5 častých případů řidičské bezohlednosti, o nichž se mlčí

Rady a tipy, vydáno 07. 08. 2012 v 13:00

Bezohlednost na silnicích má mnoho podob. Kromě agresivity to může být i zdržování, blokování nebo pomýlená snaha vnucovat ostatním vlastní představy o bezpečné jízdě. O tom se ale nikde nedočtete, tedy kromě autowebu.

5 častých případů řidičské bezohlednosti, o nichž se mlčí

Pozn. redakce 7. 8. 2012: Dnešní nutné půldenní ježdění po Praze nás přimělo znovu publikovat článek o tom, že bezpečnost a plynulost provozu není jen o dodržování padesátky...

Přestože české silnice jsou rok od roku bezpečnější a co do počtu obětí nehod na milion obyvatel se dnes již mohou měřit s mnoha zeměmi západní Evropy (navzdory svému katastrofálnímu stavu i stáří našeho vozového parku), média systematicky vykreslují mnohem pochmurnější obrázek. V poslední době jsme svědky dříve nevídaného fenoménu: neúměrně mnoho pozornosti bývá věnováno ojedinělým případům patologického konání nebo nepochopitelných řidičských chyb konkrétních jedinců. Tito řidiči často bývají nazýváni bezohlednými. Bezohlednost však nemusí znamenat jen ohrožování nebo zastrašování ostatních (ačkoliv to nepochybně jsou jedny z jejích nejzávažnějších projevů).

Bezohlednost v pravém smyslu je neschopnost či neochota brát ohledy na druhé a na společný zájem, jímž by pro všechny měl být bezpečný a plynulý provoz. Máme-li se držet rozšířených schematických představ o typické dvojici oběť-tyran českých silnic, mnoha drobných každodenních bezohledností za volantem se mohou dopouštět – a také dopouštějí! – zrovna tak pomalu jedoucí ženy v malých autech jako muži v rychle uhánějících limuzínách. A samozřejmě všichni mezi těmito dvěma archetypy.

Zatímco některým konkrétním projevům bezohlednosti věnuje policie i média mnoho pozornosti, jiné zůstávají nepovšimnuty, ačkoliv se s nimi setkáváme na silnicích každodenně. Téměř se zdá, jako by se neslušelo o nich mluvit. Váš oblíbený automagazín vybral pět takových případů, které otravují slušným a ohleduplným lidem život.

Každodenní bezohlednost číslo 1: Jízda v levém pruhu dálnice
Copak lze začít něčím jiným? Rozšířený nešvar nejen českých dálnic způsobuje zpomalování dopravního proudu, zkracování odstupů mezi auty a spoustu drobných nedorozumění kdesi daleko vzadu, kde se část řidičů snaží co nejdříve dostat do zahuštěného levého pruhu, zatímco jiná část pokračuje v pravém co nejdéle. A to všechno jen proto, že někde vpředu se už celé desítky sekund vleče stokilometrovou rychlostí ignorant, který neví nebo nechce vědět, že levý pruh je určen k předjíždění.

Tyto odstavce jsou věnovány především řidičům, kteří sídlí v levém pruhu při rychlosti výrazně menší než je ta nejvyšší povolená, protože právě ti způsobují největší problémy (a prudké brzdění o několik set metrů dál vzadu). Přesto nemůžeme opominout častou argumentaci samozvaných strážců pořádku ve stylu „Nikdo nemá nárok mě předjíždět, pokud jedu 130 km/h.“ Taková logika je totiž pomýlená hned v několika rovinách.

Zaprvé, podle silničního zákona je blokování levého pruhu zrovna takový přestupek jako překračování nejvyšší povolené rychlosti.

Zadruhé, nárok předjíždět vyšší než povolenou rychlostí má například řidič vozidla s právem přednostní jízdy (modrý maják, v praxi bývá ne vždy zapnutý) nebo řidič jednající v krajní nouzi. Posuzovat, zda se opravdu v krajní nouzi nachází, je údělem Boha, popřípadě posádky Volkswagenu Passat R36 s modrými majáky na masce chladiče, ale rozhodně ne vaším.

Zatřetí, je dobré si připomenout, že pokud nemáte cejchovaný rychloměr (což asi nemáte, neřídíte-li zmíněný Passat R36) a vaše auto je technicky v pořádku, jedete vždy pomaleji, než váš rychloměr ukazuje. U nových aut činí rozdíl 5 km/h nebo i méně, ale pokud máte starší vůz a k tomu třeba ojeté pneumatiky, může být při „tachometrových“ 130 km/h vaše skutečná rychlost klidně pod 115 km/h. Vysvětlete to prosím těm, kteří si myslí, že když jedou v levém pruhu stotřícítkou, nejsou povinni nikomu uhýbat.

