné vytvořit slepého člověka, který by se bez odmlouvání podrobil nějakému pánu nebo nějakému koránu. Má-li se však člověk osvobodit, mnohem cennější je naučit ho, aby si vládl sám.“