Samozřejmě ne vždy je sveřepá jízda v levém pruhu projevem zlé vůle. Někteří řidiči nedokážou odhadnout, kolik místa vpravo potřebují, a mnohdy váhají se zařazením, dokud se neobjeví mezera velká stovky metrů. Často přitom jedou jen o málo rychleji než kamiony v pravém pruhu. Jak má ale takový řidič, který si zatím nevypěstoval potřebný odhad, poznat, jestli ještě legitimně předjíždí, nebo už zdržuje? Jeden tip bychom měli: Pokud před sebou v levém pruhu vidíte desítky metrů volného prostoru a za vámi se tlačí nahusto poskládaná řada dalších aut, pravděpodobně je zdržujete. Uvolněte jim cestu, i kdyby to znamenalo vjet mezi dva kamiony a trochu zpomalit, a počkejte, až se „vláček“ rychlejších prožene okolo.

Vždyť třeba na běžkách také pomalejší uhýbají rychlejším i za cenu vlastního malého zdržení – a nikdo to nevnímá jako újmu na cti.

Každodenní bezohlednost č. 2: Vjíždění do ucpaných křižovatek
Nepochopitelně častý zlozvyk, který dokáže během několika cyklů semaforu ochromit dopravu v polovině města. Zákon ne nadarmo zapovídá vjíždění do křižovatky, pokud ji nelze bezpečně projet, ale pro mnoho řidičů jakoby tento předpis neplatil. Představte si rušnou čtyřramennou křižovatku. Na příjezdových ramenech v severojižním směru je zcela volno, zatímco ve směru východozápadním kus za křižovatkou manévruje nákladní vůz, který zajíždí do dvora. Provoz v tomto směru tedy postupně brzdí, až vlna zastavování dorazí ke křižovatce. Řidiči na její východní straně vidí, že za křižovatkou nelze v jízdě pokračovat, ale bezmyšlenkovitě následují auto před sebou – až zůstanou stát uprostřed křižovatky. V tom okamžiku naskakuje autům v severojižním směru, který je kromě samotné křižovatky zcela volný, zelená…

Některá města zavedla ve frekventovaných křižovatkách vodorovné značení „zákaz zastavení“, ale spousta řidičů těm žlutým čarám nerozumí nebo rozumět nechce. Ne vždy se přitom jedná o záměrné blokování volného směru. Řidiči-vjížděči často podléhají efektu takzvaného tunelového vnímání: automaticky kopírují chování auta před sebou, fixováni na jeho červená koncová světla, aniž by vnímali okolní provoz. Tomuto nebezpečnému fenoménu jsme se věnovali ve čtvrtém pokračování seriálu Jak být lepším řidičem: Vedení pohledu. Fakt, že mnozí si důsledky svého neuváženého vjetí do ucpané křižovatky neuvědomují, však nic nemění na bezohledné podstatě takového jednání.

Každodenní bezohlednost č. 3: Příliš pomalé rozjezdy z křižovatek
Přestože mají jedny z nejrušnějších silnic na světě, je německým řidičům hodně co závidět: perfektní dálnice, z nichž velká část není dodnes svázána rychlostními limity, přehledné značení, dobrá auta… ale také schopnost rychle a efektivně opustit křižovatku. Tři sekundy po rozsvícení zelené sviští celý špalír aut nejvyšší povolenou (v rezidenční zástavbě) nebo o malý kousek vyšší (všude jinde) rychlostí. V Japonsku se i v nejhustší tokijské zácpě na zelenou pohne řada stojících aut najednou, jako kdyby byla všechna přivázána na napnutém ocelovém laně. A podobně to funguje ve většině civilizovaného světa.

Ale u nás? První dvě tři sekundy se nic neděje (pokud tedy nepočítáme auta v kolmém směru, která na plný plyn projíždějí křižovatku na červenou). Poté se do křižovatky vydá první auto – nanejvýš obezřetně, aby se při rozjezdu nespálila spojka a nespotřebovalo příliš mnoho paliva. Jakmile druhý řidič zaregistruje, že auto před ním někam zmizelo, přerušuje konverzaci a začíná se živě zajímat o umístění prvního rychlostního stupně. Když třetí řidič v řadě vidí, že druhému v pořadí zhasínají brzdová světla, odkládá noviny a sešlapává spojku. Naskakuje červená.

Jistěže ne každému se povede vždy ten nejhladší rozjezd, občas i zhasne motor. Pro to má každý soudný člověk pochopení. My zde však máme na mysli nikoliv dílčí omyl nebo nezdar, ale onoho ducha lenosti, nekooperativnosti a bezohlednosti (v nejdoslovnějším významu!), který vládne českým křižovatkám. Nejde o zdržení jednoho či dvou jednotlivců – čím méně aut stihne křižovatkou na zelenou projet, tím dříve vznikne zácpa, která se potom jako lavina šíří celým městem.

Věnovat přiměřenou pozornost semaforu (hodně napoví už situace v kolmém směru), včas zařadit první rychlostní stupeň a svižně se rozjet ihned, jakmile je to možné, to nevyžaduje žádné zvláštní řidičské schopnosti, pouze trochu smyslu pro spolupráci a ochotu pomoci sobě i ostatním dostat se do cíle cesty bez zbytečného zdržování.

Každodenní bezohlednost č. 4: Jízda uprostřed silnice
Další specialita českých řidičů, se kterou se jinde v Evropě člověk nesetká zdaleka v takové míře. Typicky je k vidění na silnicích nižších tříd a jejími nerozlučnými souputníky bývají velmi, ale opravdu velmi uvolněné tempo jízdy, nejčastěji v rozsahu 45 až 60 kilometrů v hodině na rovinkách, a sklon zkracovat si levé zatáčky protisměrem. Co na tom, že danou zatáčku lze projet ve správné polovině vozovky i dvojnásobnou rychlostí, není do ní vůbec vidět a z druhé strany se zrovna blížíte vy...

Takoví řidiči vedou svůj vůz klidně i půldruhého metru od pravého okraje vozovky.* Můžeme si je rozdělit do dvou kategorií: na ty, kteří o svém „prostřednictví“ vědí, a na ty, kteří jsou vědomím vlastního centralismu nedotčeni.

Zástupce první skupiny poznáte podle toho, že protijedoucímu autu udělá místo, ale poté se okamžitě zase vrátí doprostřed, nedbaje vaší dlouhotrvající přítomnosti ve svém zpětném zrcátku. To jsou ti méně nebezpeční. Řidiči druhé skupiny se uhýbáním neobtěžují, protože nemají ani tušení, že napravo od nich by se klidně vešel velký motocykl s kufry a občas i celé auto.

Tak jako tak nedisponuje slušný řidič mnoha šancemi, jak problém vyřešit. I na nejzdvořilejší upozornění klaksonem nebo kratičké probliknutí dálkových světel reagují středově orientovaní řidiči obou skupin rozhořčenou gestikulací a pokud mají ve svém voze spolujezdce, nepochybně i improvizovanou filipikou na téma pirátů a agresorů na českých silnicích. Rozdíl je však v tom, jak reagují, když se přesto odhodláte předjížděcí manévr zahájit. Zatímco první skupina potřebné místo vytvoří, byť neochotně (a bude na vás mávat a posléze blikat dálkovými světly, aby vyjádřila spravedlivý hněv nad riskantním způsobem vaší jízdy), řidiči z druhé skupiny neuhnou. Nikdy. Myslí si totiž, že nemají kam.

Připomeňme, že povinnost jezdit vpravo a umožnit bezpečné předjetí nám ukládá zákon. Naopak v něm není nikde napsáno, že řidič je oprávněn vnucovat ostatním svoji vlastní představu o tom, jaká rychlost jízdy nejlépe odpovídá aktuální provozní situaci – tím spíše, že na klikatých okreskách dosáhnou i svižní řidiči nejvyšší povolené rychlosti jen místy a na krátkou dobu. Jízda uprostřed vozovky za těchto okolností opět není ničím jiným než projevem neschopnosti brát ohled na ostatní účastníky provozu.

*Poznámka: Jízdou uprostřed vozovky nás zejména na okreskách někdy štvou také řidiči nákladních aut. V jejich případě se však nutně nemusí jednat o ignorantství – pokud je silnice lemovaná vzrostlými neprořezanými stromy, je řidič náklaďáku nucen jet tak daleko od krajnice, aby korbou nebo návěsem nenarážel do korun stromů a neshazoval větve na silnici.

Každodenní bezohlednost číslo 5: Jízda v prostředním pruhu dálnice
Rafinovanější variace na bezohlednost č 1. Řada řidičů si na tříproudé dálnici (v okolí Prahy například D1 ke sjezdu na Benešov nebo pražský okruh v úseku D5-Evropská) vybere k cestě prostřední pruh v domnění, že tam nikomu nepřekáží. Je to taková obdoba centralistů z předchozího bodu – a moc bychom nedali za to, že nezřídka jde o stejné lidi.

Představte si na chvíli, že jste naším centralistou. V poklidu uháníte prostředním pruhem vstříc své sázavské chalupě, na rychloměru úsporných a bezpečných 100 km/h. (Navození představy by vám nemělo dát mnoho práce, vždyť třeba ve zmíněném úseku D1 nastává popsaná situace prakticky neustále.) Zezadu se ale blíží, spořádaně v pravém pruhu, jiný řidič přibližně stotřicítkou. V závislosti na momentální hustotě provozu má tři možnosti:

a) Podjede vás zprava. Objektivně je to nejefektivnější řešení pro vás, pro něj i pro průjezdnost komunikace, ale bohužel není tak docela legální, tudíž ho nikomu nedoporučujeme.

b) Pokud je v levém pruhu volno, může vás objet předpisově zleva. To však obnáší dvojnásobnou změnu jízdního pruhu, takže jeho auto se dost dlouho pohybuje po dálnici šikmo, což zvětšuje mrtvý úhel jeho levého zrcátka relativně ke směru dálnice. Může se tak snadno stát, že řidič v rozhodujícím okamžiku nezaregistruje rychle se blížící vozidlo v levém pruhu. I když ale všechno dopadne dobře, čeká ho namáhavý a stresující návrat zpět do pravého pruhu jen proto, aby vzápětí musel kvůli dalšímu bezohlednému řidiči v pruhu prostředním podstoupit celý manévr znovu.

c) Nejčastější průběh: Zařadí se za vás a čeká, až bude v levém pruhu místo k předjetí, přičemž pravý pruh zůstává zcela prázdný.

Řidič, který se snaží jet předpisově vpravo a udržovat tak komunikaci co nejprůjezdnější, je tedy vaší bezohlednou jízdou za svoji ohleduplnost trestán vynaloženou námahou dvojnásobnou oproti té, kterou byste podle pravidel hry měli vynaložit vy. Není divu, že po chvíli kličkování mezi pruhy většina slušných řidičů na své nebezpečné snažení rezignuje a přestane doprava zajíždět. Výsledkem není jen to, že jste si nepoctivě ušetřili námahu na úkor někoho jiného, ale především značné snížení průjezdní kapacity komunikace: není výjimkou vidět v pravém pruhu kilometr volno a současně úplně ucpaný levý pruh, kde se všichni snaží předjet několik málo bezohledných loudů v prostředním pruhu. Efekt „vyprázdnění pravého pruhu“ je tím výraznější, čím pomaleji auto v prostředním pruhu jede.

Na pomalé jízdě v prostředním pruhu není nic bezpečného nebo opatrného. Naopak, je to akt bezohlednosti, který zpomaluje provoz a vytváří rizikové situace.

Obrana neexistuje
Všechny popisované situace mají něco společného: a) Neexistuje proti nim účinná obrana, pokud chce člověk dodržovat zákon i zásady slušného chování – koneckonců právě proto jsou tak frustrující; b) Často se jich dopouštějí lidé, kteří nikdy nejezdí vyšší než povolenou rychlostí a mimo město nebo na dálnici zůstávají dokonce hluboko pod limitem v domnění, že to samo o sobě z nich činí bezpečné a ohleduplné řidiče.

Samozřejmě víme, že mezi našimi čtenáři jsou samí duševně, intelektuálně i řidičsky vyspělí jedinci, kteří chápou, že bez vzájemné spolupráce a porozumění řidičů žádný represivní ani preventivní systém bezpečnost a plynulost provozu nezaručí, a podle toho se na silnicích chovají. Ale třeba máte ve svém okolí někoho, kdo se výše popsaných drobných každodenních bezohledností dopouští – a třeba si toho ani není vědom. Pokud někoho takového znáte, ukažte mu tento článek. Pomůžete jemu i všem ostatním řidičům.

autoweb.cz

Na kterou z každodenních řidičských bezohledností jsme zapomněli? A která nejvíce vadí vám? Prozraďte to nám i ostatním v komentářích pod článkem!